Revoluce, která se nekonala

Než se showroomech objeví horká novinka, nějaký nový vzrušující model či vůz s ambicí motorizovat půlku světa, musí se stát spousta věcí. Je tu dlouhý vývoj jednotlivých komponent, proces vzniku designu od prvních skic přes hliněné modely až po finální podobu automobilu a potom dlouhé a náročné testování. 

Dále je potřeba určit, kde bude takové nové auto vznikat, někdy pro něj dokonce i postavit zcela novou továrnu. A nakonec ještě zvolit správný marketing, stanovit optimální prodejní cenu a vybrat správný okamžik pro vstup na trh. Než ale proběhne všechno toto, je třeba učinit ono úplně základní rozhodnutí – co to vlastně chceme vyrábět?

Některé modelové řady mají svou tradici a tak je tento proces poměrně jednoduchý. Sejde se rada moudrých hlav, řeknou si, zda chtějí pokračovat v nastolené linii a rozhodnou o zahájení prací na třetí, čtvrté či třeba sedmé generaci daného modelu. Skoro by se chtělo říci, že je to až nuda. Možná proto se to tahle rada moudrých pokouší ozvláštnit alespoň tím, že příští Escort se bude jmenovat Focus a příští Corolla Auris. Protože jinak by to už vážně byla nuda.

Jindy ale přichází novinka do naprosto neprobádaných vod. Automobilky experimentují a přichází s modely, které se často zcela vymykají jejich běžné produkci. Třeba příchod Třídy A od Mercedesu byl vším, jen ne navázáním na dlouholetou tradici. Nedávná doba zasela donutila výrobce přehodnocovat jejich stávající portfolio a místo zavedených řad hatchbacků či sedanů začít uvažovat nad SUV a crossovery. 

Rozhodnutí, jakým směrem se vydat, není vůbec jednoduché. Jistě, výrobci mají velmi podrobně zmapovaný trh, sledují a dokonce cíleně vytváří trendy, zároveň je to ale vždycky do určité míry loterie. Než se auto z prvotní myšlenky zhmotní ve finální výrobek připravený na předání zákazníkovi, uběhne pět i více let vývoje. Za tu dobu se může situace na trhu vyvinout úplně jiným směrem, než jste původně očekávali.

Zkrátka někdy se původní myšlenka ukáže jako geniální tah, jindy je to čisté šlápnutí vedle. A právě na taková šlápnutí vedle se dnes podíváme, protože co je víc, než radost z cizích omylů?

Fiat Stilo

Italský Fiat je tradičním výrobcem kompaktních a dostupných aut. Ostatně takových máme hned několik a každý k onomu univerzálnímu receptu přidává něco svého. Francouzi přimíchají trochu té extravagance a bambelavý podvozek, Ford přidá překvapivě dobré ladění podvozku až zbytečné pro obyčejnou nákupní tašku, Toyota dodá auto, které se prostě nedá rozbít a Němci postaví prostě Golf. A potom jsou tu Italové. 

Fiat si vždycky uměl zahrát s vnitřním prostorem a s emocemi. Na malém půdorysu tk tradičně vznikala překvapivě prostorná auta. K onomu prostoru potom Fiat vždycky přidával trochu toho pravého jižanského temperamentu. Ta auta zkrátka mají šmrnc. Italský design je ostatně pojmem nejen ve světě automobilů.

Když ale v roce 2001 představil Fiat svou novinku, která měla nahradit dosluhující modely Bravo, Brava a Marea, přišlo pro mnohé lidi rozčarování. Ve Fiatu totiž udělali něco, co jako manažer automobilky nesmíte udělat vůbec nikdy. Příliš se dívali ke konkurenci. Etalonem v dané třídě byl a dodnes je v Evropě Volkswagen Golf. To je auto sice zoufale nudné, ale skvěle postavené a funkční. 

Zkrátka pokud chcete prostě auto a víc vás až tolik nezajímá, jdete si koupit Golfa. Ani nad tím nemusíte příliš přemýšlet. Manažerům Fiatu se zalíbila představa davů bezmyšlenkovitě nakupujících jejich produkt a tak se rozhodli, že postaví nový Fiat tak nějak poněmecku. Tentokrát žádné designové výstřelky, žádná extravagance, nic takového. Novinka musí být solidní, jednoduchá, možná až trochu nudná, ale na první pohled bytelná a dobře sešroubovaná a v rámci nastupujícího trendu by měla tak trochu kombinovat hatchback a MPV

A tak vznikl Fiat Stilo. Třídveřová varianta nakonec přecijen nějaký tenšmrnc měla, dokonce i na kombi Multiwagon bylo lze spatřit tu a tam trochu toho italského stylingu, základní pětidveřové provedení ale bylo ztělesněním nudy na kolech. Žádné emoce, žádný italský design, nic. Jen škatule z nějakého důvodu vytažená do výšky. Vyplatilo se Fiatu tohle rozhodnutí? Vůbec ne. Co na tom, že Stilo bylo co se kvality zpracování a použitých materiálů na zcela jiné úrovni oproti modelům Bravo a Brava, ti, kdo si chtěli pořídit prostě auto, si stejně koupili toho Golfa. 

Seat Altea

Experimentování se nevyhnul ani španělský Seat. Krátce po příchodu nového milénia se mezi evropskými výrobci automobilů objevil trend, který můžeme považovat za asi vůbec největší kolektivní omyl v moderních dějinách evropského automobilového průmyslu. Výrobci pojali myšlenku, že všichni touží po MPV. 

Snad za tím stál neskonalý úspěch vozů Renault Scénic a Peugeot Partner, možná tu byla snaha udělat auto pro nové milénium prostě jinak, každopádně modely postavené na principech MPV se začaly množit jako houby po dešti. U nás to byla třeba Škoda Roomster, Italové představili novou Cromu, Volkswagen světu ukázal Golf Plus a Seat? Seat předělal do hávu MPV úplně všechny své modely.

Základem nabídky se atala Altea. ohle kompaktní MPV vlastně samo o sobě nebylo vůbec špatné a jeho design je z i z dnešního pohledu stále docela povedený – však jej kreslil Walter de Silva, jedna z hvězd automobilového designu, autor překrásné Alfy Romeo 156. Jenže Seat Altee věřil natolik, že vlastně přestal nabízet cokoli jiného. 

Výrobní program tak najednou představovaly modely Leon (to byla taková placatější Altea), potom tu byla samotná Altea, nad kterou stála její prodloužená verze Altea XL a nakonec tu byla vlajková loď značky, model Toledo, což byla ještě víc prodloužená Altea. Žádný klasický sedan, hatchback či kombi, v showroomech Seatu jste dostali přesně to, co jste chtěli, pokud jste chtěli Alteu.

Mercedes-Benz Třídy R 

Své MPV představil dokonce i Mercedes-Benz. Třída R byla rozhodně pozoruhodným vozem. Tohle auto mělo všechno a zároveň vlastně nic. Vzhledově to bylo spíše takové trochu bachraté obludné SUV, uvnitř ale byly tři řady sedadel a veškerý luxus, jaký jste si mohli v roce 2006 přát. Přesto se jednalo o čistý a jednoznačný propadák a Třída R zmizela stejně rychle, jak se objevila. Proč?

Předně proto, že se snažila spojit dva nespojitelné světy a nakonec nedokázala excelovat ani v jednom z nich. Trochu bachratý vzhled modelu před faceliftem s prapodivnými předními světly, co byla kulatá i hranatá zároveň, by zájemci snad ještě překousli stejně jako očividně spíše pro Ameriku designovnaný (či spíše nedesignovaný) interier, problém ale byl, že Třída R nebyla ani moc dobrý Mercedes, ani moc dobré MPV. 

Výrobce sice auto osadil hromadou výbavy, ale ten dojem z Mercedesu tu zkrátka nebyl. Zákazníci chtěli něco, co jim dodá na silnici respekt, velký sedan či SUV, něco, před čím každý uhne. A do tohoto konceptu rodinné MPV prostě nesedí. Zároveň tu ale nebyla ani kdovíjaká variabilita interiéru, hrana zavazadelníku byla vysoko, nastupování do třetí řady nebylo nejpohodlnější – zkrátka Mercedes-Benz tu dostal lekci, aby se pro příště se již držel toho, co umí lépe.

Opel Signum

A ještě zmíním Opel Signum jako zástupce té asi nejpodivnější skupinky aut. Ona MPV mánie totiž zasáhla nejen kompaktní vozy, ale i vyšší střední třídu. A nejen, že ji zasáhla, ona ji dokonale pohřbila. Po dlouhých letech, kdy jsme my v naší vlasti snili o Opelech Senator a později Omega, po dlouhé tradici velkých Renaultů 25 či Safrane, po tom všem přichází mánie MPV a zcela nečekaně decimuje především kategorii velkých sedanů.

Z důvodů dosud ne zcela objasněných se v nové generaci objevují modely Fiat Croma, Renault Vel Satis a nebo právě Opel Signum. Auta to vlastně nejsou vůbec špatná, jen prakticky neexistuje jejich cílová skupina. Kdo hledá konzervativní manažerský sedan, toho jakési pseudo-hachbacko-MPV určitě nuspokojí, zájemce o rodinný vůz potom raději sáhne po skutečném MPV či kombíku. 

A když by někdo chtěl kombinaci obojího? Větší vnitřní prostor, ale zároveň jistou řekněme majestátnost solidního vozu? Na to už dnes odpověď známe, vlna SUV přišla záhy a převálcovala nejen prapodivný svět MPV, ale vlastně celý automobilový průmysl. 

Ale to je zase jiný příběh. Ten dnešní tak můžeme uzavřít s tím, že se jednalo o snad v historii automobilismu ojedinělý úkaz totálního kolektivního nepochopení trhu a celá vlna MPV odešla stejně rychle, jako přišla. I takové věci se ve světě aut občas dějí.