Nejznámější filmové auto. Lincoln Town Car vás přenese do jiného světa

Ceny benzínu právě už asi potřetí během jediného týdne prolamovaly světové rekordy a František mi předával černé bakelitové klíčky od velkého Lincolnu Town Car. Dostat na hraní osmiválec v době, kdy je plná nádrž symbolem bohatství srovnatelným s jezením ústřic k dopolední svačině je samozřejmě trochu mrzuté. Ale ne tak moc, jak by se mohlo zdát. Měl jsem za úkol ho trochu vypucovat, opravit pár drobností a zlegalizovat jeho provoz na další dva roky. A mezitím jsem se samozřejmě plánoval hezky povozit. 

Ježdění fullsize sedanem na rámu s brblajícím osmiválcem vpředu, rámem vespod a vzduchovým pérováním je v předjaří veskrze milé a katarzní. Bylo by to teda ještě lepší, kdyby měl Slon, jak se vozu familierně u nás v redakci přezdívá, funkční topení. Ale nemůže být každý den posvícení. Pneumatiky s vysokou bočnicí ve spolupráci s měchy opravují jarní výtluky, dlouhé tupé a přeposilované maticové řízení vyžaduje celkem časté korekce a jednoduchá konstrukce náprav povrzává a chová se nevypočitatelné. Což by asi vadilo, kdyby se se Slonem jezdilo rychle. Ale to se nesluší.

Teoreticky by to asi šlo, Lincoln má něco přes 200 koní a zadní náhon, ale celý vůz je tak dokonale nesportovní, že by ve finále mohl mít klidně atmosferický dvoulitrový diesel a moc by se nezměnilo. Kombinace přední lavice pro tři osoby z hladké kůže a velmi citelných náklonů stejně způsobuje, že při ostřejším zatočení má zadnice řidiče tendenci dojet na místo jednoho ze spolujezdců. Ještě že tu jsou pásy.

Jízda v Lincolnu probíhá jinak, než v evropských autech. Přijdete k němu, pokud byl déle odstavený, musíte nejprve do kufru, (který je sice velký, ale je v tom háček, probereme později) a v něm zapnout kompresor měchů. Nastartovat, počkat, až se auto nafoukne do provozní výše, což trochu připomíná staré Citroeny. Pak je potřeba si v klidu umístit hrnek do cupholderu. Hrnek, ne kelímek. Z papíru a plastu pijí takoví ti lidé, co furt někam spěchají. My ostatní víme, že kafe je nejlepší pěkně z porcelánu. 

Následuje usazení na levou stranu předního gauče a jeho elektrické přisunutí k volantu. Kůže studí a nemá výhřevy, ale stejně je skvělá. Má to tak prostě být. Pak už stačí jen otočit malým klíčkem ve velké díře spínačky a zepředu se ozve mohutné burácení osmiválce. Akorát že vůbec. Je výborně odhlučněný, takže do kabiny pronikne jen tiché vrčení. Tohle auto není na předvádění se, je to sedan pro důchodce, který chce jet do Wallmartu pro zlevněné polotovary. 

Řadí se pákou pod volantem, k sobě a dolu. Nejde to úplně snadno, trochu mi to připomělo moje řidičské začátky s Trabantem. Ale tady je tyčka lakovaná a s lepším plastem na konci. Zkrátka prémie. Slon se po cestě valí poměrně rozvážně a líně. Plynový pedál má dlouhou dráhu, ale skoro není důvod používat její druhou polovinu. Kdo by taky, usazen na gauči s hrnkem v ruce, spěchal. To se zkrátka nesluší. 

Zábava za volantem tu tkví hlavně v pohodové plavbě a kormidlování. Volant jde ovládat jedním prstem a dokonce má po rychlém roztočení určitou setrvačnost. Na křižovatkách ve městě se pak cítíte trochu jako lodivod a trochu jako záporák z osmdesátkové americké kriminálky, který s nějakým Capricem bourá popelnice v zapadlé zadní uličce a ztrácí za mohutných náklonů poklice. Slon poklice nemá, což je dobře, protože se nemá co ztrácet. 

I takový může být život s osmiválcem. Pohodlný, měkký a příjemně ospalý. Béžový Lincoln s béžovo-béžovým interiérem (těch odstínů béžové je tam asi padesát, protože kdo by se obtěžoval s tím je nějak sjednotit), který vkusně doplňuje plastové dřevo, je naprostým opakem vozů, u kterých lze nacházet radost v rychlosti a přesném a efektivním vybírání zatáček a práci s pedály. Tady je skvělé právě to, jak hrozně zbytečný celý ten parník je. Pět a půl metru, ano, ale v průměrném hatchbacku střední třídy je víc místa. Osmiválec, ale ujede mu Fabie s tříválcem. Obří kufr, ale s naprosto nelogicky umístěnou nádrží, která zabíjí jeho efektivní využití. Elektrické všechno, ale zaklopené levným plastem a plastovým dřevem, povrzávající a tak nějak odbyté. Tohle je amerika. Dvě a půl tuny zbytečností na rámu se zastaralým motorem vpředu a kardanem pod tím. A je to naprosto skvělé.

Lincoln je poměrně nápadný. Lidé se často zastavují, ptají se na něj. A vůbec to nechápou. Typické otázky vypadají asi takhle:
“Tyjo, to je super, co to je?” -Je to Lincoln. (kdo by to byl řekl)
“To asi hrozně moc žere, co?” -Osm na sto když s tim jedu pomalu, což je většinou. Za tolik umím jezdit i s Octávkou. (první zklamání)
“To je ještě poctivá práce, co?” -No, ne. Je to práce špatně placených mexičanů, navíc ve své době velmi zastaralá. (druhé zklamání)
“Ty dnešní malorážky to strčí do kapsy.” -Pohodlím do jisté míry ano, ale jinak je to spíš altánek, než auto. (tady už to bývá ze strany tazatele skoro frustrace, jakože majitel starého auta ho nekriticky nechválí?)
A pak ještě obligátní “Jak to jezdí.” -Inu, pomalu. (a tady rozhovor většinou končí)

A taky žeru ten jeho název. Městský vůz. Inu, není to “zlé a zbytečně velké SUV”, proti kterým brojí nejeden městský spolek, takže hádám, že je to v pořádku. Jen ty parkovací místa mu nějak nesedí, všechny se asi někde tak o půl metru srazily.

Technické údaje:

Lincoln, osmiválcový, béžový, houpavý. Nejde mu topení a je trochu orezlý. A mám ho moc rád, i když vlastnit bych ho vlastně asi nechtěl.