Mazda CX-30: Nečekaně jiná

Na Mazdu CX-30 jsem byl dost zvědavý. V recenzích zpravidla dostává spoustu chvály, dokonce i mistr Vaculík ji označil za jedno z nejlepších aut, které si dneska můžete koupit. Poctivé, ze staré školy, neošizené. Ale podívám-li se na ní nezaujatým pohledem, vidím crossover s baterkami a spoustou asistentů, který má sice čtyřkolku, ale v rámci “optimalizace výrobních nákladů” dostal vzadu jen obyčejnou vlečenou nápravu. A navíc není úplně levný. Tak nevím – takhle jsem si ten etalon starých pořádků úplně nepředstavoval.

Na druhou stranu se sluší říci, že zrovna já, ač provozuji přehnaně staré vozy, se za nějakého odpůrce moderních aut rozhodně nepovažuji. Nevadí mi turba ani elektromotory, dotykové displeje a spousty technologických vychytávek mám dokonce moc rád a baví mě. Trochu nadneseně by se dalo říci, že u obyčejných aut je mi vlastně úplně jedno, co je “pod povrchem”, ale záleží mi hlavně na celkovém dojmu. Takže mi moderní technologie v testovaném voze nevadí, naopak se na ně docela těším. Takové ty věci ze staré školy mi vlastně moc neříkají. Ale popořadě… 

CX-30 se drží nastoleného designového jazyka značky, fanoušky Mazdy asi ničím nepřekvapí. Nechybí klasické svalnaté proporce, vystouplé blatníky, úzká světla s osobitou grafikou a na mě snad až moc vysoký ponton karoserie v poměru k prosklení. To se bohužel projevuje i v interiéru, pocit určité stísněnosti tu navíc umocňuje ještě mohutná, na posádku se svažující temná masa palubní desky. Testovaný vůz je dále doplněn tmavomodrou kůží, která ale ve stínu splývá s černým podkladem a příliš nevynikne. 

Je nasnadě, že cílem designérů bylo vytvořit kokpit, který řidiče usazeného na nízko ukotvené sedačce dostatečně obklopí a po vzoru sportovněji koncipovaných vozů značky mu pomůže správně “splynout s vozem”. Chápu tenhle přístup v MX-5, dává smysl i ve “trojce”, ale tohle je přeci zvýšený crossover. Podobně rozpačitý jsem byl i ze sedaček, které jsou zbytečně ostře tvarované a tvrdé. Osobně by mi v CX-30 bylo lépe na nějakém pěkně měkkém rozvalovacím křesílku. 

V recenzích Mazdy se pravidelně dočítám, že je prý chvályhodné, jak se hirošimská automobilka jako poslední mohykán drží a neimplementuje do svého kokpitu dotykový displej. Toto moudro kdysi někdo někam napsal a od té doby se ho dočtete skoro všude, ale upřímně mi to přijde jako úplný nesmysl. Ano – souhlasím s tím, že ovládání kolečkem (případně jiným externím ovladačem) je za jízdy bezpečnější a intuitivnější, než dotýkání se displeje, ale vždyť takové řešení nabízí spousta výrobců. Namátkou třeba Lexus, BMW (jehož iDrive mazdí systém ovládání nápadně připomíná), nebo Mercedes. Všichni ho ale kombinují s možností ovládání dotykem. To se totiž hodí třeba když zadáváte cílovou destinaci do navigace u stojícího vozidla, nebo při nějakém složitějším nastavování. 

V Mazdě máte smůlu. Všechno své konání si musíte poctivě “odkroutit” kolečkem na středové konzoli, takže třeba zadávání delší adresy je záležitost klidně na minutu. Palubní systém je navíc kvůli omezeným možnostem ovládání poměrně strohý, nepříliš bohatý na jednotlivé možnosti a nastavení a místy nepřehledný. Sice tedy “bezpečně” nedovolí řidiči ovládat obrazovku dotykem, ale dohrabat se za jízdy třeba do manuálního ladění rádia, nebo vytočit telefonní hovor je na dlouho a pozornost to ovádí ve finále snad i více, než onen dotykový displej

Zatímco palubní systém dává vzpomenout na bavorské vozy, jinde je znatelná zase inspirace z Ingolstadtu – třeba u volantu, ovládání audia, nebo designu klimatizačního panelu. To ale nevadí, jsou to podařené kousky. Stejně jako v Audi A3 , i v Mazdě si ale zaslouží kritiku snadno poškrabatelný (u testovacího vozu již poškrábaný) lesklý plast kolem řadící páky. V místě, kudy zpravidla řidič odkládá klíče a peněženku do schránky pod středovým panelem je zkrátka takový materiál velmi nevhodný.

Ale dost už o interiéru, pojďme raději jezdit. To by konec konců měla být královská disciplína tohoto vozu. Dvoulitr o síle 147 koní vypadá dynamicky docela slibně, leč za lomítkem u hodnoty výkonu se skví skutečnost, že plného potenciálu dosahuje Mazda až u šesti tisíc otáček. Čili, řečeno polopaticky, táhne až nahoře. Takový projev je pro atmosferické motory naprosto přirozený, tím, jak se ale postupně stahují z nabídky automobilek jsem na něj vlastně už pozapomněl. V Mazdě je zkrátka třeba řadit. Pěkně po staru, jako v dobách, kdy jsem sedlal Favorita. Chceš zrychlit? Podřaď. Klidně o dva kvalty. Ve výsledku se tak, zvláště v městském a příměstském provozu, řadí tak nějak furt, kupodivu tu příliš nepomáhá ani mildhybridní ústrojí. Ale to nevadí – páka má jistý přesný chod a krátké dráhy, takže je to proces poměrně příjemný. Nemohu se ale zbavit dojmu, že automat by vozu slušel přeci jen trochu více. Opět připomínám, že je to přeci oplastovaný crossover.

V případě, že udržíte otáčky v nedlouhém pásmu, kde má motor dost síly, může být jízda CX-30 poměrně svižná. Limitem vozu rozhodně není řízení, které je přesné a citlivé, ani podvozek, jehož sportovnější odladění by mu mohli, i přes jednoduchou zadní nápravu, závidět snad i některé hot-hatche (zdravíme Peugeot 308GTI). Pro milovníky plavné kolébavosti Citroënu to sice není, ale zároveň nemůžu označit Mazdu za prvoplánově tvrdou. Podvozek je prostě povedený a dle mého skromného názoru jde o vůbec největší devizu celého auta. Rovněž díky pohonu čtyř kol je Mazda velmi poslušná, stáčivá a v zatáčkách důsledně neutrální. Její okreskový limit leží většinou kdesi za pudem sebezáchovy řidiče, v klikatých pasážích pak nonšalantně nechává v prachu mnohem výkonnější auta a závodníky ve služebních vozech dráždí svou agilitou. Což je vlastně u Mazd celkem typické…

Verdikt

Mazda CX-30 je vskutku neobvyklé auto. Z předchozích řádků asi není těžké poznat, že nejsem cílová skupina a toto auto bych si opravdu nepořídil. Pokud ale bylo cílem značky vytvořit lifestylový crossover, který se řídí jako schopný hatchback, pak je úkol splněn na jedničku. Stejně tak onen interiér, který mi nebyl po chuti, se třeba redakčnímu kolegovi Františkovi velmi zamlouval. V konečném důsledku tak nemohu říci, že by Mazda CX-30 dělala něco vyloženě špatně (možná až na ten lesklý plast kolem řadící páky). Je jen velmi jiná a nám motoristům ze “středního proudu” se na jiné věci zvyká špatně. 

Ale pokud hledáte nové auto, minimálně si ji zkuste. Podobné auto totiž nikdo jiný nenabízí.

Technické údaje

Motor: zážehový čtyřválec 1998 ccm 
Výkon: 110 kW / 6000ot/min
Točivý moment: 213 N.m / 4000 ot/min
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 195 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 9,1 s 
Průměrná spotřeba udávaná (v testu): 5,3 l/100 km (7,7 l/100 km)
Cena testovaného vozu: 747 900,- Kč