Honda Civic DXi: Automat pro maminku

Tento článek by sice mohla být recenze obstarožní Hondy Civic, ale nebude. Namísto toho vám povím příběh modrého Civicu, kterým po několik let brázdila silnice moje maminka. Začneme hezky v minulosti… 

Moje maminka je sice držitelem řidičského oprávnění od svého mládí, ale mezi účastníky silničního provozu se po dlouhá léta neřadila. Až v roce 2018 se rozhodla, že dost bylo vožení se se svými potomky, nastal čas začít jezdit za vnoučaty, a tedy je čas pořídit si auto své. Možná si pamatujete článek, ve kterém jsem se ptal, co by podle vás, čtenářů, bylo to nejlepší. Požadavky byly vcelku střízlivé… Máma uvážlivě (a nejspíš inspirovaná mým Lincolnem) naznala, že učit se řadit a rozjíždět se spojkou je zbytečně složité a rovnou se rozhodla pro automatickou převodovku. Preferenci dostaly menší vozy a barva měla být ideálně červená. Z té barvy naštěstí slevila. 

Rozpočet byl sice na tu dobu nastaven relativně velkoryse, padesát tisíc mělo pokrýt nákup a prvotní servis, ale já se tehdy rozhodl volit raději levnější auta, protože jsem si nedělal iluze o tom, že by ono auto mělo přežít nějak zásadně dlouho bez úhony. Rozhodl jsem se taky, že bude lepší koukat po hydroměničových automatech, což můj tehdejší výběr omezilo hlavně na Golfy, Civicy a občasný Peugeot 306. Všechny Golfy, které jsem viděl, byly bez pardonu shnilé na sračky včetně zvedacích bodů. Jeden červený Peugeot 306 jsem chtěl vydyndat z kamaráda, ale ten se nakonec rozhodl neprodat. Nakonec jsem si udělal výlet do Liberce, kde byl na prodej na fotkách vcelku dobře vypadající Civic. Nebyl to sice hatchback, který by se mi líbil víc, ale z fotek vypadal až podezřele dobře. 

Podezřele dobře vypadal i naživo, prodejce si jej koupil kvůli zlomenině levé nohy a po půlroce hojení a rehabilitací už pro něj neměl využití. Jediný nedostatek byla počínající koroze zadních lemů, jinak byl naprosto bez poskvrny. Dobře, trochu se mi nelíbily osazené folie a podivné 1.5 DIN rádio, ale to jsou drobnosti. Na nabídku šestnácti tisíc korun a okamžitého odvozu se prodejce zatvářil skoro až překvapeně. Cenu akceptoval, ale domů jsem jel s prázdnou. Vyrušil jsem ho totiž z dovolené na chatě, takže u sebe neměl ani doklady od auta, ale domluvili jsme se na předání v Praze, kam měl v následujícím týdnu cestu a já to měl alespoň blíž. 

Jak jsme se domluvili, tak se stalo a o týden později jsem si v Praze-Letňanech přebral modrého Civica sedan, ke kterému jsem navrch dostal sadu zimních kol, evidenčku a dokonce i desetidenní dálniční známku. Následovalo klasické kolečko výměny provozních kapalin a přepisu spojeného s výměnou značek za lokální. Maminka si tak přála a mně na úřadě přálo štěstí. Odevzdal jsem značky s číslem 8778 a mezi zbrusu novými značkami, které mi úřednice podala, abych si vybral, našel posloupnost 2345. Před předáním auta mámě mě potkala jen jedna nepříjemnost, kdy mi při parkování na obrubník praskly hned dvě penumatiky. Po shlédnutí data jejich výroby (2002) mě to vlastně moc nepřekvapilo. Nevadí, přezujeme, přece bych nechtěl, aby se mi maminka zabila na starých gumách, že… 

Vrátit se za volant po několika desítkách let není jen tak, a tak jsem měl na starost i to, se s maminkou projet a společně osvěžit všechny řidičské návyky. Nebudu vám nalhávat, že byla vzorným a bezproblémovým studentem, já taky nebyl tím nejlepším učitelem. Ale stačilo několik projížděk po prázdném parkovišti s kužely, pak po místech s minimálním provozem, a nakonec se maminka odhodlala a vyrazila do provozu sama. A bylo to. Na mě byly pouze pravidelné kontroly kapalin a občasné mytí, při kterém se sem tam objevil drobný šrám, hlavně nárazníky trpěly existencí přerostlých keřů na dvoře domu a spíše nešikovností jiných řidičů. Na silnici se to obešlo bez střetů i pokut, až na několik defektů. Byl jsem pyšný, jak je šikovná? No to si pište, i když jsem si dlouhou dobu dělal legraci, že má větší spotřebu pneumatik než já s MX-5. 

Neobešlo se to ale bez technických problémů. Někdy po roce se Civic začal přehřívat. Máma sice neměla problém jezdit, ale po očku kontrolovat budíky nikdy nebyla její silná stránka a já ani za boha nemohl přijít na problém. Nakonec jsem objevil netěsnost chladiče hned pod hrdlem, ale bylo pozdě a motor začal bílým kouřem naznačovat zvolení nového papeže. Pod ventildeklem se objevil milkshake, jehož barva byla přibližně khaki a chuti, kterou jsem se neodvažoval vyzkoušet. Čas na těsnění pod hlavou. 

Než jsem se do toho pustil, uběhla nějaká doba. Hlava byla naštěstí rovná, takže to nebylo tak těžké a když už jsem v tom byl, udělal jsem i rozvody, ventilové vůle a vše, co mě napadlo. Těsnění pod hlavu stálo legračních 200 korun… A Civic se mohl zase vrátit do provozu a projít technickou, na které mi bylo naznačeno, že by bylo do příští vhodné zbavit se rzi lemů. Ale dva roky jsou dlouhá doba, o to víc když pak dostanete k dobru korona-technickou na několik dalších měsíců. Od té doby jezdil Civic bez problémů s výjimkou jediného záseku, kdy začal vynechávat. Po výměně palce rozdělovače, kterému jsem tuto závadu přisoudil, problém nezmizel, a tak jsem si dal postupně výměnu všech ostatních součástí zapalování. Stálo to pár korun, ale kýžený výsledek se nedostavil. Nevím, co mě tehdy osvítilo, ale v hnutí mysli, jsem z rozdělovače vytrhl zbrusu nový palec značky Bosch, zahodil ho obloukem do nejbližší popelnice a osadil nějakým jiným, který se mi v místních autodílech zrovna zalíbil. Opraveno. 

I korona-technická někdy musí dojít, a tak jsme stáli před rozhodnutím, jak s Civicem dále naložit. A světe div se, máma si Civica natolik zamilovala, že chtěla nechat lemy opravit. A jak řekla, tak se stalo. Lak sice nebyl perfektní, ale na garáž-džob šlo jinak o slušnou práci. A Civic radostně jezdil do další technické. Tu už ale máma dělat nechtěla. 

Rozhodla se, že je Civic už moc starý. To jsem si vzhledem k tomu, že je stejného roku výroby jako já, bral trochu osobně, jsem přece stále mlád, ale její požadavky na bezpečnější vůz, ve kterém by si mohla příležitostně odvézt svá vnoučata, jsem bral jako adekvátní. Dostal jsem rozpočet, požadavky, kterým nejlépe vyhovoval Fiat 500 a vydal se zase hledat. Uspěl jsem a Civic zůstal bez technické, s potřebou nových manžet na poloosách a netěsností výfuku, na ocet. Plán byl prodat ho za deset tisíc, ale až po tom, co na něm udělám potřebný servis a novou technickou. Na to jsem reagoval prohlášením, že na něco takového defekuji a raději si to udělám sám a nechám si ho. 

A tak jsem přišel k dalšímu autu. 

Pokračování příště…