Ford Taurus - málo americký Američan

Americká auta byla vždy něčím jiným. V Evropě na první pohled rozeznatelná nejen díky značkám často neumětelsky narvaným do míst, kam se nemohly vejít. A nemluvím teď o ohromných sedanech s bublajícími osmiválci. I umírněné čtyřválcové výtvory jako Ford Tempo nebo Chrysler LeBaron vyráběné okolo roku 1985 byly na první pohled rozeznatelné díky specifickému designovému jazyku, často urputně konzervativním interiérům a výbavě, která se v Evropě montovala jen do těch luxusnějších vozů.

A jako jedináčkovi snažícímu se vždy od masy odlišit, mi taková auta imponovala a nemálo těžce vydělaných peněz zaletělo do stoupy při snaze ty levně koupené vraky udržet při životě a natankovat. Jenže platí toto pravidlo i v dnešním globalizovaném světě plném počítačově namodelovaných aut, kdy výrobci chrlí jeden model za druhým? Platí to ještě v době kdy ty nejprodávanější bavoráky vyrábí Američané a levné Fordy se do Ameriky dovážejí z Evropy?

Když jsem vystupoval z Golfu TSi před půjčovnou někde uprostřed ničeho v New Jersey, bylo mi jasné, že ze srovnávacího testu evropské a americké verze Mondea sejde, protože místo Fordu Fusion stál před boudou s nápisem "I'll be right back" červený Taurus. Model, se kterým v osmdesátých letech slavil Ford velké úspěchy, jež – jak už to tak bývá – za těch několik desetiletí zcela vyvanuly. A důkazem toho, že se auto špatně prodává, je právě jeho častá přítomnost ve velkých korporátních půjčovnách, které chtějí nakupovat auta hlavně levně. A zákazníkům je to pak ve výsledku celkem jedno, protože s půjčeným autem většinou jezdí jen chvilku a hlavně je jim předáváno s úsměvem na rtech a větou "We have a nice upgrade for you here…"

Předohnaný Taurus s téměř třísetkoňovým šestiválcem je klasickým zástupcem sedanu s motorem napříč a pohonem předních kol. Jeho design si hodně půjčuje právě z poslední generace Mondea a z americké jedinečnosti toho tedy moc nezbylo. Měl jsem tři týdny a 2800 mil na to, abych si ho osahal. A těch 2800 mil je důležitých, protože jen při dlouhé cestě po interstate z New Yorku k Niagara Falls (zdravím GrandTour, kluci!) pochopíte, že nějaké to kvákání evropských pisálků, že americká auta jsou gauče, co neumí zatáčet, je absolutně zcestné. Navigace vám nahlásí, že za 123 mil to bude doleva a vy máte potřebu jen pohodlně se usadit a nebýt rušeni při pospávání. Nechcete ve volantu cítit každou spáru betonové dálnice, je vám u spodní části zad nějaká náchylnost k náklonu vozovky, když se sunete s davem po krásně nahnutém nájezdu a manuální převodovku začnete nenávidět zhruba tak po 30 sekundách pomalého posunování se v koloně. A tady je první rozdíl. Americké vozy – a to minimálně Fordy, ale našel jsem to dokonce i u Mitsubishi Outlander - mají tendenci nepřirozeně centrovat volant kolem středové polohy. Je to nechutně otravné, než přistoupíte na hru, že volant tu není nástrojem radosti, ale nutným zlem a přijmete fakt, že se řídí zcela jinak. Ignorantsky.

Naprosto bezmyšlenkovitě se tedy sunete po nějaké té interstate, limit je tady 65. New Jersey je sice "land of speeders", ale stejně nikdo nejede rychleji, než nějakých 75, max 80. To je prosím zhruba 130 km/h. Naco mít 288 kobylek? No je to jednoduché. K ignorantskému proudu automobilů jedoucích 130 km/h se musíte připojit. Na nájezdech, na křižovatkách a vlastně i všude jinde nemají Američané problém na to "dusnout" a až pak řešit, jestli je v tom provozu nějaké místo. Takže proto. A navíc on ten šestiváleček tak hezky pobublává, byla by škoda pro pár dolců přijít o ten zvuk… Plynulá jízda jen někdy přerušená explozemi akcelerace se vám pak odvděčí milou spotřebou okolo osmi a půl litrů na sto. Takže vlastně… Proč nemít výkon? Tady se nejezdí tak jako v Evropě, kde každý spěchá, protože když tady předjede, tak tam bude o deset minut dřív. Při vzdálenostech, které tu panují je nějakých 10 minut úplně jedno, to raději začnete špiclovat křoví kolem cesty a posunete tempomat o 5 mil v hodině nahoru.

A když už jsem u té ignorace: Američané moc neřeší, co se děje kolem nich, když je volný levý pruh, tak jedou v levém pruhu. I kdyby ta jejich Ramka, která má každou gumu jinou, jela jen padesát. Je tedy třeba dávat pozor při přejíždění z pruhu do pruhu, protože nikdo jiný to nedělá. A proto má tenhle Ford další zvláštnost; ryze analogové hlídání mrtvého úhlu v podobě dvou zpětných zrcátek. Já sám jsem z toho byl z počátku v šoku, protože jsem v tom zrcátku vždycky viděl nějak moc aut, ale nakonec jsem si zvykl. A bylo to lepší, než se vždycky leknout nějaké diody, která vám neřekne, jestli je v mrtvém úhlu paní koukající skrz volant, nebo spěchající kamioňák.

A pak jsou tu ta udělátka, která ani nevím proč, nepřeplavala louži a v Čechách je skoro nikdo nezná. Kupříkladu elektricky ovládané pedály. Naco, když je ve dvou směrech nastavitelný volant? No nato, aby se daly nastavovat za jízdy přece! Kdo by se pachtil s nějakým přenastavováním celého posezu, když si může jen čudlíkem posunout plyn trošku jinam, aby ho nebolely nohy. Život v Americe je tak vysilující!

Také je tu tradiční fordí kódový zámek na dveřích. Nastavíte si kód, nepotřebujete klíče a auto můžete odemknout, otevřít kufr a to celé jen v plavkách při návratu z pláže. Je to neskutečně jednoduché řešení problému, který možná ani nebylo třeba řešit. Ale představte si sami sebe v roce 80, když vám dealer ukazuje, že si můžete klíče nechávat v zapalování a přesto se dostanete do auta. Je to super věc. Nejvíc super věc. Chci to na svém Cadillacu!

Dalším prvkem, který ford dokonce schválně odstranil z evropských verzí jsou dva konfigurovatelné displaye systému Sync. Ten mimochodem vypadá tragicky obstarožně, ale skvěle se ovládá a funguje na jedničku. No a dva displaye v přístrojovce v Evropě nejsou asi proto, že Evropani chtějí otáčkoměry. Ale naco takovou zbytečnost v Americe, k automatu… Navíc jde na jednom z těch displayů zobrazit…

A… A to je asi tak všechno, co jsem na Taurusu našel vyjímečného. Jako celek je to ideální auto z půjčovny, byl nám dobrým sluhou a nikdy jsem se k němu nevracel s nechutí. Mělo by smysl jej dovážet do Evropy? Asi ne. Evropani by ho nepochopili…

A ač se snažím vždy své články uzavřít nějakou veselou vzletnou větou, k tomuhle jen melancholicky dodám, že bych chtěl, aby byl podstatně delší…