Ford Puma 1.7 VCT (1997-2002): Taková auta už se nedělají

Při povídání o starých autech často slýchávám okřídlené rčení “Takové auto už by dneska nikdo nevyrobil.” Ať už je to v pozitivním smyslu slova, nebo v negativním, jde vlastně o konstatování naprosto přirozené skutečnosti, že se výroba automobilů (stejně jako jakýkoli jiný obor lidské činnosti) nezadržidelně vyvíjí a mění. Postupně tak už sice nikdy z výrobních linek nesjedou lehoučká auta bez posilovačů s lankovým plynem, ale taky se nám v showroomech nikdo nebude snažit prodat auto s dvoudobým motorem a pravděpodobně už se nevrátí ani duroplastové panely karoserie. Naštěstí. 

Nikdy jsem nebyl ten typ člověka, co by měl potřebu naříkat, že dobře už bylo a současná auta stojí za prd. Mám moderní auta rád, vážím si možnosti propojit auto s telefonem a nastavit si barvu ambientního osvětlení a v autech nižší střední mě vůbec neuráží přeplňované tříválce. Je tu ale jedna věc, která mi přeci jen schází – malá levná kupé. Typicky devadesátková ktegorie, ve které měl skoro každý velký výrobce svého zástupce. Zpravidla to byl vcelku jednoduchý recept – vzala se platforma nějakého obyčejného hatchbacku, postavila se na ní trochu hezčí karoserie, přitvrdil se podvozek a voilá – malý sporťák byl na světě. 

Nutno říct, že ne vždycky to dopadlo úplně skvěle. Byly tu podařené kousky jako třeba Fiat Coupé, nebo Honda CRX, ale taky vznikly věci jako Opel Tigra, nebo Renault Megane Coupé. Nebo takové to čtyřoké Hyundai. Ford přispěl do téhle kategorie hned dvěma vozy. Větší Cougar se prodával i za oceánem, čistě pro Evropu tu pak byla malá Puma. Přiznám se, že zpočátku měl moje sympatie jednoznačně Cougar, Puma se mi moc nelíbila a dodnes jsem v jejích tvarech, které by prý snad měly odkazovat na Ford Capri, nenašel zalíbení. Jenže zatímco Cougar byl koncipován spíše jako cestovní auto a řidičských zážitků mnoho nenabízel, Puma je o něčem úplně jiném. 

Ve Fordu totiž vzali tehdejší Fiestu (takovou tu kulatou co se prodávala i jako Mazda 121) a pohráli si s nastavením podvozku. Přidali kratší řízení, větší brzdy, zkrátili dráhy řazení…zkrátka z té Fiesty nakonem moc nezbylo. A pod kapotu se ve vrcholné motorizaci nastěhoval skvělý atmosférický čtyřválec VCT o objemu 1.7 litru vyvíjený společně s Yamahou. A když se to všechno poskládalo dohromady, vzniklo auto, které si v tehdejších recenzích odnášelo skvělé hodnocení jízdních vlastností…a těch pár výtek nakonec odvál čas.

Od premiéry Pumy uplynulo bezmála čtvrtstoletí a tyhle malé Fordy z našich silnic už pomalu mizí. Kosí je koroze i fakt, že často končí v rukou nemajetných “wannabe racerů”, kteří neinvestují do údržby a dojíždí auta do stavu, kdy jejich záchrana nedává smysl. Narazit dneska v provozu na pěknou Pumu už není jednoduché. O to větší radost mám z toho, že se můžu jedním pěkným exemplářem do sytosti povozit. Věrní čtenáři Autíčkáře asi vůz z fotek poznají – jde o rodinný dostavník naší paní ředitelové, totiž Zlokočky. 

V interiéru je i před pokročilý věk vozu pořád cítit kůže krásných modrých Recaro sedaček. Pozice za volantem je sice trochu specifická, ale dá se na ní rychle zvyknout. Na výškově nenastavitelných křeslech se trůní trochu výš, navíc volant je ukotvený pevně a nejde s ním nijak šoupat, ale ve výsledku to není špatné. Ze sedačky má řidič přehled o okolním dění, přední část je bohatě prosklená a slepé úhly minimální. Výhled vzad je jiná písnička, tam je to spíše o intuici.

V redakci máme pravidlo “Nepiš o volantu, že padne do ruky, protože to je ohrané klišé”, ale u Pumy ho poruším. Modrou kůží obšitý volant s extra tlustým věncem je totiž fakt skvělý a když se navíc přidá ještě jednoduchá železná koule řadící páky (která v zimě studí, v létě pálí, ale stejně je tak cool, že bych ji za nic nevyměnil), tak rázem Pumě odpouštím i tu nepříliš vzhlednou palubní desku z Fiesty. Nebo skromný prostor na zadních sedadlech. A taky nedostatek odkládacích schránek. 

Startuje se klasickým fordím klíčkem z té doby. Takovým tím plochým šroubovákem, co zpravidla kromě vašeho Forda odemknul i všechny ostatní Fordy na sídlišti. Dvě převalení startéru a vpředu se rozbrumlá relativně vysoký volnoběh studeného motoru. Vrní moc hezky. Není to přehnané, nesnaží se dělat dojem, je to ale pěkně plný a kulatý zvuk. Převodovka má překvapivě krátké dráhy a přeřazení doprovází lehké mechanické cvaknutí. Přidejte navíc ještě přesnou spojku a citlivý plyn s okamžitou odezvou a máte zhruba obrázek, jak ze se s Pumou jezdí. Už při proplétání se městem je jasné, že tohle funguje. Že si tu zkrátka kdysi dal někdo záležet na tom, aby se tohle auto hezky řídilo. 

A stačí pár kilometrů po okreskách aby bylo jasno – Puma je skvělá, řidičsky zábavná, čitelná a i když je to “jen” předokolka, umí si hravě pohazovat odlehčenou zádí. Onen legendární motor si svou pověst jednoznačně zaslouží a spíše než ve Fordu bych takhle charakterní točivou atmosféru hledal v nějaké ostřejší Hondě. Puma není technický sporťák, se kterým by se měly nahánět cenné vteřiny někde na uzavřeném okruhu. Není to ani vysokorychlostní dálniční stíhačka. Mnohem spíš jde prostě “jen” o vcelku obyčejné auto, jen postavené tak, aby jízda s ním byla zábavná. 

Časy se mění a starému Fordu dneska pravděpodobně ujede každá druhá fleetová oktávka. Na dálnici je s krátkou pětistupňovou převodovkou pomalý, z plastovitého interiéru se ozývá kakofonie povrzávání a kontroverzní vzhled vozu léty příliš neuzrál – spíš naopak. Prostě se mi to auto pořád nelíbí. Jenže to je vcelku jedno. V modrých kožených Recarech s tlustým volantem v levé a želenou koulí řadičky v pravé ruce si budete každý kilometr užívat mnohem víc, než v devatesáti procentech jakékoli automobilové konfekce. Do Pumy jsem tento týden přesedal ze Subaru BRZ a i když moderní zadohrabný sporťák samozřejmě nabídne víc zážitků a adrenalinu, Puma se nenechá zahambit. Její upřímné nadšení, nezáludnost a rozevlátá hravost jsou vlastnosti, které v dnešní “bezpečné” době už zkrátka nikdo nenabízí. A ač je to přiřozený vývoj a všechny ty moderní vychytávky mi dělají radost, po Pumě se mi bude stýskat.

Abych nechodil kolem horké kaše – Pumu mám u sebe proto, že jsem dostal za úkol ji omýt, vysát, nafotit a vystavit do inzerce. Po několika letech věrné služby Zlokočka doznala, že dospívající ratolesti na nouzových zadních sedadlech nejsou úplně ideální ztělestnění rodinného cestování a Pumu posílá dál. Takže kdybyste si někdo chtěli pořídit celkem charizmatickou krabičku z přelomu tisíciletí, máte jedinečnou možnost. Pro čtenáře Autíčkáře se slevou.

Verdikt

Puma je fajn. Není dokonalá, optikou dnešní doby jde vlastně docela o krám. Jenže velmi charizmatický a zábavný krám se skvělým motorem. Ano, uvnitř je to zčásti pořád jen plastová Fiesta, antikorozní ochrana je taková, jakou u starých Fordů čekáte a na hrbolech se ozývají pazvuky. Jenže stačí vytočit atmosférickou 1.7 někam k pěti tisícům a poslat černé kupé do zatáčky a přes vlastní smích je stejně neuslyšíte. 

Technické údaje

Motor: benzínový čtyřválec 1.7
Výkon: 92 kW (123 koní)
Točivý moment: 157 Nm 
Převodovka: pětistupňová manuální
Pohotovostní hmotnost: 1035 kg 
Cena: 29 000,- Kč