Ford Mustang GT Convertible: Tvor extrovertní

Mohl to být další krásný slunečný pátek, kdy usedneme za volant starého auta, projedeme se někam na zmrzlinu, uděláme nějaké fotky a zanedlouho se na Autíčkáři objeví veselá historka o starém světle modrém Mustangu. Ale moji drazí redakční kolegové říkali, že to s těmi starými auty už přeháním, blábolím v redakčním chatu něco o sytičích a karburátorech a nedá se to poslouchat. Rozhodli se tedy, že mě lstí dostanou za volant něčeho nového, abych konečně sklapl. A za ‚dobré chování‘ mi k testu přidělili Mustang. Ale bez střechy. Přece mě nemůžou až tak rozmazlovat.

Možná jste právě pojali podezření, že vás tak trochu tahám za fusekli. A že jsem určitě žadonil… Inu, skutečnost může být někde uprostřed. Možná jsem jenom ve správnou dobu prohlásil, že toho Mustanga si teda vezmu já a nikdo neprotestoval… Ale nebudeme si to kazit pravdou, že? 

Nejspíš byste čekali, že moje první dojmy z Mustangu budou extatické. Osmiválec, kabrio, samosvor! Wow! Jenže já vlastně v Mustangu nesedím poprvé. Po převzetí tedy jen stahuji střechu a při prvním rozjezdu se začínám culit s tím, že nejspíš budeme kamarádi. A že mi ten hodný pán ve Fordu určitě zapnul ty hlučné výfuky, abych měl radost. Ne, nezapnul. Je úterý, jedu po pražském okruhu a začínám si vzpomínat, kolik legrace bylo s Bullitem. Bude taková i s tímhle? Abych to zjistil, raději volím cestu domů po neplacených silnicích. Dílem kvůli tomu, že dálnice D1 už mám tak akorát po krk, dílem kvůli tomu, že potřebuji udělat zajížďku pro nějaké díly na Mazdu, a dílem kvůli tomu, že mám volno, tak si to chci udělat hezké.

Mám před sebou pár set kilometrů silnic, což se ukazuje jako zbytečně moc, protože už někde za Kutnou Horou mám pocit, že tohle auto vlastně znám. Jen ten automat je trochu letargický. Až když se dostávám na zábavné silnice na Vysočině, poznávám, že limity, které jsem si osahal s Bullitem, byly dané spíš mým strachem z toho, že ony silniční nepravosti se dějí v místech, kde to až tak dobře neznám, a také stavem zadních pneumatik, které již poznaly středověk. Na domácím hřišti zjišťuju, že si mohu dovolit ještě mnohem víc. Auto je krásně čitelné, vlastně je to skoro až divné, jak rychle a čistě se s ním dá jet. Jeden by čekal, že snad bude trochu přetáčivé, ale do toho ho musíte trochu nutit. Pokud počítáte s měkčí karoserií, tak vás nemůže ničím překvapit, snad jen na brzdách byla záď trochu víc nejistá, než jsem čekal. Na silnici od hradu Veveří do Ostrovačic pak krátce potkávám aktuální Civic TypeR, který na téhle rychlé silnici vlastně ani nemůže být rovnocenným soupeřem a možná se ani nesnažil jet jako takové hovado. Přijíždím domů a je mi jasné, že kamarádi už jsme.

Pojďme se chvíli koukat jen tak zvenku. Někteří lidé říkají, že kabriolety, které vznikly uříznutím střechy z coupé, nikdy nemohou vypadat dobře. Ale u Mustangu to neplatí pomalu v žádné generaci. Ano, pokud jste zvyklí na splývavou záď fastbacku, tak vás zakulacená skládací střecha přecejenom pohorší, ale když je dole, není na co si stěžovat. Boční linie jsou neporušené, zadní blatníky se stále rozšiřují tak, jak mají. Nemám výtek.
Musím se i přiznat, že vlastně nevím, jak Mustang popsat. Prostě se na něj podíváte a vidíte to. Ford tady nemusí umístit ani jeden nápis a obejde se i bez jediného loga na karoserii. (Pravda, jedno jsem našel. Na čelním skle.) Každý, kdo se na něj podívá, ho pozná. A vzhledem k tomu, jak extrovertně působí, se na něj podívá každý. V tom se skrývá i jistý rozpor, nedokážu vám jednoznačně říct, jestli se mi líbí, nebo ne. Ano, líbí se mi ta dlouhá kapota, klenuté zadní blatníky, jenže… Na můj vkus je celé to auto až moc ukřičené. Hele, jedu, podívejte se! V tomhle autě se prostě neschováte. Přitahuje pohledy i bez nastartovaného motoru. Pro extroverty skvělé, ale pokud někdy chcete být neviditelní, nejspíš si takové auto nepořídíte.

Než budu pokračovat, dovolte mi jednu konspirační teorii. Určitě jste někdy od někoho slyšeli, že Fordy v posledních letech mají čumáky, které jsou velice podobné Astonu Martin. Byla ale doba, kdy to bylo přesně naopak. Takový Aston Martin V8 Vantage z roku 1972 vypadal podle mě (a spousty lidí na internetu) hodně podobně jako tehdejší Mustang. Když se tedy ve Fordu vrátili pomyslně o padesát let zpět a představili model v ‚retro‘ designu, dostal Ford šanci to Astonu vrátit. A tak tu teď máme toto. Možná jsem si to celé vymyslel, ale představa toho, jak si někdo říká, že teď jim tu padesát let starou křivdu oplatí, mě vážně baví.

Pokračujme do každodenního života. Mustang je vybaven aktivními výfuky, které mají dohromady 4 módy. Tichý, Normální, Sport, Závodní dráha. Jestli dovolíte, přejmenoval bych je na Normální, Hlučný, Hlučnější, Nejhlučnější. Proč? Představte si, že v půl sedmé ráno jdete do práce a nastartujete před domem. Víte, kde všude budete slyšet, pokud budou výfuky v normálním módu? V šestém patře. Za zavřeným oknem. A pokud někde nedejbože dáte plný, tak po vás zbyde ještě zbytkový hluk od rozhoukaného autoalarmu Peugeotu 307. Od toho, aby vás sousedi neukřižovali, tu je Tichý mód neboli mód hodného souseda. Za jeho pomoci si nastavíte, že v určitou hodinu bude vaše auto potichu. Tedy, normálně hlasité. Ráno jsem se tedy snažil dodržet dekorum a dobré sousedské vztahy, odpoledne ale moje drahá přítelkyně věděla vždy zcela perfektně, kdy se vracím domů. Občas už s několikaminutovým předstihem. Hlučné výfuky mají tedy i své výhody. Občas se dají použít namísto domovního zvonku. A ačkoli jsem nadával, že je to prostě moc hlučné, jeden den, kdy jsem byl po práci mrzutý, jsem si stáhl střechu a pustil mód výfuku Závodní trať. Stačilo pár minut, a už jsem mrzutý nebyl.

Vlastně, ono je v Mustangu těžké být mrzutý. Pod kapotou vám brblá osmicový vidliválec. Skoro by se chtělo říct “starý dobrý” osmiválec, ale to by tady byla mýlka. Rozvod DOHC, proměnné časování vaček, tohle s ničím starým nic společného nemá. Coyote, jak zní označení tohoto motoru, je evolucí motoru Modular, který se poprvé objevil v roce 1990. Tehdy ještě v SOHC variantě, v roce 1997 se pak objevila varianta DOHC a tak dále a tak dále. I výkonová charakteristika je tady jiná, než by byla ta stará dobrá. Nedočkáte se tu toho slavného “jedetovocpoda”, motor se musí trochu nadechnout a pak sputí kalup až k sedmi tisícům otáček. Trochu mu tady ubírá i automatická převodovka, která si musí poradit s deseti stupni. A to jí občas dělá problém. Sešlápnete plyn, převodovka se zamyslí, podřadí o jeden, pak o dva stupně a pak se kůň teprve vzepne na zadní a vystřelí vpřed. Pohodovému cruisingu to nevadí, ale když chcete jet rychle, přepnete si do manuálního režimu. 

Někteří lidé říkají, že Mustang tím, že přišel o tuhou zadní nápravu, přišel o trochu té bestiálnosti. Že už jej nemusíte krotit jak splašené zvíře. Do jisté míry mají pravdu, ovladatelnost oproti starším je tu mnohem lepší a chování je mnohem… evropštější. To ale neznamená, že se s ním nesvezete bokem a neužijete si nějakou tu legraci. Během testovacího týdne sice hodně pršelo, což bylo mrzuté, protože jsem měl kabriolet, ale pršelo a měl jsem k dispozici zadokolku. Do doopravdického rozevlátého driftu musíte auto přemluvit, ale powerslide z křižovatky, či drobné sklouznutí na výjezdu ze zatáčky není při vhodné a jemné aplikaci plného plynu nejmenší problém. Sedíte tady hodně vepředu, za sebou máte zadní sedačky a kufr, takže tolik nepostřehnete jemné vybočení zádě, ale stačí si to párkrát zkusit a pak už to jde jako po másle. A když nechcete dělat nepřístojnosti a pohoršovat svět tím, jak vám to řve, pálí zadní pneumatiky, nebo jede rychle, či jiné environmentálně obtěžující činnosti, pak Mustang jako mávnutím proutku vymění evropskou ovladatelnost za americké pohodlí. Jestli se tady něco povedlo, je to adaptivní podvozek MagnaRide. Možná i díky němu je to takové hodné auto.

Dostáváme se k závěru a někteří z vás určitě vycítili, že mám s Mustangem jakýsi problém. Ano, můj vztah k Mustangům celkově je poněkud rozporuplný. Mými nejoblíbenějšími modely jsou SVO z osmdesátých let a Cobra R z roku 2000. První vůbec nevypadá jako Mustang, nemá osmiválec, ale zato turbo, druhý má olbřímí splitter a ještě větší spoiler. Na jednu stranu se mi líbí, že za Mustangem se každý otočí, tatínci občas zapomenou odbočit za zbytkem rodinky na vycházce, protože se potřebují podívat. Líbí se mi i ten cirkus, který se s ním dá dělat. Ale v tom je zároveň i ten problém. Čas od času chci být neviditelný, prostě projet kudy potřebuji bez přehnané pozornosti okolí. A to tady vskutku moc nejde. Ale víte co? Po tom týdnu mi to bylo naprosto a úplně jedno. Možná vám dlouhodobá expozice sníží IQ, možná z vás udělá většího exhibicionistu a budete v něm jezdit jako mr. Bean . Teď bych si i dokázal představit, že bych s jedním jezdil pořád. Asi by to byl fastback, měl jinačí výfuky a drobný výběr součástek od Ford Performance. Jestli na to někdy dojde? To těžko říct. Ale než na to přijde, budou mi to připomínat dvě dlouhé čáry přímo před kanceláří. 

Verdikt

Možná máte pocit, že v Evropě pro Mustang není místo. Že je moc neotesaný a jeho uřvané výfuky všechny jen otravují. Ale v tom případě zapomínáte, že jsou mezi námi lidé, kteří přesně tohle mají rádi. Ať už pro ten status legendy, nebo protože rádi ukazují prostředníček světu okolo. Za volantem Mustangu se vám možná trochu sníží IQ, vrátíte se do pubertálních let a lidé okolo se na vás budou dívat. Možná si pomyslí, že jste idiot, ale vám to bude co? Úplně jedno. Máte svoji hračku a hřiště je všude kolem vás.

Technické údaje

Motor: zážehový vidlicový osmiválec 4951 ccm
Výkon: 331 kW (450 koní) ve 7 000 ot./min
Točivý moment: 529 Nm v 4 600 ot./min
Převodovka: desetistupňová automatická
Maximální rychlost: 250 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 4,5 s 
Průměrná spotřeba (v testu): 14,2 l/100 km 
Cena (Mustang GT Convertible): 1 598 590 Kč

Za fotky děkujeme Michalu Burešovi.