Ford Model A: Hotrod ze staré školy

Asi bych to měl rozvést. Ještě než jsem vyrazil do Států na letní dovolenou, ukazoval mi kamarád Jakub, u jehož táty jsme přebývali, fotky Fordu Model A jeho souseda se slovy, že takový hotrod by chtěl a že je to super a tak. Znáte to. Mnoho povyku pro nic, beztak je to jen plastiková karoserie postavená na nějakém divném rámu s V8 a automatem z nějakého Chevroletu a pak pár cingrlátek. Ó jak jsem se mýlil.

Tenhle Ford je totiž dobový hotrod. Žádná V8 a automat, jen původní čtyřválec s dobovými úpravami a mírně zvýšeným výkonem. Když se tedy toho slunného dne otevřely vrata garáže, koukal na mne kus historie a čekal až jej postaru natočím klikou. Ne, že by neměl elektrický startér, ale auto jsem ještě klikou nestartoval a když už si to užít, tak i se vším trápením. Stařičký Ford však po správném nastavení předstihu a protočení naprázdno chytil na první potáhnutí a ustálil se na klapavém a blafavém volnoběhu.

Připadal jsem si jako ve filmu. Posadil jsem se na místo spolujezdce a vyrazili jsme na výlet prosluněným New Jersey. Při pohledu přes kapotu na obrovskou kukuřici, dlouhé příjezdové cesty, dřevěné domy a žluté středové čáry cest lemovaných skvěle posečeným trávníkem jsem tak nějak zasněně začal přemýšlet, jak to tady muselo asi dříve vypadat. "No stejně jako teď, akorát míň lidí a víc pohody", děl John. A fordka nám tuhle představu pomáhala ze všech sil přiblížit. Byl jsem překvapený, jak je auto pohodlné. Odpružené sedačky, relativně měkký podvozek s hydraulickými tlumiči a vysokozdvihový motor, který není třeba příliš vytáčet znamenají, že člověk se veze v překvapivém pohodlí. Vše samozřejmě berte s rezervou, konkurencí moderního mercedesu staré Áčko není, ale kdo by čekal kostitřas ve kterém neuslyší vlastního slova, hodně by se mýlil.

A po ujištění, že "My v Evropě umíme jezdit s manuálem všichni!" mě vysmátý John dokonce pustil za volant. A samozřejmě mi to hned málem chcíplo, když jsem ve staré vychozené kulise nenašel jedničku. Ale pak už jsem se rozjel. Motor je stavěný na to, aby tahal v jakýchkoli otáčkách, jeho cílem je dodat točivý moment a ne nějaké bzučení a závratné výkony. Dáte tam trojku a jedete město neměsto, dálnice nedálnice. Zbývající rychlosti jsou tady jen kvůli kopcům. Byl jsem skutečně překvapený, jak jednoduše a lehce se auto ovládá. Kdo by čekal, že se osmdesát, nebokolik, let starý automobil nebude dát řídit, třeskutě by se mýlil. Vše funguje jak má, jen to někdy vyžaduje více síly, protože tu nejsou posilovače. Dokonce ani pozice za volantem není nějak extra špatná. A ten výhled přes kapotu, ta chromovaná světýlka, to je poezie.

Jen na dálnici se nám stará dáma začla trošku zakuckávat. Vypadávalo zapalování a zdálo se, že se vyšší otáčky a rychlost stařičkému strojku vůbec nelíbí. Jali jsme se ještě za jízdy diagnostikovat závadu a poté, co jsem se dozvěděl, že vše ze zapalování bylo vyměněno za "nové" díly a že jediné, co zůstalo původní, je cívka jsme se shodli, že ona je tím viníkem. John pronesl něco o tom, že tahle je snad z roku 28 a že kolem roku 31 snad začali dělat nějaké lepší, takže jednu sežene a auto teda ještě trošku poladí. Líbí se mi jeho přístup.

Áčko zdědil po tátovi. Ten jej kdysi kdesi koupil, ale nikdy si jej příliš neoblíbil. Stálo v garáži a jen John jej vytahoval a jezdil s ním po okolí. Těžko říct, proč nešlo Áčko do světa, když Johnův otec s auty trošku obchodoval. Znáte to, tady levně koupil, tu něco opravil či upravil a zase se ziskem prodal a tak pomalu dál a dál. Proč ho neměl rád nám není jasné, prostě mu asi nepřirostlo k srdci. U Johna je tomu přesně naopak. I když musí kvůli obrovským daním a celkově nešťastné situaci v Jersey prodat rodný dům a odstěhovat se pryč, tohle auto nechce prodat nikdy. Je to jeho miláček a i když není dokonalý, bude s ním napořád.

Ford model A z roku zhruba 1930 je prostě důkazem, že už tehdy uměli v Zemi Svobodných udělat plechového koně tak, aby se s ním dalo žít. Že už tehdy dávali do konstrukce aut všechen um a intelekt. A já jsem rád, že jsem si mohl tuhle dávnou dobu alespoň očichat. A Johnovi přeji, aby se mu to vysněné stěhování do Alabamy vyšlo a mohl být zase v tom světě, který byl "skoro stejný, jen míň lidí a víc pohody".