Elektromobilem na dovolenou k moři. Zahraniční nabíjení v praxi

Před pár týdny jsem se s vámi podělil o zážitky ze své první dovolené elektromobilem. Navzdory zažitým předsudkům všechno vlastně proběhlo moc hezky. Enyaq, který mi dělal společnost, je dostatečně prostorný, samozřejmě tichý a s DCC podvozkem umí být extrémně pohodlný. Spotřeba mi také vyšla příznivá, což prodlužovalo zastávky mezi nabíjecími stanicemi a zkracovalo dobu nabíjení. Ale ač na první pohled idylka, jedno téma jsem si přeci jen nechal na samostatný menší článek a dnes se na něj podíváme.

Jde o nabíjení. Tedy ne o nabíjení samotné – Škoda samozřejmě používá konektor CCS, který v Evropě představuje standard a není problém nabíjet prakticky kdekoli. Jde o to, jak samotné nabíjení spustit. Právě zde totiž podle mě tkví jeden ze dvou problémů elektromobility. Ten druhý vidím ve vyšší pořizovací ceně bateriových aut. Oba problémy se intenzivně řeší a blýská se nám na světlejší zítřky, ale v současné době musíme hrát s kartami, které jsou zkrátka rozdané. Jak to tedy je?

Typicky má dnešní majitel elektromobilu tři čipy k nabíjení od třech hlavních distributorů, a to ČEZ, PRE a E.ON. Tyto tři společnosti provozují naprostou většinu nabíjecích stanic u nás. Ti, kteří na elektřinu jezdí už dlouho, tyto čipy dozajista vlastní, protože dřív bez nich nabít prostě nešlo. Nyní ale konečně přibývají další možnosti – stanici lze spustit po načtení QR kódu a zaplatit předem přes platební bránu. U některých nabíječek se objevuje i platební terminál, který to zas dělá snazší. Jenže cena nabíjení bez registrace je často (někdy i výrazně) vyšší, a proto má smysl se přece jen alespoň u některého poskytovatele registrovat.

Redakce Autíčkáře používá pro testy elektromobilů čip Pražské energetiky a právě s PRE jsem taky absolvoval svoji dovolenou. Už podle názvu má Pražská energetika nejsilnější pokrytí v Praze. Zbytek republiky je na tom o něco hůř, oceňuji však, že mimo Prahu jde většinou o nabíječky s vyšší rychlostí (většinou 150 kW). V aplikaci člověk snadno najde konkrétní nabíječky přímo na trase, dozví se, jak jsou rychlé i jestli jsou právě volné.

Při cestě na dovolenou k Jadranu přes Dolní Dvořiště je ideální použít poslední českou nabíječku v Českých Budějovicích, která je vidět přímo ze silnice na trase do Rakouska. Tu nejčastěji využívám i já, neboť bydlím nedaleko.

Ale co dál? Bude mi čip od PRE stačit i na dobíjení za hranicemi? Ale jistě že bude. Není třeba se stresovat s registrací u zahraničních poskytovatelů a hledat nebo zjišťovat, kde to jak chodí… Podíváte-li se na stránky PRE, najdete zde informace o tom, jaké sítě se mám v jaké zemi držet. Vyúčtování mi pak přijde standardní cestou, jako bych nabíjel doma. S mou cestou do Itálie je to jednoduché. Cestuje se jen po dvou státech. Lehce tak zjistím, že v Rakousku budu využívat primárně síť Smatrics a v Itálii to bude Enel-X.

Začněme tím příjemnějším, a to je Rakousko. Hned po přejetí hranic možná leckoho překvapí, kolik elektromobilů tu jezdí. V letošním roce si EV auta podle statistik prodejů ukrajují už 22procentní podíl na všech nově prodaných vozech (spolu s PHEV to je skoro 30 procent). Ruku v ruce s tím jde i bohatší nabíjecí infrastruktura. Nabíječky jsou opravdu všude a kolem hlavních tahů, kudy se na dovolenou pravděpodobně taky vydáte, jsou rozmístěné ty nejrychlejší. Většinou mají výkon 300 a 400 kW a hodně jich patří i pod zmíněný Smatrics. Pro „můj“ zelený Enyaq je to až zbytečně moc – stejně si vzal nejvíc nějakých 138 kW a k deklarovaným 185 kW se ani nepřiblížil, i když jsem začínal s předehřátou baterií a nabitím jen kolem šesti procent -, pomalejší možnost však Smatrics v okolí dálnic zkrátka nenabízí. Do půl hoďky je prakticky vždy hotovo, tak akorát na záchod pro děti, malou sváču a jedno kafe pro mě. Rakousko je v tomhle prostě pohoda a síť je tak hustá, že není třeba nic extra řešit.

V Itálii to vypadá jinak. Zdejší zákaznící jsou zatím k elektromobilům poměrně skeptičtí a podíl na prodejích těsně pod pěti procenty to dokazuje. V tomhle ohledu se Italové podobají nám, Čechům. 

Co však podobné není, je hustota nabíjecích stanic, v níž máme podle mě jednoznačně navrch. Nabíječky v Itálii samozřejmě jsou, ale hustota jejich sítě se s Rakouskem nedá srovnávat a také rychlost pokulhává.  Najít nabíječku s rychlostí nad 100 kW třeba v oblasti Udine je docela umění. Když si pak vyfiltruji pouze nabíječky sítě Enel-X, zjišťuji, že těch rychlých je přesně nula. Budu si muset vystačit s 50 kW stanicemi, a i těch je poskrovnu. Cestou tam mi ještě bylo hej – od Villachu se setrvale klesá a autu jako zázrakem kilometry dokonce přibývají (tomu zázraku se samozřejmě říká rekuperace). V místě pobytu nebo po cestě zpět už se však bez trochy plánování neobejdete.

První závěr z cesty tedy zní, že velmi záleží na destinaci, kam se s PRE chystáte vyjet. Třeba v oblíbeném Chorvatsku má smlouvu snad se všemi hlavními dodavateli a nalezení vhodné nabíječky nepředstavuje žádný problém. V Itálii je to s Enel-X největší potíž právě kolem Udine, směrem na jih pod Benátkami se situace zase výrazně zlepšuje. V Polsku můžete využít Greenway a Shell, které mají slušné pokrytí, a v západní Evropě (Německo, Francie, Nizozemí a podobně) jsou to hlavně nabíječky Shell, E.ON Drive nebo ChargePoint. V celé Evropě pak lze s PRE čipem spustit také všechny nabíječky od IONITY.

Kromě dostupnosti nabíječek vládne obecná nevědomost také o cenách. Zde mám velmi dobré zprávy pro milovníky zmíněného Chorvatska. Už cesta přes Rakousko nezatíží peněženku víc než u nás, protože v síti Smatrics činí cena za kWh 13 Kč (UFC za 15,50) a to není špatné. Kousek Slovinska doporučuji přejet bez nabíjení, protože stavět u stanic Petrol a nabíjet za 30,90 kč/kWh opravdu nechcete. V Chorvatsku se pak třeba u Kauflandů a Lidlů dá na DC nabíječkách s PRE čipem opět nabíjet na příznivých 13,50 Kč.

Zbytek Evropy už je o něco horší a ceny se mohou přehoupnout i přes 20 Kč na kWh, někdy dokonce výrazně. Konkrétně v Itálii je to u Enel-X právě zmiňovaná dvacetikoruna za každou kilowatthodinu, a to mi na 50 kW nabíječkách přijde poměrně dost. Existuje samozřejmě jistota v podobě rychlých nabíječek IONITY, zaplatíte však 24 Kč/kWh. Je zkrátka nutné se podívat, jaké má PRE v různých zemích partnery a podle toho se rozhodnout, jestli dáte přednost pohodlí jednoho čipu, nebo budete diverzifikovat.

S čipem od Pražské energetiky se tedy rozhodně cestovat dá. Obzvlášť pokud bych měl namířeno do Chorvatska, na jiné varianty bych se vůbec neohlížel. Ceny podobné jako u nás a dostatek partnerů s hromadou nabíječek jsou plusy, které můžu ocenit. V Itálii to bylo o něco obtížnější – zejména vzhledem k celkové omezenosti nabíjecí infrastruktury. Zdárné dojetí do cíle si vyžádalo trochu plánování navíc, při dvou až třech nabíjecích zastávkách, které jsem během týdne provedl, však nešlo o zásadní omezení. Hůř jsem se vyrovnával jen s cenou, která se mi, i vzhledem k nízké rychlosti nabíjení, moc příznivá nezdála. Poměr pohodlí a vynaložených prostředků už si ale musí zvážit každý sám. Někdo se rád ponoří do alternativních možností a dalších registrací, jiný ocení jediný čip v kapse a smíří se s „příplatkem“ za čistou hlavu. Všichni poskytovatelé energií – PRE nevyjímaje – seznam partnerů stále rozšiřují. Věřím, že situace bude rok od roku příznivější a nám, fandům elektrických automobilů, na dovolené už nic nebude stát v cestě.