Do Říma s Rudou Potvorou, část třetí

Přespáváme v Parmě a plánujeme podrobnosti naší další cesty. Směr cesty je jasný. Švýcarsko. Před odjezdem ještě procházíme kousek Parmy a zjišťujeme, že je vlastně docela hezká. Víc, než jsme si předchozí večer mysleli. Pak už je ale čas skočit do auta a vyrazit. Zbytek cesty po Itálii už byl docela nezáživný, až na lesy, které italové vysázeli tak pravidelně, tak to vypadalo vážně divně. Horší byl jen průjezd Milánem, kde jsme strávili zhruba hodinku a půl. Místní doprava byla podobná té naší. Když se něco ucpe, tak se všichni postaví do řady a jediné, co dělají je troubí, nebo chaoticky mění pruhy. Vzpomínám na Řím a trpělivě čekám. Po Milánu už nás čekají jen hranice. Původně jsem si myslel, že ve Švýcarsku bude doprava lepší, ale opak byl pravdou.

Po přejetí hranic, kde jsme na sebe s celníkem tak akorát kývli, se průměrná rychlost začala snižovat. Provoz zhoustl a jeho účastníci vypadali, že na něco takového nejsou zvyklí. A nějaké zipování? Pcha! Moc tomu nepomohlo to, že ve Švýcarsku jsme byli odkázáni pouze na okresky. Než jsme se od hraničního přechodu Chiasso dostali do Locarna uběhlo něco málo přes dvě hodiny. Když jsem si spočetl průměrnou rychlost okolo 30 km/h. Ach jo. Nabíráme tak trochu zpoždění, ale nevadí. V Locarnu se chceme dostat na lanovku na horu Cardada, kde je nádherná vyhlídka. Parkujeme kousek od lanovky a šup nahoru. Při placení utírám slzy, když vidím aktuální kurz franku, ale to ještě nevím, že za pár minut na vyhlídce mi budou utracené peníze stát za to. 

Po vyhlídce už ale raději pokračujeme k ubytování. Spát máme v městečku Tujetsch a to je ještě 80 kilometrů. A v horách. Když se dostáváme na zajímavé silničky, tak pomalu padá tma a tak určitě přicházíme o nějaké výhledy. Ale to nevadí. Po přejezdu Itálie a kusu Švýcarska jsme opět na pěkných silničkách a začínám mít radost. Večer mi vylepšil fakt, že po příjezdu do Tujetsch nás náš hostitel ubytovává v prostorném apartmánu namísto pokoje v penzionu. Jen se usměje,  ‘You got upgrade.’ Víc než pěkné ubytování nás ale potěšily obří peřiny. Ty nám po třech nocích pod přehozy, nebo co to v Itálii mají, chyběly.

Probouzíme se a koukáme z okna. Hele, ty hory tam večer nebyly vidět. Dnešním cílem je Bodamské jezero, takže se pomalu balíme, snídáme a vyrážíme. Neponechávám nic náhodě a ještě před odjezdem zadávám do Waze cíl naší cesty, koukám že aktuální data o dopravě jsou optimistická. Vracíme klíče a šup do hor. Musíme projet nějaké horské průsmyky a musíme to všechno stihnout do osmi, kdy se většina uzavírá kvůli povětrnostním podmínkám. Takže máme celý den. Ještě to nevíme, ale bude se nám to hodit. Jedeme do kopce, projíždíme malebné vesničky, potkáváme krávy na silnici a po nějaké době i shazujeme střechu. Byl by hřích to neudělat. Sice trochu mrholí, ale to nevadí. Blížíme se k Furkapassu, kde se poprvé projevuje můj důvtip, když se podivuju nad mlhou, do které zanedlouho vjedeme. Jen co to vypustím z úst, tak mi dochází, že tohle není mlha. To je mrak. Hups. Silnice jsou prázdné až na holandskou Micru, která nás po pár zatáčkách pouští a potkáme se s ní zase za chvíli když stojíme na místě, kde se dozvídáme, že v tomto průsmyku se točil v šesesátých letech Goldfinger. Kruci, nikdy dřív mě nenapadlo, že bych potřeboval Aston Martin DB5. Teď už jo.

Pokračujeme výš do mraku a když vidím hrazení okolo silnic, tak jsem trochu rád, že nevidím, co je za ním. Asi bych se trochu bál. Vyjíždíme z mraku a okolo nás je bílo. Místy jen trochu, ale pak se dostáváme ještě trochu výš a tam je sněhu už docela dost. Rozhodně víc, než by moje letní pneumatiky zvládly. Ještě že silnice jsou udržovány v perfektním stavu. Když mizí většina sněhu, tak koukáme na horskou říčku a zastavujeme, abychom se podívali zblízka. Někde v dalším mraku nad námi se schovává ledovec, ze kterého pramení řeka Rhona. Sjíždíme zase dolů, dostáváme se pod mrak a já si zase začínám užívat. Výhledy jsou naprosto nepopsatelné, silnice krásné a stopa čistá. Bohužel i to někdy musí skončit a tak se opět dostáváme do civilizace. Ach jo. Pokračujeme dál, cesta odsýpá a okolí je hezké. Ale jedna věc tu nesedí. Proč se tu začínají objevovat francouzské nápisy? No, může za to jedna taková malá a nepodstatná drobnost. Jsme na špatném konci Švýcarska. Když jsem ráno zadával cíl cesty do navigace, tak už jsem si nezkontroloval mapu a tak zjišťujeme, že i ve Švýcarsku mají místa se stejnými názvy. A z Tujetsch jsou dokonce přibližně stejně daleko. Jediný rozdíl v cestě je, že když jste někde v mracích Furkapassu, tak máte odbočit doprava, namísto doleva. Takže tu máme jednu špatnou zprávu. Trochu jsme si zajeli. Ta dobrá ale je, že si ten pěkný downhill dám ještě jednou nahoru. Jupí!

Takže natankovat a znova. Po cestě trochu víc obdivuju vláčky, které jezdí okolo nás. Je to vážně hezké. Opět se vracíme do kopců a jedeme okolo hotelu, který o týden později, kdy se díváme na Goldfinger, poznávám. Ještě bych vám mohl povídat o tom, jak jsem si užíval skoro každou zatáčku a až v mracích opět zpomalil, ale už by to byla nuda, ne? Poté, co jsme správně odbočili, potkáváme silničáře, kteří opravují silnici. A to tak, že pořádně. Vybourali celý povrch, pokládají štěrk a mezi nimi úplně v pohodě a pohodlí projíždí auta střídavě z obou směrů. Někdy bych to chtěl vidět u nás. Opět se dostáváme do nižších poloh a když se konečně blížíme k Bodamskému jezeru, tak je už tma. No co už. Nakonec se projdeme okolo, zkusíme jaká je voda a po menším občerstvení se vydáváme na cestu domů. A protože má spolujezdkyně musí následující den odpoledne do školy, tak jedeme i přes noc. 

Po přejezdu hranic, kde se nás celník vyptává odkud jedeme, co vezeme, jak dlouho jsme ve Švýcarsku pobyli a kam jedeme, pokračujeme na dálnici a zdá se, že dalších několik hodin bude vážně nuda. Ale ejhle, jeden z tunelů pod nějakou horou je zavřený. Juch, další horský pas! Pak se vracíme na dálnici a skoro se začínáme nudit. Ale hle, zavřená dálnice a provoz stažený na nějaké odpočívadlo. Tam se pomalu projíždí okolo tlupy policistů, kteří si vybírají auta ke kontrole. Český roadster je ale nezajímá, i když je pravda, že na auto s mrkačkama a bez střechy koukali docela mlsně. Ale podstatně více je zajímali poláci v naftovém Paseratti. To samé se zopakovalo ještě jednou, tentokrát už se střechou. Okolo třetí jsme se zastavili na menší šlofík na odpočívadle a okolo šesté hodiny jsme už byli v České republice. V dobu, kdy jdou běžní lidé na osmou do práce se dostáváme do postele. Rudá potvora po čtyřech tisících kilometrů dojela navzdory všem sázkám a odhadům bez poruchy domů. Mám dojem, že redakční kolegové mi dluží flašku.

Výlet je u konce a s ním i největší dobrodružství, které jsem zatím s Potvorou zažil. Od té doby je relativně poslušná a spolehlivá. Až na ten prasklý výfuk, kterým se mi mstila za nevěru s testovacím vozem. A napínák řemenu na alternátoru, který se občas prostě náhodně povolí. Možná by vás mohla zajímat spotřeba za celý ten výlet. Ta se pohybovala mezi 6,9 litry a 7,9 litry. A to se nedá říct, že by ji někdo nějak zásadně šetřil. Úsporná Potvora.

Teď už jen slibovaná videa:
https://www.facebook.com/MazdaFriendsofMX5/videos/1703441419982504/
https://www.facebook.com/MazdaFriendsofMX5/videos/1701397420186904/
Další fotky od účastníků a Mazdy můžete najít na jejich stránce:
https://www.facebook.com/MazdaFriendsofMX5/