Po stopách Dacie 1300 a rumunské národní hrdosti

Pokud máte dojem, že jsme jako Češi nezdravě potrefení škodovkou, měli byste vidět Rumuny s dacií. Nedávná návštěva této malebné země ve mně kromě jiného zanechala velmi výrazné dojmy pokud jde o vozový park. Ten v Evropě nemá obdoby. Skládá se totiž z nižších desítek starších mercedesů, jedné růžové Bentaygy (mám na to důkaz!) a jinak výlučně z dacií. 

A když říkám z dacií, nemluvím jen o Loganech a Dusterech, které již hustě osídlily i ekosystém našich silnic. Mám na mysli celou škálu modelů vzniknuvších od momentu, kdy vůdce Nicolae Ceaușesca napadla myšlenka, že pracovitý rumunský lid a pokročilý socialistický průmysl dokáže vyrábět osobní automobily stejně dobře jako kdokoli jiný. Pokud zůstanu před rokem 1999, kdy rumunskou automobilku definitivně převzal Renault, čítá tato škála celé čtyři kusy – Dacia 1100, 1300, 500 a Nova. Zástupce každého z nich tu stále můžete potkat, jak se beze spěchu ubírá za svými každodenními povinnostmi. Jedenáctistovky a pětistovky jsou samozřejmě spíše vzácné, Novy si zase všimnou jen ti nejpozornější, protože nezajímavější auto abys pohledal. O to víc však potkáte třináctistovek, které se ve své domovině prohánějí, jako by žádný čas neexistoval. Některé exempláře jsou již značně omšelé, některé vypadají, jako by právě vyjely z fabriky. A jakkoli se touhle romantickou selankou nenechám svést k přesvědčení, že mám před sebou vrchol dobového inženýringu, musím přiznat jistou fascinaci jak výdrží strojů, tak oddaností majitelů, kteří své povozy urputně udržují při životě. Nekažme si hezký příběh hypotézou, že jim možná nic jiného nezbývá…

Cesta k autu, které vydrželo ve výrobě dlouhých 35 let, začala krátkou odbočkou. První dacií, která dostala za úkol šířit slávu rumunského strojírenství, byl totiž malý sedan 1100. Kormidla se právě chopil Nicolae Ceausescu a nastavil azimut vstříc silnému a nezávislému státu, jehož nezbytnou podmínkou je vlastní značka osobních automobilů. Jenže kde ji tak narychlo vzít? Možná by se dalo použít nějaké již existující auto, které by se pak prohlásilo za rumunské. Ale popořadě, nejdřív potřebujeme zvučnou značku. Tak vznikla Dacia, odkazující na kmen Dáků obyvající ve starověku území Rumunska, a hned se také ve městě Colibasi, dnešním Mioveni, začala upravovat fabrika, v níž se do té doby vyráběly například díly pro letadla, lokomotivy nebo traktory. Zároveň probíhalo výběrové řízení na ideální lidový vůz s menším motorem. Ve hře byl třeba i Peugeot 204, Alfa Romeo 1300, Austin Mini Morris nebo Fiat 1100D, ale při návštěvě Charlese de Gaullea v Rumunsku si potentáti plácli, že partnerskou značkou se stane Renault. Ceausescu si hned od začátku dělal zuby na supermoderní Renault 12 s předním náhonem a motorem vpředu, jenže na ten v první fázi licenci nedostal.

Musel se spokojit s lehce zastarávajícím Renaultem 8, který se pak pod značkou Dacia 1100 v továrně Uzina de Autoturisme Pitesti vyráběl po tři léta počínaje rokem 1968. I když… ‚vyráběl‘ je asi silné slovo. Renault dodával všechny díly a Dacia je montovala dohromady. Motor vzadu, zadní náhon, výkon 44 koní, čtyřstupňová převodovka a design několika krabic sesazených k sobě, to všechno nedávalo dohromady recept na kdovíjaký pokrok, ale bylo to jednoduché a levné. A tak vlastně už první Dacia vytyčila prioritu pro budoucnost – dostupnou mobilitu pro masy. Vyrobilo se jich přes sedmatřicet tisíc. 

S licencí na Renault 12 se nakonec také zadařilo. V Rumunsku se začal vyrábět jako Dacia 1300 v roce 1969, tedy ve stejné době jako ve Francii. Zčistajasna se Rumunsko mohlo pyšnit skutečně moderním vozidlem, které v roce 1970 dokonce získalo třetí místo v anketě o evropský automobil roku (jako Renault, nikoli jako Dacia). Mnozí z nás už třináctistovku pamatují i z českých sídlišť, kde zpestřovala výběr škodovek a způsobovala nemálo sousedské závisti coby exotické zboží, původně vyhrazené jen specificky privilegovaným občanům. Benzínová třináctistovka o výkonu 54 koní dokázala auto rozpohybovat až do rychlosti 144 kilometrů v hodině, auto mělo moderní koncepci ‚všechno vpředu‘ a ve srovnání s dobovými konkurenty bylo velmi komfortní. V rámci východního bloku šlo o skutečný výkřik techniky, o němž si mohl nechat soused z Boleslavi jenom zdát. Jenže… Co platilo v roce 1970, už nebylo tak žhavé v roce 1980. Natož v roce 1990 nebo dokonce 2000. Zatímco ve Francii skončila produkce Renaultu 12 v roce 1980, v Rumunsku se Dacia 1300 jen s lehkými úpravami vyráběla až do roku 2004. 

Těžko bychom hledali model, který přišel na svět v tolika verzích, karosářských podobách a modifikacích. Ty v průběhu desetiletí nahrazovaly facelifty a nové generace, na které se vždycky nějak nedostalo. Čtyři roky po sedanu byla uvedena varianta Break, tedy kombi, ze které dále vznikla i verze užitková se zaplechovanými okny a také verze pick-up přezdívaná ‚papuč‘. Pro politicky žádoucí osoby byla v nabídce verze 1301 se speciální výbavou, která obsahovala třeba rádio, litá kola, zpětná zrcátka na obou stranách nebo rudý interiér.

Musíme Rumunům přiznat, že v případě třináctistovky již nezaháleli a postupně si osvojovali výrobu veškerých dílů. V roce 1976 měli výrobu kompletně ve vlastní režii a nebyli již závislí na dodávkách z Francie. Když roku 1978 vypršela licence a mohli si auto vyrobit zcela podle svého, plány byly veliké. Nakonec z nich v roce 1979 vzešla jen nová přední maska se čtyřmi kulatými svítilnami, trochu jiná podoba zadních světel, zrcátko na straně spolujezdce a pozměněná přístrojovka. ‚Novinka‘ dostala název 1310. Nejoblíbenější karosářskou variantou byl po celou dobu výroby sedan, kombi si výraznou popularitu nezískalo. Koncem 80. let vzniklo dokonce i něco přes dva tisíce hatchbacků s označením 1320.

Narazit můžeme také na označení 1210 a 1410, které se začalo objevovat na začátku 80. let. Číslo indikuje objem motoru, nelze tedy mluvit o samostatném modelu. A když se koukneme ještě podrobněji, nelze mluvit ani o nových motorech. Pořád jde o starou dobrou třináctistovku, která jen rozdílným vrtáním získala jiný objem a výkonovou hodnotu. Slabší verze se neujala a výroba brzy skončila, naopak silnější se prodávala i jako dvoudveřové kupé s označením Sport a výkonem 72 koní. 

Když deska vyrazíte do Rumunska, na silnicích vás čeká něco jako muzeum Dacie 1300. Samozřejmě trochu přeháním, když tvrdím, že zde nenarazíte na jiné auto, ale podíl třináctistovek je pozoruhodný. Stejně pozoruhodné je, kolik z nich se nachází ve stavu investičního youngtimeru – neposkvrněný lak, nablýskaný chrom, sytě černé plasty, vyleštěná světla. Pick-up, který u nás prakticky nevidíte, v Rumunsku stále patří k oblíbeným pracovním vozům a zejména na venkově ho potkáte na každém kroku. Podle údajů společnosti Dacia se třináctistovek prodalo něco přes dva miliony kusů. Vzhledem k pětatřicetileté době produkce to není zas tak závratné číslo, třeba Favoritů se ve všech variantách prodalo přes milion jen mezi lety 1987 a 1994. Jenže až se poslední Favorit rozpadne v prach, což už nepotrvá dlouho, Dacie 1300 budou v Rumunsku stále vesele jezdit ve stavu dobře opečovaných ojetin.