Auta slavných: Koníci Ralpha Laurena

Zatímco logo s jezdcem mávajícím valaškou zná i uklízečka v nejzapadlejší mongolské vesničce, návrhářova automobilová vášeň až tak známá není. Přitom jeho ‚garáž‘ poskytuje střechu nad hlavou více než šedesáti vozům od veteránů z třicátých let až po nejrychlejší supersporty současnosti. Přestože interiér několikapatrové budovy připomíná spíš galerii nebo designérský ateliér, všechna auta jsou připravena kdykoli vyrazit do ulic a fungují do posledního blýskavého detailu.
Je jasné, že článek o Laurenově sbírce bude třeba rozdělit na vícero pokračování, i tak stojím před těžkou otázkou: jak vybrat to nejlepší z nejlepšího…?

Mercedes SSK ‚Count Trossi‘ 1930

Stroj, který by mohl sloužit jako služební vůz hraběte Draculy, je svého druhu jediný na světě a vznikl setkáním dvou výjimečných osobností – ve své době nejrychlejšího závodního auta Mercedesu SSK a konstruktéra a jezdce grand prix hraběte Carla Felice Trossiho. 
V roce 1930 bylo šasi s výrobním číslem 36038 osazeno kompresorovým řadovým šestiválcem o objemu 7,1 l s výrobním číslem 77644 a odesláno k prodeji do Tokia. Když si ani po půl roce stále nemohlo najít svého kupce, putovalo zase do Evropy, kde stálo v milánském autosalonu další rok a půl. Mezitím si syn bohatého bankéře Carlo plnil svůj dětský sen jako závodník stáje Enzo Ferrari a viceprezident Scuderia Ferrari. Jakožto velvyslanec italského motorsportu utrpěl roku 1931 pořádný šok – protože ve slovutném závodu Mille Miglia dostali jeho krajané na frak od německé dvojice Rudolf Caracciola a Wilhelm Sebastian. A od Mercedesu SSK. O rok později se Trossi zapsal do Mille Miglia jako závodník a vítězné SSK si koupil. 
Těžko říct, zda SSK navržené Ferdinandem Porsche v posledním roce jeho působení u Mercedesu přišlo Carlovi příliš nudné, nebo dokonce ošklivé, každopádně se rozhodl pro výrazný facelift. Výroba ručně vyklepávané karosérie je připisována Britovi Willie Whiteovi a právě její futuristické kapkovité blatníky učinily z už tak vzácného auta (SSK bylo vyrobeno ve 42 kusech a v sériové verzi dokázalo vyvinout rychlost 185 km/hod) neocenitelný poklad. Právě Ralph Lauren a jeho dvorní restaurátor Paul Russel odhalili autora původního návrhu. Byl jím samotný Carlo Trossi. Do Laurenovy sbírky netopýří Mercedes přibyl v roce 1988. Resturátorské práce v objemu 5000 hodin trvaly dva roky, nedlouho po skončení byly oceněny titulem ‚best of show‘ na přehlídce v Pebble Beach a o čtrnáct let později ve Villa d’Este. 
Hodnotu démonického roadsteru lze těžko vyčíslit. Pro ilustraci si stačí uvědomit, že do dnešní doby se ‚obyčejné‘ SSK zachovalo ve čtyřech či pěti exemplářích a jeden z nich v roce 2004 změnil majitele za 4,18 milionů liber.

Alfa Romeo 8C 2900B Mille Miglia 1938

Čistokrevný italský závoďák měl před důchodem v Laurenově garáži dlouhý a bouřlivý život. Od samého začátku byl předurčen ke sportovní kariéře, zrodil se totiž jako jeden ze čtyř speciálů pro závod Mille Miglia, ročník 1938. U jeho kolébky stály tři sudičky, které mu daly do vínku to nejlepší, co bylo tou dobou ve světě motorsportu ‚na skladě‘. Vittorio Jano věnoval řadový osmiválec o objemu 2,9 l přeplňovaný dvěma kompresory Roots s výkonem 225 koní a maximální rychlostí 240 km v hodině. Felice Bianchi Anderloni, šéf karosářského esa Carrozzeria Touring, opatřil rámový podvozek – s nezávislým zavěšením všech kol a kyvadlovou zadní nápravou odpruženou příčným listovým pérem – mistrovskou karoserií Superleggera, lehkou konstrukcí z tenkých ocelových trubek opláštěných ručně tvarovaným hliníkem. A Carlo Pintacuda, dvojnásobný vítěz Mille Miglia, se chopil volantu. 
Následoval velkolepý start a vedoucí pozice téměř po celou dobu závodu. U posledního checkpointu musel Pintacuda auto odstavit, protože docházelo k nepříjemnému blokování brzd. Oprava proběhla rychlostí blesku a červená Alfa se opět probojovala do předních řad, o první místo ji však nenávratně připravil stájový kolega s jezdcem Clementem Biondettim. Dělil je od sebe směšný čas 1,5 minuty…
Krátce po závodu si vozidlo zakoupil hrabě Trossi (těžko říct, proč tentokrát sáhl po dvojce místo po jedničce), ve 40. letech pak odcestovalo do Spojených států, kde sbíralo další vítězné vavříny v závodu do vrchu Pikes Peak a na okruhu Watkins Glen. Pro poslední vítězství si dojelo v roce 1951 na Del Monte Cup, s Phillem Hillem za volantem.
Ralph Lauren auto začlenil do své sbírky v roce 2004 a v restaurátorské dílně – jak jinak – Paula Russela ji nechal zbavit nánosu hnědého a béžového laku a uvést do původního stavu z roku 1938. Červený skvost s aerodynamickými tvary hrdě připomíná nejslavnější závodní éru Alfy Romeo.

Bugatti 57 SC Atlantic Coupé 1938

Píše se rok 1935 a na automobilové výstavě v Paříži mladý konstruktér Jean Bugatti poprvé představil veřejnosti koncept s názvem Aérolithe. Zatímco laici obdivovali futuristickou karoserii s aerodynamickými liniemi, viditelnými švy s řadami nýtů a detaily ispirovanými aviatikou, odborníci žasli nad materiálem, slitinou hliníku a hořčíku, která byla ve srovnání se samotným hliníkem třikrát lehčí. Specialita nazvaná Elektron a vyvinutá německým gigantem IG Farben měla jen jednu nepříjemnou vlastnost – při sváření hořela. Spoje tedy bylo nutné vyřešit jinak a použití nýtů se nabízelo jako nejen funkční, ale i designově zajímavý nápad. 
Model Aérolithe bohužel krátce po výstavě beze stopy zmizel (podle fotografií však byla nedávno dokončena věrná replika), ale to nejlepší z něj Jean Bugatti přetavil do uměleckého díla jménem Atlantic Coupé. Karoserie plná agresivních křivek se sice vrátila k osvědčenému hliníku, přiznané spoje lemované nýtováním však zůstaly jako industriální designový prvek. K už tak silnému 3.3 l dvouvačkovému řadovému osmiválci, který patřil ve své době k absolutní špičce, byl přidán Rootsův kompresor a výsledných 200 koní hnalo monumentální GT rychlostí až 210 km v hodině. 
Vůz s výrobním číslem 57591 si objednal britský uhelný magnát Richard Pope, jenž se nechal zlákat příznivou cenou po poklesu hodnoty francouzského franku. Z původních 1100 bylo auto zlevněno na 860 liber. Majitel si ho tak zamiloval, že se v něm vozil 30 let a najel více než 60 000 km.
Ralph Lauren za sběratelskou raritu v roce 1988 zaplatil 15 milionů dolarů a cena stále roste. Jeden ze tří exemplářů byl v roce 2010 vydražen za 40 milionů. 
Atlantic Coupé patří k autům, u nichž návrhář během renovace nezůstal věrný původní podobě. Všechny tři vozy byly ve fabrice opatřeny lakem v různých odstínech modři, Laurenova bugatka však dnes nosí černou. Lauren přiznává, že od první chvíle viděl auto jako černé a svému estetickému cítění zkrátka nedokázal poručit. K dovršení nelibosti pravověrných sběratelů nahradil původní světlý interiér strohou černou kůží. Jeho naleštěné Bugatti však jako jediné stále nosí svou originální londýnskou registrační značku EXK6.