5 nejzajímavějších Kei náklaďáčků (a jeden větší)

Japonsko je zemí, kde je spousta lidí na malých plochách. A aby to bylo možné, museli hodně optimalizovat, aby se na ty malé plochy vše nějak tak pohodlně vešlo. Jak lidé, tak doprava. A protože jsme na Autíčkáři, budeme se bavit o těch optimalizovaných autech. V roce 1949 byla v Japonsku ustanovena norma, která specifikovala záležitost zvanou keijidōsha. To v překladu znamená lehký automobil. Tato norma omezovala maximální rozměry automobilu, objem jeho motoru a také jeho maximální výkon. Na druhou stranu ale přinášela výhody v nižším zdanění a levnějším pojištění. A protože každý rád platí méně na daních a pojištění, stala se tato kategorie aut velmi oblíbenou a jejich prodeje v Japonsku tvoří více než třetinu všech dodaných aut. Některé vozy této kategorie vídáme i u nás, například Daihatsu Cuore či Suzuki Jimny. Ale dnes nás exportní Kei auta nezajímají. Dnes jsme tu kvůli náklaďáčkům.

Ačkoli první Kei auta se objevovala již od roku 1949, trvalo dalších deset let, než se na trhu objevilo první nákladní Kei auto. A pak už to šlo ráz na ráz a zanedlouho téměř všichni japonští výrobci vyráběli svoje vlastní náklaďáčky. Pojďme se podívat na ty nejzajímavější.

Kurogane Baby

Začněme hned u na začátku. Model Baby automobilky Kurogane, byl prvním prodávaným Kei náklaďáčkem na světě. Poháněn byl řadovým dvouválcem o objemu 356 ccm o výkonu 18 koní, který byl umístěn vzadu a spřažen s třírychlostním manuálem. Baby bylo 2,99 metru dlouhé, 1,28 metru široké a 1,6 metru vysoké a koupit jste si jej mohli jako valníček (slovo Valník by tady totiž znělo absurdně), či dodávku. Anebo taky jako valníček se stanem a druhou řadou sedadel. Bylo sice první, ale ne moc úspěšné. Cenou ho rozválcovali konkurenti, kteří se na trhu objevili v roce 1960. V roce 1961 byla ukončena jeho výroba a následovník už se neobjevil.

Daihatsu Hijet

Hijet byl jední z vozů, které způsobily zánik Kurogane Baby. Daihatsu na začátku vsadilo na klasickou koncepci, motor vepředu, pohon vzadu, později ale motorem šoupalo někde mezi předkem a prostředkem auta. V druhé generaci se poprvé objevila trambusová konstrukce a pak už to šlo ráz na ráz. V současnosti je ve výrobě už desátá generace, která se prodává nejenom jako Daihatsu Hijet, ale i jako bývalí konkurenti, například Subaru Sambar či Toyota Pixis. Stačí chvíli brousit po vyhledávání obrázků a najdete, že Hijet je k dostání například i s prodlouženou kabinou, což vypadá naprosto absurdně, tak třeba jako ‚deck van‘, tedy dodávka, která má vzadu kraťoučkou korbičku. Kromě absurdních karosářských variant se ale můžete pobavit i jejich názvy. Exportní a licenčně vyráběné verze občas dostaly vážně vtipná jména. Můj oblíbený je Asia Towner 800 Cargo. Říká to vše.

Pak tady máme ale ještě jednu zajímavost. Hijet totiž můžeme potkat i v Evropě v hávu, v jakém bychom ho nečekali. Jmenuje je Piaggio Porter. Nebo Innocenti Porter, podle toho, jakou verzi potkáte. Je to licencovaná varianta vyráběná v Itálii, která do vínku dostala nejenom malé benzínové motory, ale i nafťáčky, motory poháněné LPG a CNG a dokonce i elektromotory. Všechny Portery mají základ v sedmé generaci Hijetu z druhé poloviny osmdesátých let a vyrábí se dodnes.

Suzuki Mighty Boy

S postupem času se vyvíjela i norma pro Kei automobily. Do poloviny sedmdesátých let byl maximální povolený objem motoru 360 ccm, v roce 1976 byl ale zvýšen na 550 ccm. Tou dobou již neexistovalo užitkové Kei auto, které by nepoužívalo trambusovou konstrukci. V Suzuki se pak v polovině osmdesátých letech rozhodli, pravděpodobně pod vlivem Chevroletu El Camino, že by bylo cool vymyslet něco podobného na základě jejich modelu Cervo. A tak vzniklo Suzuki Mighty Boy. Maličká korbička o délce 60 centimetrů ovšem neposkytovala zrovna moc užitku a svým způsobem to byl tedy takový cimrmanovský krok stranou. A nezachránilo ho ani to, že nabízelo prostornou kabinu a pohodlný posez. A ani fakt, že krátkou dobu to bylo nejlevnější auto v Japonsku. Úspěchem se tedy nestalo, ale s odstupem času musíte i vy uznat, že vypadalo na svou dobu setsakramentsky cool. A pokud někdy v Japonsku budou točit jejich verzi ‚My name is Earl‘, pak už je jeho auto jasné.

Honda T360 Snow Crawler

I Honda se musela zapojit a v roce 1963 vypustila na trh svůj náklaďáček. I ten měl své konstrukční zvláštnosti. Například motor byl umístěn uprostřed, poháněl zadní kola a pokud jste se k němu chtěli dostat, museli jste odklopit lavici v kabině. Už tehdy Honda dělala točivé motory, a tak měl čtyřválec pod zadkem osádky maximální výkon 30 koní a červené pole v osmi a půl tisících otáček za minutu. K dostání bylo mnoho variant, nejzajímavější byla ale varianta Snow Crawler, která byla vybavena pásy na zadní nápravě. Na hory skvělé, ale v praxi se to bohužel neosvědčilo, a tak se u dalších modelů tato možnost pohonu už neobjevila.

Daihatsu Midget

V devadesátých letech se v Daihatsu rozhodli, že do jejich portfolia Kei aut by se hodil ještě jeden trochu menší model. Přiznám se, že je mi záhadou, co je k tomu vedlo, výsledkem ale bylo obvykle jednomístné miniauto s pohonem všech čtyř kol a klimatizací. Později pro velký zájem zákazníků přibyla i verze s dvěma místy k sezení. Stejně tak je mi záhadou, co tou dobou brali na vývojovém oddělení za drogy, ale musela to být jízda. Rezerva je umístěna na přední kapotě, přední světla nějak tak bokem a celé to tak trochu nedává smysl. O to víc, když jeho užitečné zatížení bylo 150 kilogramů. Údajně to ale nikomu nevadilo, Midgety byly nejvíce používány k drobným rozvážkám a nejoblíbenější byly u majitelů hospod. Do nákladového prostoru se prý velice dobře nakládají bečky.

+ 1 - Nissan S-Cargo

Poslední pozoruhodné auto už sice technicky vzato nespadá do kategorie Kei cars, ale… Já musel.

Nissan svého času jel v retro designu. Po boku modelů Figaro, Pao a Be-1 je označováno jako jedno z ‚Pike cars‘. V Nissanu prostě vzali design Citröenu 2CV Fourgonnette, přidali něco málo z Renaultu 4, špetku Mini a Fiatu, povařili a za stálého míchání do formy vylili S-Cargo. Inspiraci v Nissanu určitě nezapírají, protože i jeho název je tak trochu hrou se slovy. Se správným přízvukem to vyzní jako ‚escargot‘, což je francouzsky šnek. Vzhledem k tomu, že jej pohání 1,5 litrový čtyřválec o výkonu 85 koní spojený s třístupňovým automatem, tak by to mohlo být výstižné. Ale podívejte se na něj… Není k zulíbání? Vyrobeno bylo 8 000 kusů a všechny pouze pro Japonsko. Škoda.