A co bylo dál s RX-E30?

Dnešní blog bude tak trochu na přání. Dlouho už jsem žádný nenapsal, a pár lidí se už na auto ptalo. V předchozích jste si mohli přečíst o zrození vozu v maličké řadové garáži, prvním testu auta na Plechcupu ve Vysokém Mýtě, a následovala série cestovatelských článků od Vojty Kubiše alias Greenyho na hlavní stránce o naší společné výpravě do Mongolska (a zpět). Co se však s vozem dělo poté?

Prvním logickým krokem, který asi nikoho nepřekvapí byly různé drobné opravy. Během cesty nemělo auto jedinou zásadní závadu, která by nám znemožnila pokračovat, nebo nás nějak více zdržela, přestože byla většina komponent (mimo motor a převodovku samozřejmě) v autě ještě od výroby. What a machine! Řešily se vlastně jen věci, které jízdu znepříjemňovaly, avšak neznemožňovaly: několikrát prasklý a urvaný výfuk, vyteklé zadní tlumiče, a nějaké to spálené relátko. Jediný závažnější problém, který nás mohl ohrozit kdybychom si ho nevšimli včas, byl prasklý homemade držák motoru, který jsme sundali, nechali svařit, a pak vydržel až domů. Doma jsem pak akorát vyměnil jedno zadní a jedno přední ložisko, protože už se začaly ozývat, zapalovací kabely, kde jeden probíjel, olej+filtr, a to bylo vše. Auto bylo zase v cajku připravené zvládnout jakoukoli další výzvu. Jenže co s ním dál, když své poslání, pro které vzniklo již naplnilo? A tak auto zase jako dříve čekalo. Občas jsem ho trochu projel po Brně. Jednou si s ním i stěhoval dvoulůžkovou postel.

Ale jinak se víceméně nic nedělo až do zimy, kdy se poštěstilo, že i v jihomoravské metropoli napadlo pár centimetrů sněhu. Najednou se dalo auto i s tak nicotným výkonem posílat dveřma napřed. A zjistil jsem, že je pro tyto účely naprosto fantastické! Ostré řízení s dobrými rejdy už v základu, dobré rozložení váhy, úchvatná analogovost a mechaničnost vozu. Rohlík od ucha k uchu na tváři pokaždé. Samozřejmě k tomu patří i záhozy do škarpy, a jednou jsem v minimální rychlosti na předek trefil dopravní značku, což odnesl rozbitý blinkr a pokřivená výztuha předního nárazníku. Samotný plastový nárazník se vymáčknul zpět do původního tvaru, a bez viditelného poškození slouží dál. Tato událost se stala na archaických čínských zimácích nedotáčivým smykem na přimrzlé vozovce. Poučil jsem se tedy, a na příští zimu zakoupil na předek nové Vraníky Green Diamond. Mnozí jistě dobře znají, jsou to ty s přísadou „kamínků“ do vzorku, které se mají chovat trochu jako hroty. Další sezóna byla ještě lepší. Dle mého názoru fungují pro tyto specifické podmínky skvěle. Auto dál rozdávalo radost.

Nicméně stále mu chybělo nějaké další poslání, nějaký vyšší cíl. Nelze také opomenout fakt, že vlastně nemá na veřejné komunikaci co dělat. A pak se stalo, že byla vesmírná objednávka doručena. Jistě jste již slyšeli o Gumbalkanu. Já také, ale myšlenka, že stovky aut jedou nějakýma polňačkama, hrajou si na offroad, a totálně tam zhuntujou přírodu i samotný auta mi absolutně nevoněla. Recesistický výlet na babetách už je trochu přijatelnější, ale organizátoři rozšiřovali nabídku motoristických zážitků dále, a vymysleli vytrvalostní závod na okruhu levnejma plečkama. Chápete? Okruh, plečky, závod? DOPÍČI ANO!!! Kruh se uzavírá. Plechcup speciál RX-E30 reborn!

Na podzim 2020 jsem se tedy dozvěděl o chystaném závodu, a začal to řešit s ostatníma. Myšlenka se jim zamlouvala, ale než jsme se nějak pořádně rozhoupali, přišly registrace, a závod byl okamžitě vyprodaný. Zájem byl enormní. V den závodu jsem tak akorát sledoval příspěvky na sociálních sítích, a fandil těm zdejším Morákům. Každý příspěvek jsem naprosto hltal, a druhý den byl ještě lepší, protože jeden z týmů sdílel živý livestream z auta po celou dobu závodu. Nedokázal jsem od toho odlepit oči. Naprosto jsem se vžil do té atmosféry závodu, vnímal všechny radosti i strasti daného týmu. Nepamatuji se, kdy jsem naposledy tak intenzivně sledoval nějaký závod, možná tak před 20ti lety kdy soupeřil Schumacher s Hakkinenem. PŘÍŠTÍ ROK MUSÍME JET ZA KAŽDOU CENU! Rovnou jsem si dělal poznámky okolo techniky, strategie, časů na kolo, a brzy připravil plán přípravy auta na závod. Ano, auto má zase nové poslání! Bude z něj závodní speciál!

Ale pozor, snad jste si po přečtení předchozí věty nemysleli, že to bude něco moc seriózního, nějaká úplná přestavba? To rozhodně ne. Pravidla jsou jasná: pořizovací cena vozidla maximálně 25 tisíc Kč, výše následných investic zcela libovolná, avšak bude-li auto zjevně příliš profi, mají organizátoři právo nepustit ho do závodu, nebo případně odkoupit za 30tis. Cílem je užít si srandu, recesi, úpravy aut mají směřovat vizuálním směrem k co největší komediálnosti, nikoli navyšování výkonu apod. Prostě konečně české LeMons! Akce, na kterou Autíčkář nikdy neměl koule a vůli zorganizovat, přestože to byl původní předobraz Plechcupu. Přestože měl daleko lepší starovací pozici – nic takového tu neexistovalo, základna čtenářů/autonerdů, kteří tyto věci znají a chtějí zažít byla, Autíčkář byl v té době jediný punkový server o autech tuzemského internetu. Převážil strach o bezpečnost a finance, vznikl jen hodně slabej odvar v podobě tří měřených kol na malém okruhu…a pak přijdou dva kluci co maj koule, skočí do toho po hlavě, a ukážou že to JDE udělat akci pro 30 aut na velkém okruhu, kde se 6 hodin závodí blatník na blatník, a občas jdou auta přes střechu. A zájem o účast je obrovský.

Přípravy tedy začaly. První krok byl samozřejmě jak jinak než úplné vyházení interiéru. Původně jsem vyndal i celou palubku, nicméně ukázalo se, že to přinese víc problémů než užitku, tak jsem ji zas vrátil zpět. Koupili jsme nové gumy, a k nim i jiná kola – menší než v sérii, abychom tím trochu zlepšili akceleraci, když už máme tak slabý motor. Když už jsme u motoru, M40ky jsou pověstné vydíráním vaček a vahadel, což vede ke ztrátě již z výroby tak mrzkého výkonu. Test zda-li k tomu již došlo je jednoduchý, stačí zkusit jestli dá motor omezovač. Nedal. I následná inspekce potvrdila vydřené komponenty. Sehnali jsme tedy nepoškozenou vačku a vahadla, a nakoupili i nové hydroštely. Poté začala kanibalizace mého prvního, pěkného FC: vypůjčil jsem si z něj coilovery, závodní sedačku, a brzdové destičky, které ještě od původního majitele měly být údajně HawkHP+, ale kdo ví. Provedli jsme výměnu provozních kapalin, vyhodili vzduchový filtr v naději, že se bude třeba motoru o trochu lépe dýchat, a tím bylo hotovo. Vše se provádělo bez zázemí, až na finální kontrolu jsme se domluvili se Spooky engines na zpřístupnění dílenského zvedáku. Tam jsme ještě doladili výšku coiloverů, zkontrolovali podvozkové komponenty, výfuk, navrátili druhou saharu s kabeláží, a odstranili masivní šusplech pod motorem, který tam byl ještě od Mongol rally, a vážil skoro padesát kilo. Nazdvihané expediční FC se změnilo v okruhové.

Čas utekl jako voda, a přišel závodní víkend. Náš tým nakonec čítal tři lidi – Vojtu, Adama a mě. Závodili jsme v neděli, takže v sobotu kolem poledne dorazili kluci s plaťákem do Brna, naložili jsme auto, a vyrazili vstříc Mostu. Samozřejmě že nás napadlo i jet po ose, auto by to zvládlo jak nic, ale riskovat znemožnění dojetí do cíle policejní hlídkou nebylo vhodné. Cesta proběhla zcela bez problémů, a na okruh jsme stihli dojet tak akorát před koncem registrací a „technických přejímek“. Koupili jsme si box na konci uličky, složili auto, a provedli zdobení vozu – na boku se objevily azbukou nějaké sprosťárny (ano, tehdá se ještě nebojovalo na Ukrajině), a přes auto se natáhly tři bílé proužky ve stylu Adidas teplákovky. Náš tým se jmenoval Hardbass Gopniks. Měl jsem připraven ještě i odpovídající dress code, ale byla příšerná kosa, a vodku pravidla závodu neumožňovaly 😊 Také došlo ještě na finální úpravu vozu, protože jak jsme si zkoušeli všichni sedat do auta, zjistili jsme, že kluci nemají s nasazenou helmou dost místa nad hlavou. Šíbr letěl ven, další kila uspořeny, a použili jsme pouze ten samotný plechový dekl, který jsme ke střeše natvrdo přivařili…ano, brali jsme s sebou i celou svářečku. Následně jsme se konečně odebrali na nějaké jídlo a k odpočinku na hotelu.

V neděli jsme se probudili do mrazivého rána. Nijak jsme se nezdržovali, a vyrazili rovnou na okruh. Jak teď píšu tyto řádky, úplně se mi vrací ten pocit nervozity a adrenalinu. Startoval jsem první, a ještě nikdy na mosteckém okruhu nejel. Na místě proběhla úvodní rozprava, vyzvedl jsem transponder pro načítání zajetých kol, upevňovali jsme GoPro, dolaďovali jsme komunikaci, a už vidím že auta vyjíždějí do úvodního zaváděcího kola. Rychle jsem naskočil do auta, a také se připojil. Teplota byla pod nulou, okolo dráhy se na trávě leskla jinovatka, a na dráze samotné nezřídka taky. Ne zrovna ideální podmínky pro letní lepivé Federaly.
Po zaváděcím kole jsme vyrovnali auta ke zdi na cílovce a chystali se na start ve stylu LeMans. Adrenalin dosáhl maximální úrovně. Všichni mimo jezdce opouštějí trať, ještě chvíle stupňování nervozity, výstřel a je to tu! Rozbíhám se k autu, skáču dovnitř, chci se připoutat…doprdele! Zjišťuji, že přes helmu nevidím na zácvak pásu! Auta už vyjíždějí, zdá se to nekonečné až konečně zacvakne, startuji motor, a konečně mezi posledními vyjíždím. Radu v prvním kole se nehnat hned dopředu se tedy podařilo naplnit více než bych chtěl. Rozhozen zdržením s pásy samozřejmě ještě zapomenu připojit konektor handsfree pro komunikaci s týmem a ladím to nějak jednou rukou za chodu.

První kolo mám opravdu hodně velký respekt z trati a povětrnostních podmínek, takže jedu extrémně pomalu, a na konci kola se stávám oficiálně úplně posledním ze všech. Zdá se ale, že přilnavost není tak zlá, jak jsem se obával, takže odjíždím ještě jedno až dvě opatrnější kola, a pomalu začínám zrychlovat. Předjíždím první auto – kámoše ve Volvu, co má prakticky od začátku nějaký technický problém. Huráá, už nejsem poslední! Seznamuji se s tratí, začínám si pamatovat která zatáčka následuje po které, předjíždím další auta. Auto je sice děsně pomalé, ale zase pěkně drží prakticky bez náklonů, a slušně brzdí – ty destičky možná vážně byly Hawky!

Přichází první červená vlajka, sjíždím do boxové uličky, kluci jen v rychlosti omrknou auto, ale zatím není potřeba nic řešit. Za chviličku už se opět jede, a tentokrát už najíždím svižněji. Užívám si hromadu soubojů s protivníky, mám rohlík na tváři od ucha k uchu. Další červená vlajka vychází perfektně zrovna když jsem u sjezdu do boxů, tak toho hned využívám a jdem doplnit nějaké palivo. Povede se nám to časově naprosto perfektně, sotva se zařadím do vláčku v boxech, už se zase startuje, takže nemáme žádnou ztrátu kola na tankování. Užívám si další souboje, skvělý je hlavně ten s Fordem Cougar, který mi na rovince vždy o kus ujede, ale já ho pokaždé dojíždím v zatáčkách, časy na kolo se zlepšují, gumy mají pevnou bočnici, drží krásně a neubývaj, brzdy nevadnou. Přecijenom auto je lehčí než v sérii, a s podstatně nižším výkonem, než kdy sjela i ta nejslabší varianta z linky.

S klukama jsme domluvení, že se budem střídat po dvou hodinách, a ty dvě hodiny mi utečou neskutečně rychle. Klidně bych jezdil dál, ale už je tak nějak čas střídání a zrovna se objeví červená vlajka, takže ji opět využijem. Za volant sedá Vojta alias Greeny, a já vstřebávám zážitky. Bylo to naprosto skvělé! Z posledního místa jsem se probojoval o nějakých zhruba deset pozic nahoru, a kluci ještě zabojujou, v Mostě už jezdit byli. Poté, co trochu opadne adrenalin, jdeme s Adamem na oběd. Sotva to do sebe naházím, když Vojta hlásí zvýšenou hlučnost výfuku. Za chvíli mu už ani není rozumnět, a následně už za mohutných zvukových efektů sjíždí do boxů, a výfuk táhne po zemi. Bleskově auto přizvedneme, ukopeme zbývající kousek materiálu, přeřezáme zbývající gumové držáky, a výfuk vytrhneme ven. Část s lambda sondou naštěstí zůstala na autě, takže rychle zpátky na kola, a pokračovat v závodu! Ten výfuk je na tomhle autě asi prokletý, jediná věc, co vždy odejde, přestože jsme ho před závodem ještě vyztužovali. Auto krouží dál, a zní teď naprosto fantasticky, pokaždé když nás míjí na cílovce, říkáme si že má zvuk jako nějaká nasraná V8, při každém přeřazení si patřičně odplivne. Jenom máme obavy, aby nás nediskvalifikovali za zvýšený hluk.

Přichází další červená vlajka, tak ji opět využíváme na dotankování paliva. Vojtovy dvě hodiny také utekly rychle, a za volant sedá Adam. Auto nikdy ani neřídil, ale seznamuje se bleskově, a brzy začne zajíždět parádní časy. Jsme zhruba okolo středu závodících, teď to hlavně dovézt do cíle. Na autě je ještě jedna malá záludnost: při kontrole před závodem jsme odhalili, že na našem home made řazení existuje určité riziko, že při řazení pátého rychlostního stupně vyskočí táhlo řazení, proto jsme celý závod pětku nepoužívali. Na poslední zastávce na červené vlajce cca půl hodiny před koncem závodu dáváme Adamovi instrukci „Go like hell“ jako v Ford vs. Ferrarri, tedy v našem případě „Ser na to, a řaď aj pětku!“ Pár kol před koncem jsme na patnácté pozici, a přejeme si dojet čtrnáctí – pro pocit, že jsme se dostali do první poloviny. Napětí stoupá, na dráze se pořád něco děje, ale zdá se že se to povede. Šachovnicová vlajka odmávne konec závodu, a my máme radost jako bychom byli na bedně – cíl splněn, jsme čtrnáctí! Přestože jsme výkonově byli s (kdysi dávno před 35 lety) 73 kW jedno z nejslabších aut v závodě. Na autě vše důležité přežilo, brzdy nevadly, destičky, které byly tak na 70% životnosti vypadaj, že dají ještě dalších 6h, gumy skoro neubyly, chlazení bez problému. Jdeme na vyhlášení vítězů, vládne takové to příjemné uvolnění po dlouhé době plné napětí. Ještě vrátíme transpondér, naložíme auto a věci, a jedeme spokojeně domů. Tohle je skutečně aktuálně nejlepší motoristický zážitek roku, příště jedeme rozhodně zas!

No a co bylo dále? Koukám, že už se to poněkud natáhlo, takže pokračování zase příště 😊

Za krásné fotky mimo ty mé momentky děkuji Pepemu Vyškovskému