Z historického Fiatu 500F udělal nepůvodní hračku. Možná tím ale vyřešil největší slabinu veteránů. Souhlasíte?

Vlastnictví veteránu je jedním z nejzajímavějších způsobů, jak si užívat motorismus. Místo všední, nevýrazné a zcela zaměnitelné moderní kapsle vám říká pane kus automobilové, a mnohdy i kulturní historie. A to je přece mnohem zajímavější. Svou přítomností na silnicích navíc děláte radost nejen sobě, ale i okolí.

Mít v garáži zaparkovaný veterán však má také řadu úskalí. Nejčastější potíží je, že prostě nefunguje tak, jak má. Pak jen počítáte, kolik týdnů zase strávíte pod ním místo v něm. Provozovat automobilového dědečka ale umí život komplikovat i v momentě, kdy zrovna šlape jak hodinky. Pořád se totiž bojíte, aby se mu něco nestalo. A protože je opravdu starý, jeho řízení dá většinou mnohem víc práce, což ještě zvyšuje riziko, že dojde k nějaké úhoně.

Jenže ono to tak být nemusí. Stačí přijmout fakt, že vaše staré auto nebude opečovávaným veteránem, pyšnícím se tím nejoriginálnějším možným stavem a jezdícím tak maximálně na srazy, pro jistotu raději na podvalu. Místo toho se stane veselou hračkou, jež část své historické hodnoty a relevance vzdá ve prospěch snazšího, klidnějšího použití, větší rozpustilosti a možná nakonec i lepšího zážitku.

Dokonalým příkladem je pětistovka našeho dvorního fiátkáře Emila. Koupil si ji ke svému modernímu Fiatu 500C Riva a Abarthu 695 Rivale, ale nehodlá ji používat jako veterána. Má ji na hraní, s nepůvodními, ale lepšími díly z Malucha, a také neoriginálním, leč zábavnějším lakem, interiérem i koly. Není něco takového tím ideálním řešením?

Jak se to vlastně stalo?

Jelikož se tentokrát bavíme o upravené pětistovce, vynechám rozborku historie s tím, že ta se bude hodit ke kousku v originálním stavu. Místo toho si jen povězme, jak se stalo, že si Emil s tou svou tak hraje. Ono je to vlastně jednoduché: nezačal s tím, už ji tak koupil. Sám však s nadšením přijal, že je taková, jaká je.

Její příběh začal v roce 1970, překvapivě rovnou v tehdejší ČSSR. Konkrétně, nelžou-li informace z technické dokumentace, jezdila v okolí Hodonína. Nejprve sloužila jako tradiční Fiat 500F, i když věřím, že mezi em-béčky a oktávkami „vyčnívala“ už tenkrát. V průběhu času, nejspíš již myšlenkami jiného majitele, však padlo rozhodnutí, že se vylepší vnitřnostmi z modernějšího fiátku a stane se uměleckým předmětem.

Dnes to může znít zvláštně, ale v době, kdy se na nostalgii tolik nehrálo, a kdy v Itálii těchto aut byla pořád celá fůra, to zas tak „znevažující“ nebylo. Kromě už zmíněných novějších dílů tak na řadu přišel i kanárkově žlutý nátěr se zdobnými boky a hlavně propracovaná, výrazná malba na předním víku kufru, laděná do podoby svobodomyslného Malibu. Stejně výrazné barvy dostaly i sedačky a volant.

Takto auto existovalo poměrně dlouho, než se dostalo k Emilovi. A i on zasáhl — ještě přidal kola z modelu Abarth, protože… zase vypadají líp. Ano, toto všechno může pro někoho být svatokrádež. Jenže pro jiného to může být naopak sranda! A zrovna u i jinak veselé pětistovky… je to vlastně špatně?

Pořád dost veterán, aby ilustroval dobu

Celou mou dnešní myšlenku stavím na faktu, že i tato pětistovka je stále dost veteránem, aby byla schopná ilustrovat vlastní éru. Například i přes svůj výrazný odstín a malůvky dokládá, jak maličký, jak neuvěřitelně prťavoučký Fiat 500 je. Vždyť je ještě o deset centimetrů kratší a o pár centimetrů užší i nižší než nedávno testované Mini.

Přesto úplně stejně dokonale jako pravý veterán ukáže, jak geniálně byla sestavena. I na tento, ještě o něco menší půdorys se totiž vměstná čtveřice lidí. A i když je pravda, že přední cestující mají, mimo stejnou přilepenost na dveře, v Mini přece jen o dost víc místa, Fiat zase nabídne mnohem přirozenější pozici za volantem. Mírně ji narušují jen tradiční italské vyosené pedály. V pětistovce se mi ostatně sedělo i líp než v Kachně, která je taky vzdušnější, ale kde zase výhled blokuje horní hrana čelního skla, nutící řidiče se krčit.

Najdete tu i úplně ty stejné „inženýrské libůstky“ jako v tradiční, veteránské 500F. Pobavíte se nad dvojím způsobem zapnutí obrysovek — jedním na páčce pod volantem, která je přepíná na potkávací, potažmo rovnou dálková světla, druhým na čudlíku na palubní desce, jenž zase přepíná mezi vypnutými, obrysovými, anebo potkávacími světly. Hehe! Také vás trkne, že osvětlení přístrojů si musíte zapnout nezávisle — dalším čudlíkem hned vedle.

Neméně vás zaujme i fakt, že Fiat 500F měl už ve své době „tempomat“. Pod palubní deskou je takové táhlo ovládající škrticí klapku. Jeho aretace zajistí konstantní udržování přísunu benzínu ve zvoleném množství. Pak auto jede, aniž by bylo potřeba tlačit na pedál plynu. V neposlední řadě uvidíte, že otevírání plátěného dílu střechy jednoduchou pojistkou též nešlo vyřešit snadněji. Všechny tyto věci patří k této pětistovce jako k jakékoliv jiné.

Ale jezdí rychleji, snadněji a přitom stejně vesele

Oproti „una vera cinquecento“ je však tato pětistovka mnohem snažší na používání. Kupříkladu dvouválec z Malucha sice stále autem otřásá a drkotá do míry známé dnes asi jen majitelům zahradních traktůrků na sekání trávy, ale pro svůj větší výkon už s ním i nějakým způsobem pohne. Takto, nepředstavujte si, že toto 500F najednou vyklidí levý pruh dálnice. Leč rychlosti kolem 70 km/h dosáhne v akceptovatelné době, aniž by to pro motor bylo vyloženě trápením.

Svůj podíl na lepším pocitu za volantem má i převodovka ze 126p, která už má synchrony na všech rychlostech kromě jedničky. Tím pádem není nutné myslet na to, že každé řazení — a že jich při dolování i toho posledního koně z původní jednotky bylo potřeba opravdu hodně — se chtě nechtě musí dělat nadvakrát. Tady samozřejmě ne.

Přitom všem pořád auto dělá radost svému okolí, ať se zjeví kdekoliv. Ověřeno za vás. Ostatně, jak tak nad tím přemýšlím, ten sytý, výrazný odstín, abarthí litá kola a Malibu malůvka vepředu možná radost okolí ještě pozvedají, poněvadž dávají jasně najevo, že popisovaný fiátek se nebere přespříliš vážně. A to je přece vždycky dobrá zpráva.

Otázka na závěr

Jinými slovy, tato pětistovka se vlastně zdá být ideálním průsečíkem. Splňuje všechny nutné prvky pro to, aby ve vás nějakým způsobem vytvořila pocit veterána, byť nepůvodního a pozměněného, její řízení už je však víc odměnou než „daní za originální zážitek“. Samozřejmě, vše se odehrává v limitech konstrukce, nestalo se z ní Ferrari. Nicméně je pravdou, že poměr jejích výhod a nevýhod se posunul tím správným směrem. Nevím, ale mně to zní docela dobře.

Co si myslíte vy? Bylo by lepší, kdyby tato pětistovka prošla zpětnou úpravou a stal se z ní správný, skutečný, historicky přesný automobil, nebo byste si ji naopak takto užili minimálně stejně, a možná i víc, jako já nebo Emil? Je, nebo není to lepší, když se veterán změní ve veselou hračku? Dejte vědět v diskuzi.

Moc děkuji Emilovi za půjčení, pěkně si hraješ!

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_, nezapomeňte však dát hlavně odběr na profil Autíčkáře. :-)  

Technické údaje

Fiat 500F (1970)

Motor: atmosférický, vzduchem chlazený zážehový dvouválec 499 cm3
Nejvyšší výkon: 13 kW (18k) při 4600 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 31 Nm při 3000 ot/min
Převodovka: manuální čtyřstupňová
Provozní hmotnost: 520 kg 
Maximální rychlost: 100 km/h
0-100 km/h: 75,0 s 
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 5,5 l/100 km

Fiat 126p Maluch (motor v tomto autě)

Motor: atmosférický, vzduchem chlazený zážehový dvouválec 652 cm3
Nejvyšší výkon: 18 kW (24k) při 4500 ot/min
Nejvyšší točivý moment: 41 Nm při 3000 ot/min
Převodovka: manuální čtyřstupňová
Provozní hmotnost: 600 kg 
Maximální rychlost: 105 km/h
0-100 km/h: 54,0 s (o tolik rychlejší pravděpodobně i vlivem synchronizované převodovky)
Kombinovaná spotřeba udávaná výrobcem: 5,3 l/100 km