Volvo V70R: Bitevní křižník

Nikdy jsem moc nevěřil na různé ‚hot‘ verze jinak poměrně nezajímavých aut a vždy jsem dával přednost raději základním výbavám a slabším motorizacím potenciálně zábavnějších aut. Nepotrpím si na všemožnou výbavu a před velkým výkonem motoru raději dám přednost nízké váze. A tak jsem přirozeně trochu váhal, když se mi naskytla příležitost otestovat Volvo V70R. Ještě štěstí, že už jsem delší dobu v ničem novějším nejel, a tak jsem kývnul.

Přiznám se, nejsem nějaký odborník přes Volva a tak jsem v první chvíli moc nevěděl, o co vlastně jde. Věděl jsem, že by to měl být kombík a že by měl mít turbo. Když jsem poprvé uviděl, co že to mám testovat, pocítil jsem malé zklamání, že budu mít tu čest s druhou generací, namísto pro mě na první pohled sympatičtější generace první. Druhé drobné zklamání znamenal první pohled do interiéru. Ono to má asi automat. V tu chvíli jsem ještě netušil, že se nejedná o automat a že se pouze ve Švédsku se rozhodli pro atypický design řadičky šestikvaltového manuálu. (Neznat Volvo Spaceball? Greeeny, ty ostudo! :-)  -pozn. Vavris –  ) A stejně tak jsem netušil, jak skvěle padne do ruky.

Přeskočím teď úvodní seznamovací část, kdy jsem se vezl pouze na sedadle spolujezdce, rovnou do chvíle, kdy poprvé usedám za volant. První, co mě napadne, je, že jsem už dlouho nepřebíral po někom auto, aniž bych si musel upravit pozici, vše je jak bych si představoval, žádné válení se za volantem, ale sportovní, vzpřímený posaz. Z části je tento fakt zaviněn majitelem, ale velkou roli také hraje pozice a sklon volantu a samotná kožená sedačka, která má výborné tvarovaní s dostatečným bočním vedením a jejíž elektrické nastavení umožňuje najít si opravdu dobrou pozici. Bohužel stejně dobře na tom není umístění pedálů, plynový je přeci jen příliš vzdálený brzdovému a v kombinaci s jeho utopením je sázení meziplynů na brzdách mnohem obtížnější, než by nutně být muselo. To je ale drobnost ve srovnání s tím, co tohle Volvo nabízí.

Mám zde totiž čest s tím nejlepším, co na počátku třetího tisíciletí dokázali Švédové vyrobit. V první řadě je zde podvozek, který je založen na Volvem vyvinuté platformě P2. V případě V70R byl však dále vyladěn ve spolupráci s inženýry z firmy Öhlins, která je známá především v motorsportu. Nejde jen o to, že jsou zde tlumiče s nastavitelnou tuhostí, ale také o to, že je auto doslova nacpáno senzory, které vyhodnocují údaje o jízdě, a celý podvozek se tak dokáže aktuálním podmínkám přizpůsobit. Například už v okamžik, kdy prudce šlapete na brzdu, podvozek předvídá přesun váhy a přitvrzuje přední tlumiče tak, aby minimalizoval prodlevu. A opravdu. Při jednom z nočních přesunů jsem musel prudce brzdit kvůli ješitné nepozornosti nebo možná spíše sebevražedným sklonům místního zvířectva a vážně si nepamatuju, že bych kdy řídil auto s ostřejším nástupem brzd. Svou roli zde kromě elektroniky také hraje poctivé železo, vepředu i vzadu se totiž nachází čtyřpístkové brzdiče Brembo.

Podvozek řidiči umožňuje nastavit si tuhost výběrem ze tří módů – Comfort, Sport a Advanced. A na rovinu – nevidím důvod, proč jezdit v jiném módu než Comfort. A to ne proto, že bych byl starý páprda, kterého bolí záda, ale jednoduše protože funguje celkově nejlépe. Je dostatečně komfortní a žehlí až nečekaně velké nerovnosti a zároveň auto stále působí naprosto sebejistě a téměř se nenaklání. Módy Sport a Advanced jsou zbytečně tvrdé a nemám pocit, že bych měl v autě větší jistotu nebo že by mělo více gripu. Své uplatnění by našly možná na dokonale hladké okresce nebo okruhu, ale to jsou přeci jen místa, kde se tohle Volvo příliš pohybovat nebude. Ještě se sluší zmínit, že mód Advanced by měl zvyšovat plnící tlak turbodmychadla, na rovinu však přiznávám, že jsem rozdíl nepocítil.

Podvozku solidně sekunduje pohon 4x4 skrz mezinápravovou spojku Haldex III. generace. Dle slov majitele funguje velmi dobře, pohon zadních kol se totiž připojí ještě dříve, než dojde k samotnému prokluzu, a tak je Volvo na sněhu pod plynem lehce přetáčivé. Já jsem tyto vlastnosti neměl možnost na suchu vyzkoušet, ale i díky youtube videím nemám důvod tomu nevěřit. Lehce zvláštní je řízení, které je sice dostatečně přesné a je v něm také špetka citu, je však až zbytečně moc tuhé, což nejde příliš dohromady s jen malou zpětnou vazbou. Specifický je také velmi malý rejd. Zde asi sehrál svou roli delší řadový pětiválec pod kapotou. Některé parkovací manévry se tak musí řešit větším počtem iterací.

A pak je zde motor a vše kolem něj. Jedná se o dvouapůllitrový pětiválec dopovaný až na 1,1 barů high-pressure turbodmychadlem BorgWarner. Ve Volvu V70R je naladěn na rovných 300 koní, což je stejný výkon, na jaký je tento motor naladěn v ikonickém Focusu RS. Ale nenechte se zmýlit, výkon je jedna věc, projev, zvuk a zátah motoru je věc druhá. A tím v žádném případě nechci říct, že by Volvo V70R působilo nějak jinak než velmi rychle. Spíš mám na mysli, že celkový projev motoru dalece převyšuje požitek ze samotné akcelerace. Že tahle přes 1,7 tuny těžká krabice švédské oceli zrychluje z klidu na stovku za 5,9 vteřiny je jen přirozeným důsledkem absolutní trakce a zmiňovaného množství výkonu. Ale zvukový projev s tímto dějem spojený se už za zcela běžný považovat nedá. Zvuk motoru je podobný jako jeho zátah, okolo 3 tisíc nastává probuzení, pětiválcové brumlání s postupnou gradací přechází v hutný řev, a čím jsou otáčky vyšší, tím je tón naléhavější. Je to neskutečně návykové a kdekoli v této pasáži jsem měl velký problém povolit plynový pedál a nepokračovat. A to jsem ještě nezmínil to nejlepší. Když se motor dostane přes 6 tisíc a při řazení prudce pustíte plyn, z výfuku vyletí liška a ozve se ohlušující rána. Tohle je v tunelu naprostá nutnost! Ano, je to poněkud pubertální chování, ano, nemá to žádné logické opodstatnění, ale proboha, tohle by měla dělat všechna auta! (Jen to ne proboha, kdyby všechny holky vypadaly jako Penelope Crúz, tak by se krása změnila ve všednost. - pozn. Vavris – )

Podstatnou stránkou tohoto auta je i design. Od běžné V70 se Rko liší lehce agresivnějším předním nárazníkem a hlavně zadním odtrhovým křídlem na horní hraně kufru. Na první pohled ani nepoznáte, že by mělo být něčím speciální. Celkově je design vyvážený, střízlivý, decentní a přesto podmanivý. Zároveň není agresivní nebo za každou cenu moderní a odlišný a i díky tomu snadno splyne s davem. V praxi si tedy po předjíždění odplivnete z výfuku, zařadíte se zpět do provozu a nikoho ani nenapadne, že ten vzdálený hluk, co před chvílí slyšel, pochází právě od vás. Dokonalý sleeper.

Je to už několik týdnů, co se Volvo V70R vrátilo zpět do rukou svého majitele, a přesto mám jeho obraz čistě otisknutý na lebeční stěně. Rko je fascinující kus techniky, je nabité elektronickými asistenty a přesto neztratilo nic ze své poctivé mechanické krásy. Je za všech okolností zcela sebejisté a suverénní, je dokonale prostorné a praktické, až zbytečně rychlé a k tomu všemu má nezaměnitelný projev. Jednou větou, Volvo V70R je fantastická kombinace Fordu Transit a Audi Quattro S1.

 

Technické údaje

Motor: přeplňovaný pětiválec 2 521 cm3
Výkon: 300 koní při 6000 ot./min
Točivý moment: 400 Nm od 1 850 do 6 000 ot./min
Převodovka: šestistupňová manuální
Maximální rychlost: 250 km/h
0-100 km/h: 5.9 s 
Spotřeba (průměr za 600 km): 10,7 l/100 km
Provozní hmotnost: 1750 kg 
Pneumatiky: 235/40 R18

A kdybyste se rozhodli, že tohle auto opravdu nutně potřebujete (a já vím, že potřebujete) tak tento konkrétní kus najdete ZDE.

Za skvělé fotky děkujeme Spookerovi.