Volvo C40: Kamarád do deště

Ač Volvo poslední dobou přináší na trh nové elektromobily, nezapomíná ani na svůj první elektrický vůz, model XC40, potažmo pohlednějšího sourozence C40, který bych vám dnes rád trochu přiblížil. I když jsme už oba modely v předchozí letech testovali, letos dostali modernizaci, která sice na vzhledu vozu nezměnila prakticky nic, jelikož hlavní změny proběhly ‘pod kapotou’ – nově vyvinutý elektromotor se přestěhoval na zadní nápravu. Baterie taky narostla ze 75 na 82 kWh a nově umí dobíjet rychlostí až 200 kW, což už slibuje solidní podmínky pro cestování. Na test jsem dostal verzi se zvýšeným dojezdem (základní baterie má 69 kWh jako předtím) v takové poměrně rozumné specifikaci, v níž budeme na našich silnicích potkávat C40 asi nejvíce. 

Vzhled C40 si troufnu hodnotit jako povedený. Přední část vozidla v čele se světlomety ve tvaru Thorova kladiva je i po letech stále pohledná, ale zadní partie C40, ty jsou prostě parádní. Nejsem fanoušek vozů kategorie SUV kupé, většinu z nich mám zařazenou jako ošklivější (a za to dražší) sourozence normálních SUV, ale tady to funguje. Krásná zadní světla jsou neokoukaná, přitom však poznáte, že patří Volvu, navíc záď dotváří decentní spoiler, který na jiných vozech značky nenajdete. C40 mi prostě vzhledově fakt sedne a nedivil bych se, že si ho někdo koupí jen kvůli tomu, jak vypadá. 

V interiéru však nečekejte žádnou divokost. Tady je to klasické Volvo – praktické a bez zbytečných cingrlátek, všechno však působí bytelně a kvalitně, jak se od Volva očekává. Na předních sedačkách je dostatek místa, potěší i dostatek úložných prostor včetně praktického odpadkového koše ve středovém tunelu – to by se mělo stát snad povinnou výbavou u aut, už nemusíte vozit bordel rozházený všude. V povědomí jsem měl C40 zařazené jako malé auto, donedávna taky šlo ještě o nejmenší model značky, a tak jsem byl překvapen, jak prostorně kabina C40 působí i na zadních sedačkách, kde je dostatek místa i praktické odkládací poličky po stranách zadní lavice. Drobnou výtku si dovolím udělit dekoru interiéru, který ve spojení se základními potahy sedaček tvoří guma, která skutečně nepůsobí příliš prémiově, ale spíše jako podrážka od bot. Řešením je připlatit si za lepší potahy, třeba za vlnu, a dekor je pak nahrazen tím pěkným podsvíceným vrstveným reliéfem, jako měla před rokem testovaná XC40. 

Největších výtek se od kolegů k Volvu dočkával v posledních letech infotainment, který je založený na Android Automotive. Ani já nebudu zcela nekritický – během testu mi párkrát nechtěl zobrazovat online trasy podle provozu a GPS občas neukazovala úplně přesnou polohu, ale vždy stačilo provést rychlý restart a vše začalo fungovat. Horší je to s podsvícením displejů – oba displeje se stmavují stejným jezdítkem, jen ten displej infotainmentu snad vždy svítí trochu více, než ten druhý, a v noci umí trochu oslňovat. Když ale opomenu tyto záseky, jedná se za mě o nejlepší řešení infotainmentu, jaké si dnes můžeme zejména v elektromobilu představit. 

Víte, já většinu testů strávím s telefonem napojeným přes kabel k autu a používám CarPlay, protože mě fakt nebaví do navigace vyťukávat adresu v infotainmentu auta. Tady jsem však kabel nechal celou dobu položený na zadních sedačkách, v autě jsem si vytvořil svůj profil, do kterého jsem si přihlásil svůj účet od Googlu a Spotify, a telefon odložil na nabíjecí podložku. Když někam potřebuju navigovat? Stačí v telefonu otevřít tu adresu, zase ho odložit, a v mapách Google jen otevřít historii. Umí spolehlivě (plusmínus pět procent) ukazovat stav nabití v cíli, navíc umí počítat zastávky na nabíjení spolehlivě, nabíječky lze vyfiltrovat podle nabíjecí karty či dobíjecího výkonu a ještě k tomu vypočítá, jak dlouhou zastávku je potřeba učinit. Je to prostě jednoduché řešení, které funguje svižně a systém je přehledný. Jediné, co neumí, je zobrazení jak mapy, tak hudebního přehrávače najednou, jako to u jiných aut s tímto systémem třeba jde, ale třeba se toho jednoho dne dočkáme. 

Změna poháněné nápravy u auta se spalovacím motorem většinou znamená úplně jiné jízdní vlastnosti, ale u C40 tolik změn při jízdě nenajdete. Ano, auto už nehrabe při mokré vozovce při svižnějším rozjezdu předními kolečky, ale na nějaké rozmařilé přetáčivé smyky zapomeňte, už jen díky nevypnutelné stabilizaci. C40 má totiž nadmíru gripu, že si změny v podstatě při běžném používání nevšimnete – a to myslím v dobrém. Jasně, na nezpevněném povrchu ucítíte, že zadek trochu ujíždí, ale to je vše. I jednomotorová varianta má dostatek výkonu, zejména při jízdě po městě. Nad sto kilometrů v hodině však výkon pomalu ubývá, ale stále se dá i v dálničních rychlostech předjíždět dostatečně svižně. Pokud byste čekali od C40 hlavně uhoupaný podvozek, budete zklamaní. Crossover má příjemně tuhý pohodlný podvozek, který zbytečně neposkakuje na větších nerovnostech, ale s menšími si zas tak dobře neporadí. Výměnou za to je však jisté chování v zatáčkách, které je na limitu klasicky nedotáčivé, ale hlavně jde díky takto nastavenému podvozku s autem jet krásně svižně a efektivně.

Důležitější však je, že nově vyvinuté elektromotory jsou nejspíše o něco efektivnější. Předchozí verze měla docela problém se po dálnici pohybovat v nižších teplotách se spotřebou pod 30 kWh na sto kilometrů. Já se zadokolkou podnikl jednu delší dálniční cestu, při které jsem měl průměrnou spotřebu 25,3 kWh na sto kilometrů, přičemž venkovní teploty se blížily nule, zatímco já si v klidu popíjel z termosky teplý čaj a z obrazovky Volva na mě svítila teplota 24 stupňů. To stále není tak efektivní, jako to umí konkurence, ale dálniční dojezd zhruba 300 kilometrů už je docela použitelný. Ve městě se i v těchto teplotách není problém pohybovat okolo 17-18 kWh na sto kilometrů, což už je naprosto konkurenceschopná hodnota. 

Rychlé dobíjení a spotřeba, to je alfa a omega elektromobilu, aby byl vhodný i na delší cesty. Volvo tvrdí, že nově umí C40 nabíjet až 200 kW, čehož lze dosáhnout zhruba do nějakých dvaceti procent stavu nabití baterie, pak začne zpomalovat a až při šedesáti procentech zpomalí na nějakých 100 kW. Na vůz se 400 V architekturou jde o slušné hodnoty, díky kterým bude stačit na 200 kilometrů dálničního dojezdu zhruba nějakých 25 minut na nabíječce. Díky nabíjecí kartě od Volva, navíc dostupné i přes mobilní aplikaci, navíc lze dobíjet na dobíjecích stanicích více než tisíce různých provozovatelů po celé Evropě, díky čemuž lze skutečně plnohodnotně cestovat, navíc i za zvýhodněné ceny oproti běžným cenám za dobíjení.

Verdikt

Modernizované Volvo C40 je pěkný elektromobil, který se neztratí ani ve městě, ani na dálnici. Díky novým motorům je efektivnější (ale stále by to mohlo být lepší). Jeho hlavní výhodou bude uživatelská příjemnost – dovedu si představit, že pro mnoho majitelů spalovacího Volva to bude první volba ve výběru elektromobilu, a nedivím se tomu – tady je všechno při starém, jen zmizelo tlačítko startování, pod kapotou nebzučí čtyřválec a hlavně nemusí jezdit tankovat ten benzín pořád, když si v garáži do auta strčí kabel a v klidu nabije. A na delší cestě využije třeba výhodnou nabíjecí kartičku od Volva, díky které nabije po Evropě takřka všude.

Technické údaje

Motor: Synchronní elektromotor s permanentními magnety, vzadu
Výkon: 175 kW (238 koní)
Kapacita baterie: 82 kWh
Nabíjení: AC nabíjení / DC nabíjení (až 200 kW) 
Maximální rychlost: 180 km/h
Zrychlení 0–100 km/h: 7,3 s 
Dojezd dle výrobce: 581 km
Dojezd v testu: cca 350-450 km
Cena testovaného vozu: 1 460 200 Kč