Toyota Eco Race: O důležitosti navigace a zatáčkách pod plynem.

“Toyota pořádá ekorally, chcete tam někdo?” tak přesně touto větou, kterou do redakčního chatu poslala Zlokočka to celé začalo. Protože jsem v redakčním kolektivu služebně nejmladší a tak zastávám pozici aktivního blbce iniciativního mladíka plného nadšení, záhy jsem požadoval více informací. Obratem jsem tedy dostal mail s propozicemi. Z předmětu na mě zasvítil název “Toyota 24h ECO RACE 2019” a já se trochu zalekl, že jsem se dobrovolně upsal k dvacetičtyřhodinovému kroužení v Corolle ulicemi Prahy. Výzvy mám sice rád, ale všeho moc škodí, že…

Naštěstí se brzy ukázalo, že oněch dvacet čtyři hodin je šikovně rozdělených do dvouhodinových segmentů, po kterých se posádky vždy vystřídají. Na výběr bylo ze tří hybridů – malé Corolly, pohodlné Camry a SUV RAV4. Protože mám rád výzvy protože u ostatních modelů byly už rozumné odpolední časy zarezervované jinými posádkami, zvolil jsem jako závodní speciál Toyotu RAV4, která je z nabízených vozů zdaleka nejžravější a nejvíce aerodynamicky odporná. Není přece důležité vyhrát, ale zúčastnit se, že… Pomýšlet na pódiové umístění jsem si věru nedovolil.

S touhle RAVkou jsme nezávodili, tu otestoval na podzim kolega Honza Křeček.

Dalším krokem byla volba spolujezdce. Na jeho pozici se v redakčním chatu (po dlouhém mlčení a přísilbu hodnotného daru s logem Gazoo Racing) přihlásila Zlokočka. Tím byla registrace Autíčkářovy závodní posádky dokončena a nezbývalo, než se dva týdny těšit na strhující zážitek…

…akorát že ne tak docela. Samozřejmě jsem na Eco Race úplně zapomněl a nějakým zázrakem si na něj vzpomněl asi čtyři hodiny před startem. Redakční konzistence byla zachována – Zlokoč samozřejmě pozapomněla též a měla na odpoledne jiný program. Leč pravidla zněla jasně – v každém voze musí cestovat právě dvě osoby. Nebyl čas ztrácet čas. Po dalším dlouhém mlčení a příslibu hodnotného daru s logem Gazoo Racing se smutně ozval Jeník, že teda pojede, ale že bude asi nervózní, když se nesmí pálit gumy.

S úderem páté hodiny jsem tedy dorazil na úbočí Prokopského údolí, kde měl ekologický závod začátek a konec, a to ryze neekologickým nazvedaným Mitsubishi L200 s průměrnou spotřebou lidových 21 litrů na sto. A to byl ještě úspěch – na Smíchově, po prvních sedmi kilometrech cesty a nekonečném přiskakování v zácpě mi palubní počítač ukazoval hodnotu 40,8 na sto.  Zahambeně jsem tedy zaparkoval tento behemót opodál nacpal jsem se hned vedle ekologických Toyot a vystupujíce z vozu jsem zaslechl Jeníka, jak praví zděšeným pořadatelům cosi ve stylu “To je ten pán, co bude řídit, on umí jezdit fakt úsporně.” 

Průměr 40,8 na sto? S nazvedaným pick-upem to v zácpě nebyl žádný problém. Viva la Ecorace.

Pak už šlo všechno ráz na ráz. Během chvíle jsme se zaregistrovali, sličné hostesky nám vtiskly do ruky tašku s itinerářem, hodnotnými dary s logem Gazoo Racing a svačinou na cestu. Pak jsem si odskočil na záchod a když jsem se vrátil, seděl už Jeník na sedadle spolujezdce a před autem postával chlapík se startovacím praporem. Na můj dotaz “Co teda máme dělat?” odpověděl Jeník “Neřeš to a jeď s tim jak s tim svým dieselovým Volvem a já ti řeknu kam.”, pak se před námi zatřepetal prapor a naše Toyota projela startovní slavobránou. 

Ujeli jsme asi pět metrů na výjezd z parkoviště, kde byl start a Jeník začal úsilovně listovat itinerářem trasy. Po minutě nervózního čekání a nechápavých pohledů od startovacího pána zavelel “Jeď asi doleva” a tak jsem jel doleva. Po chvíli šustění papíru a koukání do navigace jsme nakonec zjistili, kudy že se to máme vydat a vyjeli směr Barrandovský kopec. Cesta se nesla v duchu poznávání vozu, po několika kilometrech nás dokonce napadlo zapnout ECO režim a vypnout klimatizaci, která do té doby jela naplno. Spotřebu jsme drželi v rozumných mezích a dokonce se nám zadařilo strávit část cesty ve větrném rukávu za kamionem. Ekologické závodění bylo zatím zívačka.

Leč na Barrandovském kopci se profil tratě závodu dramaticky změnil. Ze čtyřproudovky jsme odbočili na klikatící se silničku směrem k Chuchli (mapu tratě si můžete prohlédnout zde). V první zatáčce mi Jeník promptně vysvětlil, že dobrovolná ztráta kinetické energie rozhodně není v našem zájmu, jelikož v konečném důsledku nejen, že zvyšuje spotřebu vozidla, ale zároveň i prodlužuje čas strávený na trati a taktéž mě ubezpečil, že i přes zvýšenou stavbu karoserie SUV se není třeba bát, že by vyšší rychlost v zatáčkách vedla k nepředvídatelným událostem. Celé to znělo asi jako: “Tyvole, Kubajs, nebrzdi do těch zatáček, bude to žrát a já jsem už tak nervozní, jak jedem pomalu. A neboj se, to neurveš, kdyžtak ti to pobere ESP, nebo hodíš kontra, nebo je to beztak pojištěný.” 

Itinerář byl přehledný a hezky zpracovaný. Foto: Toyota ČR.

A tak jsme sjížděli konstatní padesátkou za zvukového doprovodu ekologických pneumatik. Po efektním přeletu Chuchelského retardéru jsme prohlásili první zatáčkovitou etapu za zdárně ukončenou a začali se probíjet Radotínem, toho času plným lidí vracejících se z práce a jejich provoz zdržujících povozů, vstříc další zatáčkovité etapě. 

Ta začínala za místní cementárnou a táhla se až kamsi za osadu s poetickým názvem Zmrzlík (v mapě body 10-12). Doporučenou možnost výměny řidičů Jeník smetl ze stolu poznámkou o zachování vlastního duševního zdraví (“Bych se zbláznil, kdybych měl jet opatrně.”) a tak jsem za doprovodu ekologických pneumatik udržoval v serpentýnách konstantní rychlost a snažil se spořit cenné mililitry benzínu. Za Zmrzlíkem nás zastavila dvojice mužů v bundách Toyota, kteří nás seznámili s další etapou. Tou nebylo nic jiného, než časová zkouška ve stylu rallye pravidelnosti. Měli jsme sjet zpátky dolu do Radotína k cementárně a vyjet zpátky, cestu dlouhou sedm kilometrů jsme měli zvládnout za přesně čtrnáct minut, čili s průměrnou rychlostí 30 km/h.

Vzhledem k tomu, že jsme nechtěli měnit osvědčený způsob jízdy (když pojedeme rychle, tak nám nestihne odtéct všechen benzín), rozhodli jsme se pro pokročilou diverzní taktiku. Trať projedeme vlastní rychlostí a v poslední zatáčce vyčkáme tak, abychom projeli cílem v přesný požadovaný čas. Plán to byl veskrze geniální a nutno říci, že jeho první část fungovala bezchybně. Stanovenou etapu jsme projeli za devět minut a před poslední zatáčkou jsme Toyotu odstavili na čtyři a půl minuty k okraji silnice. 

Tlačítko EV Mode zažilo ke konci cesty krušné chvíle pod bříškem mého pravého ukazováčku.

Bohužel, ve chvíli, kdy jsme vyjeli s poslední půlminutou času k dobru vstříc cíli jsme zjistili, že to nebyla poslední zatáčka. K cíli nechybělo domělých 200 metrů, ale necelý kilometr. Tachometr Toyoty tedy poprvé přelezl stovku a ukazatel okamžité spotřeby dvouciferná čísla začínající dvojkou. Nakonec jsme do cíle etapy dorazili se šestatřiceti vteřinovým zpožděním. Nuže – cenné poučení pro příště, dalo by se říci.

Zbytek cesty skrze Řeporyje se nesl v klidném duchu, kdy jsme se snažili vyplácat poslední zbytky kapacity baterie a ušetřit další cenné kapky benzínu. Z této uvolněné fáze, kdy byl cíl již na dohled a naše naděje na “bednu” naopak v nedohlednu, pochází i autentické video. 

Závod jsme zakončili s průměrnou spotřebou 4,3 litru na sto, což byla mimochodem vůbec nejlepší hodnota, jaké se povedlo na RAVce během závodu dosáhnout. Fakt, že s maximální snahou a velmi specifickým stylem jízdy se nám povedlo dosáhnout hodnoty jen o dvě desetiny nižší, než je tabulkový údaj výrobce necháme bez komentáře. Vlivem pokažené rychlostní zkoušky jsme nakonec skončili na devátém místě celkově (ze třiceti dvou posádek) a na druhém místě v kategorii RAV4. A to vlastně není vůbec špatný výsledek. 

Opět fotka od Honzy Křečka. Při Eco Race nezbýval zkrátka na focení čas.

Hodinka cesty uběhla jako voda a než jsme se nadáli, byl čas předat RAVku někomu dalšímu a vydat se zpět k domovu. To, co původně vypadalo jako podezřele ekologická agitace se nakonec vyvrbilo v celkem zábavný animační program plný vypjatých okamžiků a pískajících pneumatik. Až se zase někdy v redakčním chatu objeví pozvánka na ekologickou rally, vím, že není nad čím váhat. Děkujeme českému zastoupení Toyoty za pozvání.

Ze závodu si nakonec odnášíme několik poznatků. 
– Víc než kde jinde zde platí, že kdo nebrzdí, vyhrává.
– Jet rychle se veskrze vyplácí, ale ne vždy.
– Pokud si nejste jistí, kde je cíl etapy, je vhodné to ověřit.
– Moje šetřivá noha má nebývalý potenciál a redakční vtipy o židovi mají asi své opodstatnění. ‘
– Eco Rally je asi o 73% zábavnější, než bychom čekali. Jen to chce správnou posádku.

Ravka je docela fajn a dokáže být i úsporná. Jen je třeba nebrzdit.