Speciální edice Plurielu: Otevřená C3 stylovkou?

Na několika našich akcích se mě pár čtenářů nezávisle na sobě zeptalo, jestli stále vlastním oranžový Pluriel. Že prý jsem už o něm dlouho nic nepsal a že by si, dle jejich slov, rádi zase něco o této mé trochu zvláštní hračce přečetli. A tudíž že zjišťují, jestli ho ještě mám nebo jsem ho z nějakého důvodu pustil k vodě. 

No, naše cesty se nerozešly, stále stojí u mě v garáži. Jen o něm nevznikl žádný další text, protože tak nějak není co psát. Světla svítí, takže nůž vytahovat nemusím, startér se povedlo vyměnit kupodivu celkem bez problémů (alespoň tak to říkali v servise, já bych s ním asi bojoval podstatně déle) a střechu jsem od začátku sezóny sundal zatím jen jednou, protože se letos na Moravě rychle a nečekaně střídá počasí, což v případě otevřené cé-trojky není úplně žádoucí. 

Když už se ale tito čtenáři dotazovali na průběh existence mého bláznivého karbia, slíbil jsem jim, že o něm zase něco napíšu. Jenže co? Prvně jsem si říkal, že vytvořím nějaký jízdní test, kde vás informuji, jaké auto je z nezaujatého pohledu. Jenže to jsem si rozmyslel, jelikož je to zbytečné. Že je Pluriel objektivně docela na prd, víme všichni. Já ho mám rád, tak mu jeho vrtochy trpím, ale sám jsem si vědom faktu, že k dokonalosti má předaleko. 

Tak jsem si řekl, že na to půjdu jinak a pokusím se vám vysvětlit, proč byla moje volba konkrétního kusu (oranžová karoserie v běžné specifikaci, benzínová čtrnáctistovka s manuálem, první rok výroby) ještě relativně rozumná. Nebo abychom se pochopili, chci vám ukázat, že jsem se mohl pří výběru zbláznit mnohem víc.  

Když Citroën v roce 2003 Pluriel uváděl na trh, nejvýrazněji vyzdvihoval modularitu střechy a jak svým zákazníkům vlastně přináší pět aut v jednom. Že to fungovalo podobně jako všechny víc v jednom produkty, tedy značně kompromisně, asi není potřeba dodávat. Ale to řešit nechci. Já se soustředím na marketingový tah, kterým se značka snažila auto prosadit později, jakmile vyšlo najevo, že ona modularita příliš netáhne. Je jím jeho podobnost s legendární kachnou.

Jistě, ta auta od sebe nemohla být svým určením dál. Nicméně je faktem, že Citroën v průběhu prodeje začal tvrdit, že Pluriel je inkarnací 2CV pro 21. století, protože má také shrnovací plátěnou střechu, dost místa pro čtyři lidi a vejčitý design. No a protože kachnu ve své době pro podpoření prodejů vyráběl v bezpočtu limitovaných sérií, rozhodl se, že stejně to udělá i s otevřenou C3.

Z původně roztomilého, kromě mechanismu střechy jednoduchého a relativně laciného kabria tak začal dělat “ikonický stylový vůz” a “znovuzrozenou klasiku”. A vsaďte se, že se uměl rozjet hodně. Nevěříte? Myslíte si, že nic šílenějšího než svítivě oranžové auto s černými oblouky nemůže existovat? Tak se pojďte podívat, čím vším mohl C3 Pluriel být. 

Divokým tancem

Začnu asi nejznámější z limitovaných edic tohoto auta, přestože na trh přišla až mezi posledními. V jejím případě se z Plurielu stala připomínka dynamického amerického tance s názvem charleston. Tento tanec si však výrobce nevybral náhodou, stejnou limitovanou edici nabízel i v případě onoho pravzoru, Citroënu 2CV. 

Stejně jako on přišel i Pluriel na trh v barevné kombinaci černé a vínové s elipsovitými vzory a zatmavenými předními a koncovými světly. Ve stejných barvách byl vyveden i interiér, který navíc, pro podpoření stylovosti celého návrhu, dostal celokožené čalounění. Na technice se neudály změny žádné, Citroën nejspíš usoudil, že jich není potřeba.

S Plurielem Charleston mám osobní zkušenost. Právě díky němu jsem zjistil, že existovaly mnohé speciální řady, a právě u něj jsem si ověřil, že za mne celá ta stylovost nefunguje. Na autě mám rád jeho rozpustilost a fakt, že se nebere vážně, což se v provedení černo-vínová s koženým interiérem ztrácí. Do toho se onen “drahý” materiál na sedadlech hrozně bije s laciným provedením zbytku vnitřku. Ne, takhle to není správně. 

Pobřežím

Moment, to bychom byli hotoví moc brzo. Jaký názor na limitky Plurielu mám, je už asi zjevné, ale já vám je chci představit – to je úkolem dnešního článku. Z Ameriky se tak vrátím zpět do Francie (kde se mimochodem Pluriel nevyráběl, vznikal ve Španělsku), protože otevřená C3 mohla být kromě tance i místním pobřežím.  

A to prosím ne jen jedním. Auto vyjelo na silnice hned v několika verzích odpovídajících oblastem země galského kohouta, aby to nikomu nebylo líto. Existovala relativně decentní varianta Côté Ouest (západní pobřeží), výraznější Côté Sud (jižní pobřeží) a nejnápadnější Côté d’Azur (azurové pobřeží).

Všechny tři byly specialitkami ještě relativně při zemi a svým pojetím se příliš nelišily od mé oranžové klasiky. Byly dostupné v několika barvách, přičemž z řady vystupovala hlavně varianta azurová, která se, jak název napovídá, opravdu nabízela ve svítivě modré do zelena. 

Hlavním poznávacím znamením dvou výraznějších pobřežních variant byly stříbrné otěrové lišty a kliky dveří (standardní model je měl vždy černé) a u všech tří veselé přímořské čalounění sedaček. Právě tyto speciální řady za mne pořád odpovídají původnímu duchu Plurielu, kvůli čemuž je mám nejradši.

Jídlem a pitím

Zde už to v mých očích začíná trochu plavat, protože se dostávám k edicím, jež měly z Pluriela udělat skutečné stylové auto. První řada na to ještě šla opatrně. Jmenovala se Kiwi a zvenku zůstávala věrná veselosti originálního konceptu, byla svítivě zelenožlutá. Vevnitř se už ale vzdala látky ve prospěch hodnotnějšího černého a kompletně koženého čalounění.  

Druhá, pojmenovaná po oblíbeném nápoji Latte, šla ještě dál. Rozpustilé odstíny vyměnila za bíložlutou (myslím, že se tomu říká slonová kost) a vevnitř nabízela kromě stejné černočerné kůže i kůži béžovou. Zde už tedy nevím. Nepochopte mě špatně, já mám rád krémové odstíny karoserie i čalounění, ale dávají smysl v případě Plurielu?   

Kreací módního návrháře

Edicemi za vlasy nejpřitaženějšími však v mých očích byly ty vytvořené ve spolupráci s módními návrháři. To vždy jednou za čas Citroën půjčil svůj Pluriel nějakému slovutnému stylistovi s tím, že by bylo pěkné, kdyby se z auta stal plechový protějšek drahé luxusní kabelky. A došlo na opravdu roztodivné kreace. Já vím o třech, ale možná jich bylo víc. 

První byla varianta Kartell. I ona se už zcela odloučila od původního rozpustilého vajíčka, ale sama ještě jakž takž stála na pevných základech. Nabízela kontrastní provedení černá-červená ve dvou variacích, kdy první měla černou karoserii s červenými oblouky a druhá naopak. Vevnitř pak zákazník našel vskutku výrazné čalounění v podobě sytě červené kůže. 

Mnohem víc se rozjel návrhář vystupující pod značkou Pinko. Ten Pluriel vzal a nadělil mu matně černý nebo béžový odstín, povinně spojený s oblouky a klikami v provedení blyštivě zlatá. Aby toho nebylo málo, čalounění zcela předělal a vytvořil koncept bohaté béžové kůže s kosočtvercovým prošíváním. Přirozeně to velmi dobře sedělo k palubní desce z tvrdého plastu bez textury, zato ale s mnohdy centimetrovými spárami mezi jednotlivými díly.

To pravé rodeo však přineslo ještě jiné módní studio. Nebylo jím nic jiného než Dolce & Gabbana. Ano, existovala varianta Pluriel z Pařížské. Měla temně černou barvu a vyznačovala se střešními oblouky, klikami, otěrovými lištami a dalšími díly v provedení lesklý chrom. Toto auto opravdu jezdilo a prý na silnici házelo zrcátka, jak moc se blyštělo. Vevnitř bylo samozřejmě také kožené a celé zrcadlové. Nemám s ním osobní zkušenost, avšak věřím, že to muselo být vážně intenzivní.     

A jsme na konci. Právě jste byli obohaceni o znalost, že Citroën C3 Pluriel nabyl za svůj život mnoho podob, které z něj měly udělat stylovou záležitost à la 2CV. Také jste si přečetli přes 7500 znaků výlučně o barvách jednoho vozidla (technika se neměnila nikdy), jež je ještě standardně řazeno mezi ty nejhorší výtvory automobilismu vůbec. Něco takového snad na Autíčkáři ještě nebylo.

Ale já doručil, co jsem slíbil; je tu článek o Plurielu. Návdavkem je to text, který v mých očích ukazuje, že má nelimitovaná cé-trojka bez střechy je vlastně ještě docela normální volbou. Nebo se mnou nesouhlasíte? Myslíte si, že jsem naopak příliš úzkoprsý, protože jedině varianta D&G dává celému vozu ten pravý šmrnc? Či snad nakonec měli pravdu pánové z The Grand Tour, když ve francouzské epizodě Pluriela pro nenávist k němu vymrštili do vzduchu? Diskuze je vaše.