Škoda Citigo Monte Carlo: Příběh o městochodu

Vojta se rozhodl, že pokud mám napsat nějaký test, musí to být test něčeho dostatečně bizarního, abych se mohl rozvášnit. Takže Škoda Citigo Monte Carlo. Vždycky jsem rád jezdil malinkými vozítky po třech kolech. A vždycky jsem považoval Škodovky za bezduché věci, které si člověk pořizuje, až když je nutně potřebuje a nikdy dříve. Asi mu to dávalo smysl…

Vyzvedl jsem si tedy ten malý nesmysl, sedl dovnitř a snažil se nastavit si posaz. Volant hezky před sebe, sedačku do pohodlné polohy, aby se do ní vlezl i můj hrb – a je tu první problém. Nevidím na tachometr. Cifry od 70 do asi 140 jsou schovány za volantem. Proč? Proč musí být ciferník tak velký? Je snad tohle auto cíleno na postarší muže s šedým zákalem vyžívající se v posezu ‚na kamioňáka‘? Palubní počítač naštěstí umí zobrazit i aktuální rychlost – pro změnu malým písmem pro ostrozraké - takže jsem to tam naklepal a vyrazil do víru velkoměsta.

Auto má stejný zvuk jako jakýkoli jiný tříválcový kus z dílny VW. Tedy plastové basové drnčení poloviny šestiválce, které zní, jako by něco chybělo nebo přebývalo. Ale není to nuda jako u čtyřválce, který prostě jen bručí a nic víc. Ten zvuk sice není nijak lahodný, ale je zajímavý. Ubrblaný. Furt si stěžuje. No, budeš mít na co, prcku! Představoval jsem si malý motor sice bez výkonu, ale lačný po otáčkách, radostně poslouchající pravý pedál, ale… Ale tady to prosím pěkně není dobré. Dokonce si myslím, že je to velmi špatné. Co na tom, že to auto má 75 koní, vždyť je trošku recesí samo o sobě. Ale pokud už má tahle alobalová krabička s kolečky úplně na kraji dostat rychlý proužky a křičet do světa MONTE KARLO, mohlo by přidání plynu s autem třeba škubnout a rozvášnit ono hudrování. Nemuselo by zrovna vyvolávat pocity „Ale ano, my to zvážíme, už máme komisi, která hledá budovu…”. Pomalá reakce na plyn mě naprosto lidově štvala. Fakt štvala. Proč by to mělo mít turbodíru, když to nemá turbo, safra, dejte tam repráček s foukáním blow-off ventilu, když už chcete něco simulovat…

Ale zpět do víru velkoměsta. Vyjel jsem z podzemních garáží, vyrazil skrz Prahu, začal si hrát s tou retro placičkou navigace (vhodné do muzea již teď!), telefonoval a pak začal dumat nad nesmrtelností chrousta. Až dodatečně mi došlo, že sedím v autě, které jsem nikdy neřídil a tudíž bych si na ně měl zvykat. Nemusel jsem. Sedlo mi hned. Nevím proč. Nemůžu na nic ukázat, ale od chvíle, co jsem s ním vyjel, to bylo jako používat výtah. Věděl jsem, co a jak. První plusové body. Hezky to troubí a ruční brzda… brzdí za všech okolností ;-).

Pak přišla volná sobota a delší výlet. Vyrazil jsem na D1 směr Konopiště, abych se najedl nějakého toho místního divokého masa. Jedu za Lincolnem Town Car, ve kterém seděl člověk, jenž tvrdí, že neumí řídit a bojí se. Na nájezdu z Jižní spojky na D1 nás dělily dva kilometry. Cestou k odbočce na Benešov jsem ho nedojel. Kobereček byl pod pedálem plynu zcela placatý a pětka se flákala, přesto oproužkovaný rallyový minivůz modrého slona nedotáhl. Filozofické kecy o nesmyslnosti vyjímatelné navigace předpotopních vlastností však byly v kabině docela dobře slyšet, rádio hrálo a sportovní podvozek nedrncal nijak nedůstojně. Problém nastal až ve stoupání, kdy se nám ve dvou lidech nepodařilo předjet dodávku plnou pankáčů ženoucí se mírně nepředpisově v pravém pruhu. To auto je fakt pomalé a vystačí maximálně na skutečně předpisové dálniční rychlosti. Zpáteční cesta tedy vedla po okreskách. A tam jsem začal celé věci přicházet na chuť. Začal jsem jako nevybouřený nácti-letec hamtat na pedál plynu, kdykoli jsem měl jen trošku podezření, že to má smysl, řadil jsem v momentě, kdy nebohý tříválec drhnul písty o omezovač a na brzdy zapomněl. Spolujezdec si ze startu pochvaloval, že si připadá jako v důstojném vozidle, ale po chvíli se začal potutelně usmívat a vypadlo z něho: „Ty s tím jedeš jako debil!”. Egoistovi by asi vadilo, že se modrý slon stále držel ve zpětném zrcátku, ale řekněme si to upřímně: začlo to být srandovní nejen díky občasnému posměšnému pokřikování „Monte Karlo” v momentě, kdy se kolečka při rozjezdu neprotočila a automobil se se zakuckáním odploužil z hranice křižovatky. 

Nebál jsem se dát kdykoliv “plnej” a nevadilo mi, že to zvenku asi občas vypadá komicky

Večer jsem strávil pálením dalšího benzínu na místech, která důvěrně znám a začal zjišťovat, že podvozek je nejen krásně čitelný a dovoluje i semtam pohodit zadkem při ubrání plynu, ale že není ani extra nepohodlný. Není to žádná limuzína, ale kostky nebo rozumnější retardéry mu nedělají problém. Rozbité příjezdové cesty jsou cítit, ale plomby nikomu nevypadnou. A pokud se chce člověk jen přepravit z místa A do místa B, nemá pocit, že se auto trápí. Naopak, tříválec začne brblat pomalu, lehoučké ovládání volantu, pedálů a řadičky člověka uklidní a jen občasná větší nerovnost autem škubne a připomene, že jde přeci jen o prcka, který je závodní.

V neděli jsem si přivstal a začal ten divný přístroj prohánět po těch nejobskurnějších okreskách západního Ráthova. Opět jsem zaujal pozici ‚povoláním syn‘ a neskutečně jsem se bavil. Nutno dodat, že auto na těch tankodromech působilo jistě a naprosto blbuvzdorně. Nebál jsem se - z výše popsaných důvodů – dát kdykoli “plnej” a věděl jsem, že zvenku asi vypadá celé to pinožení značně komicky. Otevřel jsem si střešní okno, pustil nějaký hloupoučký pop a drndal s větrem o závod. Vozu budiž ke cti, že jsem jej i za své vlastní peníze napojil benzínem jen proto, abych mohl jezdit déle. Na kafe a kárách jej pak zaparkoval do míst, kam se žádné jiné auto nevleze. Vzbudil všeobecné pohoršení opepřené jízlivě ironickými poznámkami. A vůbec, byla to prostě sranda.

Těžko říct, jak to shrnout a neměřit objem kufru. Ano, dá se sedět i vzadu, ale přední sedačky si po sklopení nezapamatují svoji původní pozici. Ano, má to pěkné červené detaily na pohodlných sedačkách, ale přes celou palubní desku lesklý plast, který se mi nelíbí. Ano, má to zadní světla čertovských tvarů, ale předek vypadá, jako by měl předkus i podkus  zároveň a navíc koukal na nový vrata. Volant je super, ale není vidět na tachometr, motor je nerozhodný, navigace nemá smysl (kupte si držák na smartphone á 350Kč) a je to drahý. Ale zároveň mám pocit, že jsem se poprvé setkal se Škodovkou, která má charisma. Je takové celé české to charisma. Malé, slabé, místy trošku podvádí, snaží se držet regulí, ale přesto je v něm něco známého a milého. A hlavně si umí dělat legraci samo ze sebe. Kdyby mi fotřík koupil tuhle hloupost k osmnáctým narozeninám, asi bych poznámky spolužáků o polovoze a drnčení přežil a myslel si své. Víte prd, kamarádi, jak vypadá velké divadlo s malým kašpárkem zevnitř!