Saab 900: Svenska aeroplan

Lidé, kteří mají rádi stará auta všeho druhu, to mají vážně těžké. Neustálé prolézání inzerce a snění o tom, že zrovna tohle auto nutně potřebuji je hrozně náročné. Nejenom, že přibývají bezesné noci strávené představami o různých kusech železa, ale také auta, která vám utekla. Vlastně jsem rád, že po koupi jistého roadsteru, mě prolézání bazoše víceméně přešlo. A taky jsem rád, že mám v okolí kamarády, které to nepřešlo a občas najdou věci, které vážně stojí za to.

Jednoho dne mi můj kamarád ze sousedství napsal, že pro mě má něco, co si určitě musím vyzkoušet a až to uvidím, tak o tom budu muset i napsat, jak se mi to bude líbit. První indície zahrnovaly informace o 27 letech, nájezdu, ze kterého mi spadnou kalhoty a i přes který je to vozítko zachovalé a inspirující. Vzhledem k tomu, že už jste se určitě podívali na první fotku, víte o čem budu psát. Je to vínový Saab 900i z roku 1989, který strávil většinu svých let v ČR a posledních pět let má rozbité počítadlo kilometrů, které se zastavilo na 794 420 km. Když jsem ho poprvé zahlédl v postranní uličce, myslel jsem si, že si s tím počítadlem kilometrů dělá legraci. Vážně má něco takového nájezd, se kterým by objel zeměkouli dvacetkrát? A kolik měla najeto ta Omega, o které psal Vojta?

Devítistovka je jedním z aut, které mám prostě rád. Ty linie jsou sice trochu neobvyklé, ale podívejte se na to zakřivené čelní sklo! Není boží? Na to, že se ve víceméně stejné podobě vyráběl od roku 1978, se vůbec neztratí i na dnešním korporátním parkovišti. Ba, vlastně i vyčuhuje, jeho délka přesahuje 4,5 metru a na třídveřový hatchback je vlastně vážně nějak moc velký. A ten vnitřek! Být to ještě trochu užší a být před kapotou vrtule, tak věřím, že sedím v Cessně.

Už od chvíle, kdy jsem dostal klíčky, jsem se vážně těšil za volant. Víte, spousta Saabistů vykládá, jak je to jiné, zvláštní a skvělé. A po několika prvních kilometrech se dostavilo zklamání. Co je na tomhle zvláštní? Vždyť je to tak trochu podobné, jako jezdit s Lincolnem, jenom bez toho měkoučkého podvozku. Už druhý nebo třetí den jsem o Saabu říkal, že mi přidává padesát let a s každým dalším kilometrem cítím, jak mi slézá barva z vlasů a potomci začínají mluvit o domově důchodců. Člověk se do něj usadí jak do křesla, které uleví jeho artritickým kloubům a cestuje na jakémsi obláčku. Je tohla ta bájná Saabovitost? To je každý milovník Saabu prostě jen důchodce? A proto jsem u Kauflandu sklízel závistivé pohledy?

Ale ne, ten pocit, který za volantem cítím, není blížící se důchod. Po týdnu, kdy jsem zapomněl, co je to roadster, jsem celé té záležitosti asi začal rozumět. Napomohlo tomu i upřené civění pod kapotu. Vy, kteří nevíte, co Saab dělal před těmi překarosovanými Opely, podívejte se se mnou na následující fotku…

Vidíte motor, že? Vidíte i čelní sklo? Výborně. Člověk by skoro řekl, že jde o “bežný zadohrab”, dokud si nevšimne jedné drobnosti. Kde je sakra řemen pohánějící všechno příslušenství? Počkat, co dělá tam u čelního skla? A proč je blíž k chladiči spojka? A to pod motorem je převodovka? 

Ano, Saab je totiž auto s motorem uloženým podélně a přitom s pohonem přední nápravy. A narozdíl od jiných aut podobné koncepce, tady se ke spojce dostanete snáz. Oproti zvyklostem je totiž celé ústrojí o 180 stupňů otočeno. To je nejspíš jeden z důvodů, proč je tak vysoký. A možná to má i nějaký vliv na to, jak to celé jezdí.

I když jsem myslel, že způsobuje mé předčasné chřadnutí, tak jsem zjistil, že tak ojeté auto je ve výsledku hrozně legrační a osobité. Po spoustě najetých kilometrů se v pohonném ústrojí určitě vymezily některé vůle úplně jinak, než to výrobce zamýšlel a tak stačí trochu neopatrně pustit plyn a cukne sebou. A i když převodovka disponuje pěti rychlostmi vpřed, nedá se spolehnout, že bude dostupná i ta poslední. Občas prostě nejde zařadit a pokud se ji pokusíte zařadit, když se jí zrovna nechce, tak se se zlou potážete. Ale když máte zrovna šťastný den a chováte se ke starému pánovi uctivě a opatrně, ukáže vám, jaké to bylo, když byl ten pravý polykač kilometrů. Jedete-li někam po málo zakroucené cestě, tak zařadíte pětku (pokud to zrovna jde), podepřete si rukou bradu a jedete. Vlastně vám nepřijde, že nejedete 90, ale 110. A ani, že řídíte, ale spíš se vezete. Je to docela pohodlné, máte před sebou velký volant s nápisem Scania (který dost prozrazuje i o tom, jak moc s ním budete muset točit, tedy hodně) a dokonce slyšíte takové to povědomé hučení z autobusu. Nějaká dynamická jízda? Ani nápad! Na tohle to prostě není. Kromě toho, že byste si uvánočkovali ruce, tak by vás naklánějící se podvozek vůbec neměl rád. 

Když jsem tento týden Jogurta (Tak byl pojmenován, vážně. Pokud chcete vědět proč, podívejte se na rámeček poznávací značky – pozn. autora) vracel, měl jsem trochu smíšené pocity. Na jednu stranu jsem vážně rád, že jsem měl tu čest s ním asi dva týdny jezdit, a budu se na něj rád dívat, kdykoli půjdu po naší ulici. Nadruhou stranu, pořád nevím, co si o tom autě myslet. Vážně mě bavilo, ale nevím, co je na něm tak vyjímečné. A co je ta bájná Saabovitost? Můžete mi to prosím vysvětlit? A pěkně prosím, svezete mě někdo v 900 Turbo? Třeba by mi to konečně pomohlo uzavřít si v hlavě to setkání s jedním z mých dorosteneckých snů.

Za fotky tentokrát děkuji Marianovi!

P.S.: Pokud by se vám Jogurt vážně líbil a chtěli byste ho směnit za 33 tisícikorun, ozvěte se majiteli na 736 15 55 97 nebo na radek.noga@seznam.cz. Akutně se zamiloval do jiného kusu železa a víte jak to chodí, to pak musí jít i Saab stranou. A kdoví, třeba mi půjčí i ten další nový objev.