S kočkou v autě – rady pro začátečníky i pokročilé

Světový den koček připadá na 8. srpna už od roku 2002, letos tedy máme dokonce jubilejní dvacátý ročník. Na první pohled by se zdálo, že významné dny kočičího typu nemají na automobilovém webu své místo, ale co říká pohled druhý? Že se osvěta ohledně cestování s kočkami v našich (a ve světových zrovna tak) médiích nachází v žalostném stavu. Zatímco radami o pohodlném sezení a pitném režimu psů se s vidinou letních dovolených plní stránky novin už od Velikonoc, nebohý majitel kočky je odkázán na vlastní selský rozum a zkušenosti svých zcestovalejších přátel. Rozhodli jsme se nedostatek alespoň částečně napravit a dát dohromady pár tipů pro příjemnou jízdu autem s mňoukajícím chlupatým pasažérem.

Pozor, následující text může obsahovat spotřebitelské rady!

Kam kočku v autě umístit?

Možností je spousta, přičemž některé vyhoví paragrafům, některé vaší nervové soustavě a některé kočičí důstojnosti. Vzácně se stane, že se množiny protnou, ale to nepoznáte jinak než trpělivým zkoušením dalších a dalších variant. 

Klasická kočičí přepravka je jasnou volbou, pokud jde o bezpečnost. Jde také o jedinou variantu, u které si můžete být v každém okamžiku stoprocentně jistí, kde se kočka v autě právě nachází. Přepravka se dá připoutat bezpečnostním pásem, za což vás silniční kontrola jistě pochválí. Bohužel použití přepravky se u většiny koček naprosto neslučuje s důstojností. Je k nevíře, jak strašidelné zvuky dokáže to roztomilé zvířátko vyluzovat. Odhodlanější jedinci využijí k odvetě i chemické zbraně. Výhodou sice je, že veškeré výměšky, které ze sebe kočka v rámci své pomsty vypudí, zůstanou uzavřeny v nepropustné schráně, atmosféru na palubě ale jejich odér zrovna nevylepší. 

Pokud máte combi, hatchback nebo liftback, dá se problém částečně odsunout ze zorného pole – ano, do kufru. Není to právě solidární řešení, ale je třeba myslet i na řidičovo duševní zdraví. 

Pelíšek položený na sedadle někdy zabere jako kouzlo. Stačí kočku vytáhnout z bedny – a najednou je jako pěna a nemetá smrduté projektily ani jedním koncem těla. Abyste dostáli paragrafu – ten říká, že “řidič je povinen zajistit bezpečnost přepravované osoby nebo zvířete a bezpečnou přepravu nákladu”, – měli byste kočce navléci kšírky a vodítko cvaknout do přezky na bezpečnostní pás. To udělejte pouze v případě, že je kočka na postroj zvyklá. Jinak se může opakovat vše, co se dělo v přepravce, jen s tím rozdílem, že masomlýnek z drápů už není pod zámkem a oddělený mříží. Navíc kočka dokáže kdykoli změnit své skupenství z pevného na kapalné a v totálním berserk módu zmizí kdesi v zákoutích kabiny, aby se v pravou chvíli znovu objevila pod brzdovým pedálem. A to fakt nechcete.

Veřejně doporučovat bych to asi neměla, ale znám dost lidí, kteří jezdí s kočkou volně loženou v pelechu na sedačce. Kromě koček, které jsou zvyklé na přepravku (ano, jsou i takové, které v ní nevyvádějí), jde z mého pohledu asi o nejlepší kompromisní řešení. V případě nehody samozřejmě ideální není – kočka se změní v tupý předmět vysoké hmotnosti, který vás může nepěkně zranit, o jejím zdraví ani nemluvě. Vyzkoušet se dají různé varianty na půl cesty, tedy pelechy v podobě krabice s poměrně vysokými bočnicemi, jen s chybějícím deklem. Kočka je relativně ‚internovaná‘, zároveň však nemá pocit uvěznění, což někdy samo o sobě stačí, aby v klidu ležela a pozorovala cvrkot.

Potřebuje kočka cestou jíst, pít či venčit?

Pochopitelně záleží, jak dlouhá cesta vás čeká. Pokud nejedete na roadtrip, ale pouze se přesouváte z místa na místo, má vlastní zkušenost říká, že ne. I kočka, která snáší cestu dobře a v klidu, se během ní přepíná do jakéhosi úsporného režimu, což znamená, že nejí, nepije ani nevylučuje. Zejména v těch největších vedrech mám vždycky s sebou misku a lahvičkou s vodou, ale ještě se mi nestalo, že by kočka vzala zavděk. I na svou nejoblíbenější dobrůtku se tváří naprosto indiferentně. 

Vhodný jízdní styl

Devět z deseti koček vám potvrdí, že dálnice je super a okresky stojí za starou bačkoru, většina nehodnotí příliš kladně ani práci středočeských silničářů. Komu by se líbilo neustálé přesypávání ze strany na stranu a ťukání bradou o zem? Při jízdě s kočkou zapomeňte na sportovní ambice a pro změnu trénujte plynulost. Kočka klidně ležící indikuje úspěch, kočka potácející se a padající indikuje, že se ještě máte co učit. Kočka zvracející znamená, že jste propadli. 

Jezdit, či nejezdit?

Na závěr jsem si nechala otázku ryze filozofickou, která vás možná při čtení předchozích řádků nejednou napadla. Proč se vůbec s nevděčnou kočkou někam trmácet, když dělá po cestě jen kravál a zápašné scény? Realita samozřejmě není tak černobílá, jak se zdá. Existují kočky, které si cestu autem vysloveně užívají, čučí z okýnka nebo chrní, na benzínce se proběhnou na kšírkách, zkrátka nemají jediný problém. Na Instagramu sleduju pár lidí, co jezdí s kočkou obytňákem a trochu jim závidím.

Pak jsou kočky, které cestování nemilují, ale nějak ho zvládnou, zato špatně zvládají smotu a odloučení od svých lidí. Takové holt s sebou vezmete, když to aspoň trochu jde. No a potom jsou situace, kdy kočku ‚přibalit‘ musíte, ať se vám to líbí, nebo ne. Nemá ji kdo pohlídat, musí pravidelně dostávat léky, dočasně stěhujete domácnost a tak dál. 

Máte doma kočku, která ráda cestuje? Jaké je její oblíbené místo v kabině? Preferuje kochací anebo sportovní jízdu? Napište nám do komentářů.