Virtuální volant: Driver

V době, kdy můžu prosedět hodiny a hodiny u klenotů jako Assetto Corsa, vybaven Logitechem G25, by se dalo říci, že jsem dosáhl takřka vrcholu v oblasti simulace jízdy autem na počítači. Jasně, mohl bych mít osm monitorů, herní počítač za padesátník nebo víc, či snad dokonce sedačku na hydraulických chůdách, která mě při ráně o svodidla omlátí o zem. Jenže ruku na srdce, já bych se u ničeho z toho asi nebavil tolik, jako jsem se kdysi bavil u první hry ze série Driver.

Mnozí z vás nyní pravděpodobně ohrnou nos, ale faktem je, že Driver z roku 1999 není o závodění. První Driver je totiž pocta všem filmům s automobilovými honičkami let minulých. Je to esence původních Gone in 60 Seconds, Smokey and The Bandit, Bullita a dalších filmů, které se staly legendami.

Už jen příběh, pojatý podobně jako ve většině filmů toho typu a z té doby, je u Drivera zcela jednoduchý, leč dokonale plnící účel. Vaše jméno je Tanner, jste bývalý závodník a nejlepší řidič u policie, kterého si na speciální misi, kdy je potřeba jít ‚undercover‘, vyžádalo samo vedení. Pomocí svého řidičského umu se máte dostat na kobylku zločinnému podsvětí a dostat zloducha, operujícího pod přezdívkou Rufus. Jednoduché? Dokonale!

Už první úkol, a sice přesvědčit podsvětí o vašich řidičských kvalitách, může být pro neznalé hráče poměrně komplikovaný. V podzemním parkovišti totiž musíte předvést za šedesát vteřin sérii triků . Musíte se otočit přes ručku, prokličkovat mezi sloupy, zabrzdit z plné rychlosti těsně u zdi nebo udělat donut. Na donuty mimochodem slouží velmi speciální tlačítko Burnout. Normální přidání plynu znamená rozjezd, stisknutí tlačítka Burnout znamená rozjezd s hořícími gumami a vlající zádí.

Sotva předvedete mafiánům, že jste hoden jejich důvěry, ocitáte se v zaplivaném motelu, kam vám chodí vzkazy na záznamník. Z nich pak vybíráte mise. „Potřebujeme tě na jednu bankovní práci. Žádný drama, mělo by to proběhnout úplně hladce,“ ozve se z kazetového záznamníku a vy už sedíte v muscle caru na parkovišti motelu, se šipkou v mapě a ubíhajícím časem, za který musíte dojet do banky pro kumpány. A když zrovna neděláte komplice při nějaké vykrádačce, plníte všechny možné myslitelné úkoly. Někoho honíte, někomu ujíždíte, někoho převážíte, někoho musíte v autě vyděsit k smrti nebo někomu autem rozbíjíte zahrádku u restaurace. Stálými svědky vašeho nekalého činění jsou pochopitelně neodmyslitelní policisté, kteří se vás při prvním prohřešku (paradoxně se počítá i ruční brzda zatažená na místě) budou snažit dostihnout. A vězte, že se nezastaví ani před čelňákem v plné rychlosti. Až tak jsou ruce zákona v Miami, San Franciscu, Los Angeles a New Yorku oddány svému řemeslu.

Co ale dělá z prvního Drivera výjimečnou hru, je samotná hratelnost a jízdní model. Svou americkou károu, která sice nemá oficiální název, ale notně připomíná různé modely amerických značek šedesátých a sedmdesátých let, brázdíte ulice měst za plného provozu. Z velké části bokem, z velké části v nelegálních rychlostech a většinou s policií za zády. Ježdění je potom až obdivuhodně zábavné. Samozřejmě, že se fyzika nesnaží o věrné zprostředkování reálného zážitku, ale ukrotit houpavou americkou ocel není jen tak a prokličkovat skrz hustou dopravu natolik umně, aby vás nesestřelili policajti se sebevražednými tendencemi, to chce dávku cviku. Zcela bez vnějšího přičinění potom vznikají situace, které jako by přímo vypadly ze stříbrného plátna, kde auta létají vzduchem, a vy přeskakujete houkající majáky v křivolakých ulicích San Francisca. Prostě herní zážitek, který v roce 1999 dobyl svět.

Možná se teď ptáte, jestli Driver za 17 let vývoje počítačových her nezrezl a nezastaral. Do určité míry pochopitelně ano, ale pokud pominete z dnešního pohledu prehistorickou grafiku a budete se soustředit na hratelnost, jedná se i dneska o hru jako řemen. Některé prvky už samosebou působí poněkud srandovně, či snad nedotaženě, viz třeba zatáčky, které se ve hře nevyskytují jiné než pravoúhlé. Ale zase jsou tu odlétávající poklice z kol, které během smyků opouštějí svá stanoviště a dávají zážitku tu správnou šťávu.

Mladší generace možná nad stařičkým Driverem ohrne nos, ale pokud jste zasaženi herní scénou ze staré školy nebo jste snad přímo k Driverovi někdy v minulosti přičichli, budete naprosto nadšeni. Já jsem byl nadšen už tehdy, a když jsem Drivera po letech znovu spustil za účelem této recenze, málem jsem zamáčkl slzu v oku. Tohle je totiž patrně nejlepší hra s autovými honičkami, která kdy vznikla.

Vojtův pohled

Jen málo her ve mě zanechalo tak hlubokou stopu jako Driver a mám podezření, že právě hodiny strávené proháněním sedmdesátkových klasik bokem po virtuálních amerických velkoměstech mohly částečně přispět k tomu, že jsem později ruinoval svoje finance pořizováním jejich reálných ekvivalentů.

Protože už je to ale opravdu dlouho a ještě více proto, že jsem od té doby mnoho automobilových her nehrál, nemůžu tu nabídnout recenzi v úrovni, jakou výše prezentuje Dominik. Je tu ale jeden aspekt hry (vedle vpravdě geniálního fyzikálního modelu, který podporoval styl “furt bokem”), který podle mého názoru přispěl jejímu úspěchu a kouzlu nejvíce.

Ona to totiž není hra. Je to film.

Od úvodní sekvence s kradením Mustangu v garážích přes první misi, ve které hlavního hrdinu Tannera zkouší gangsteři z řidičského umění a které byla silně inspirována podobnou scénou z filmu Řidič (The Drivier) s Ryanem O’Nealem, ke skákání v ulicích San Francisca jako v Bullittovi nebo honičce za nadzemní dráhou, která jako by z oka vypadla legendární scéně ve Francouzské spojce, Driver je film. Film, ve které jste vy ten drsný, nemluvný chlápek, který řídí jako bůh. A tím byl tehdy Driver zkrátka jedinečný.