Jsou létající auta nesmyslem? Poučme se z historie - část první

Létajícím autům se pravda příliš nevěnujeme, ačkoli spousta z vás by se jistě správně ptala proč. Přece mám rád letadla a občas i auta, létající auto je tedy takřka snovým průnikem obou oborů, a tím pádem bych pro něj měl hořet nadšením. Leč není tomu tak a dnes se vám pokusím vysvětlit proč. Leccos jsem už nastínil v minulém článku o společném počinu společností Airbus a Italdesign, začátkem roku jsem mu taktéž věnoval krátkou novinku, kde opět obhajuju svoji skepsi vůči tomuto druhu vozidel. Jako bonus se pokusím vám přidat pár příkladů z historie, kdy to buď vůbec nefungovalo, nebo naopak fungovat mohlo, ale stejně masivního úspěchu nedosáhlo.

Jak už jsem uvedl dříve, důvodů, proč nemám myšlenku létajícího auta příliš v oblibě, je více. Jeden z nich tkví už v tom názvu ‘létající auto’. To je automobil, který je schopen letu. Takový vehikl provozoval třeba nejzlobivější a největší vzdálený příbuzný Šmoulů, francouzský občan a genius zločinu s pseudonymem Fantomas. Jeho běloskvoucí Citroën DS byl vybaven výsuvnými křídly a byl poháněn snad raketovými, snad proudovými motory. Cynik by už na tomto místě poznamenal, že létající automobily fungují nejlépe právě na filmovém plátně, a nebyl by daleko od pravdy. Není tajemstvím, a historie je mi svědkem a důkazem zároveň, že prosté spojení auta a letadla ve snaze získat skvělé vozidlo kombinující výhody obou vstupních prvků končí často naprostým opakem, tedy spojením nevýhod obou, a nadějný vynálezce získává automobil pochybných vlastností s malým výkonem, a nemotorné, až nebezpečné letadlo. 

Důvodem dalším, a tento je spíše osobního druhu, je prostý fakt, že nade vše miluju jednoúčelové věci, stroje a zařízení (s vyjímkou všehoschopných luxusních terénních vozů značky Land Rover, ale o tom snad někdy příště). Nosím automatické, byť poměrně laciné, hodinky, plnicí pero používám výhradně k psaní, nikoli jako mnozí jiní k jeho vkládání do různých otvorů na hlavě, a nejlepší otvírák na víno podle mě je klasická vývrtka (sorry pánové ze Švýcarska, váš víceúčelový nůž je sice fajn, ale pro jinou cílovou skupinu). Mám rád letadla, malá i velká, rychlá i pomalá, stará i nová. Když na nebi slyším i obyčejnou stařičkou Cessnu, stejně vzhlédnu, ačkoli předem vím, co mé oči spatří. Občas mám rád i auta. A rozhodně nechci jezdit letadlem po silnici, a autem létat. Pravda, že jsem ještě nezkusil žádný rallye speciál nebo Ford Raptor, poté bych možná názor na lety autem změnil. Líbí se mi, když přijedete na letiště autem, vezmete doklady od letadla, nasednete do něj, a letíte. Změníte druh pohybu. Změníte dopravní prostředek. Na dvě různé činnosti používáte dvě různé věci. Nebo si snad dokážete představit, že se cestou na letiště budete v provozu strachovat o to, kdo vás kde ťukne, škrábne a tak znemožní váš let? A co když se po cestě chcete zastavit u obchoďáku, kde vás taky může potkat, že vám váš létající automobil někdo oparkuje? Takhle dojedete svým otřískaným automobilem na letiště, kde vás v hangáru očekává opečovávaný a řádně servisovaný letoun. Nebo vrtulník. 

Nesnadné začátky pionýrské myšlenky na obou stranách Atlantiku

Jak dlouho se člověk vlastně o toto zakázané spojení dvou oblastí techniky snaží? Motorové letadlo opravdu schopné řízeného letu existuje od roku 1903, kdy bratři Wrightové poprvé učinili svůj krátký, leč o to významnější let. Tou dobou zažíval svůj překotný rozvoj i automobilismus, a tak myšlenka skloubit oba druhy dopravy byla nasnadě a popravdě tehdy dávala možná největší smysl. I když nějaké nepodložené zmínky a dohady praví cosi o roce 1906 a rumunském konstruktéru Vuiovi, prokazatelně první létající automobil byl představen v roce 1917, tedy před sto lety. Měl jej na svědomí letecký výrobce Curtiss. Nosné plochy, ocasní plochy a trup byly převzaty z Curtissova dvouplošníku Model L, automobilová část našla svůj původ ve Fordu Model T. Tento stroj nebyl žádný velký elegán, ale myšlenku vyjadřoval zcela přesně. Pro jízdu po zemi bylo třeba ovšem z automobilu letadlovou část sejmout a také jsem nenašel důkaz o tom, že by stroj kdy letěl. 

O pár let později, konkrétně v roce 1921, ukázal svoji představu létajícího automobilu francouzský konstruktér René Tampier. Stroj snad ještě podivnějšího vzhledu, než Curtiss Autoplane, byl opět koncepcí dvouplošník s tím rozdílem, že křídla se dala složit směrem vzad a nebylo je nutné pro změnu konfigurace snímat z automobilu. Ostatně trup vozu Tampier Roadable připomíná spíše letadlo než auto, pouze s přídavným podvozkem na zádi. O pohon na zemi se starala hybridní soustava malého spalovacího generátoru a elektromotoru, pohon ve vzduchu zajišťoval letecký motor. Jelikož byl Tampier Roadable v podstatě letadlem upraveným pro silniční provoz, jak také napovídá jeho název, nebyl s jeho lety žádný problém a opakovaně létal. V roce 1921 se pak dokonce proháněl ulicemi Paříže, o čemž existují i fotografické záznamy.

Velmi zajímavým počinem byl přelet američana Walda Watermana, který v roce 1937 přelétl trasu Santa Monica – Washington (cca 3500 km) ve velmi pozoruhodném stroji Waterman Arrowbile. Jednalo se o malé tříkolové vozítko s připojeným samokřídlem, tedy letounem bez ocasních ploch. Navzdory tomuto úctyhodnému výkonu ani Waterman se svým létajícím automobilem neprorazil, vzniklo sice několik variant, ovšem bez komerčního úspěchu.

Poválečný rozvoj pomáhá oživit myšlenku létajících aut

Jestliže jste o výše uvedených pokusech naučit automobil létat nikdy neslyšeli, následující typ byste znát mohli. Je jím Taylor Aerocar a mohli jste jej vidět například ve videu, kde se v něm prohání samotný James May. 

Jedná se o poměrně elegantní vozítko, k němuž bylo opět nutné připojit křídla a ocasní plochy. Celý proces bylo nutné podstupovat před každým letem, navíc jste křídla museli vozit na speciálním přívěsném vozíku, pakliže jste měli v úmyslu odstartovat i z jiného, než domovského letiště. Jistě si dokážete představit, jak by se takový vůz provozoval ve městech a jak by se s ním parkovalo, pokud byste jeli s přívěsem. V rozmezí let 1949 až 1966 vzniklo 5 prototypů z nichž první dva dodnes existují a jsou schopny letu. Ani tento pokus se však komerčního úspěchu nedočkal stejně, jako jeho současník, který měl navíc nemalé obchodní ambice. 

Tam, kde tvůrci Aerocaru odhadovali zájem zákazníků na zhruba pět stovek, konstruktéři Convairu počítali se 150 000 zájemců. O jejich přízeň se měly ucházet modely 116 a 118, druhý jmenovaný představoval vývojový stupeň prvního, a dokázal uvézt až čtyři osoby. Na speciálně vyrobená malinká autíčka s motory o výkonu do 20 kW bylo opět nutné namontovat letovou část, tedy křídla, ocasní plochy a trup s motorem. Zvláštností byl palivový systém, jehož jedna nádrž se nacházela v autě, druhá, mnohem větší, pak v letadle. Ostatně tato vychytávka se stala prototypu modelu 118 osudnou, když havaroval kvůli nedostatku paliva v jedné z nádrži. Mezi oběma nádržemi bylo zapotřebí ručně přepínat a na tento úkon pilot patrně zapomněl. Prototyp modelu 116 byl o něco úspěšnější, jak dokládá jeho 66 vykonaných letů. O modelu 116 v roce 1946 dokonce psal magazín Popular Science, ovšem opět podle očekávání ani to nepomohlo většímu rozmachu společnosti a zase zůstalo jen u několika prototypů. Zdálo se, že létající auto tak, jak si jej konstruktéři vysnili, prostě fungovat nebude a nikoho vlastně nezajímá.

Létající Pinto – špatné na zemi, tragické ve vzduchu

Ford Pinto nikdy neoplýval pověstí dobrého auta. Prapůvodní myšlenka kompaktního a úsporného auta možná nebyla zlá, provedení však selhalo a Pinto se dostalo i na seznam padesáti nejhorších aut magazínu Times. Jeho notoricky známý sklon k požáru po nárazu zezadu a z toho plynoucí nenávist pojišťoven a stovky soudních sporů však nezabránily tvůrcům dalšího létajícího auta, Ave Mizar, použít jako základ právě Pinto. Nutno podoktnout, že v případě neúspěchu Ave Mizar bylo Pinto zcela nevinně. 

Začalo to nápadem naroubovat na vhodně malý a lehký vůz pořádný kus letadla, v tomto případě křídla, ocasní plochy a pohonnou jednotky z Cessny Skymaster. Cessna Skymaster měla dva motory, jeden tažný a jeden tlačný, pro použití draku na stroj Mizar zůstal jen motor tlačný, disponující výkonem 210 koní. Vypadalo to snadno, vezme se drak, auto, za pomoci výztuh se oba celky spojí a máme létající auto jak vyšité. Psal se rok 1973. Dokonce byly zahájeny certifikační zkoušky u amerického úřadu pro civilní letectví, známé FAA. V témž roce však došlo vinou porušení konstrukce k usmrcení obou pilotů a celý projekt skončil. Nehodu způsobila špatná kvalita svarů na výztuhách křídla, dokonce to nebyl incident první podobného druhu, ovšem v prvním případě se podařilo se strojem nouzově přistát. Vyšetřovací zprávy pak poukazují na nízkou kvalitu výroby a mizerné zpracování, což jinak nadějnému projektu zlomilo vaz. 

Terrafugia Transition – ošklivka s krovkami

Američané si očividně s létajícími auty nemohou dát pokoj, jak dokládá v nedávné minulosti vzniknuvší vozidlo Terrafugia Transition. Oproti předešlým pokusům přichází s integrální koncepcí skládacího křídla, takže není vázána nutností s sebou buď vozit přívěs, nebo nechávat křídla a ocasní plochy na jednom místě. Poprvé letěla v roce 2009 a je poháněna leteckým motorem Rotax 912, nám velmi známým z malých a ultralehkých letadel. K velkému nadšení všech zapálených řidičů obsahuje pohonné ústrojí vozu také CVT převodovku, alespoň, že poháněna jsou ta správná kola, tedy zadní. V roce 2011 s jistými vyjímkami ohledně airbagů a ESP vůz certifikoval americký instut NHTSA, v roce 2016 americká FAA udělila typu vyjímku z kategorie Light Sport Aircraft, a Transition tedy může operovat v kategorii LSA, ačkoli je o něco málo těžší, což mu otevírá cestu do nebes. Podle webu společnosti Terrafugia můžeme očekávat dodání prvních kusů v následujících třech letech, a pokud vás zajímá cena, ta bude činit zhruba 400 000 dolarů. Jestli se o Transition zákazníci poperou, nebo skončí na smetišti dějin jako ostatní dosavadní pokusy, to ukáže až čas.

Na výše uvedených příkladech z historie můžeme vidět, že prostá kombinace letadla a automobilu se skutečně nezdá býti tou správnou cestou k dosažení kýženého výsledku. Svou roli sehrála určitě i jistá nedůvěra a nezájem zákazníků, v jiných případech snad za neúspěchem stála překotná snaha o novátorství na úkor základních principů výroby a techniky. To však nebrání dalším vynálezcům a konstruktérům v pokusech naplnit svůj sen vytvořit skutečně hybridní a univerzální dopravní prostředek, který je i po sto letech stále v hledáčku nadšenců a vizionářů. Koneckonců, jak praví klasik, každé zboží má svého kupce. Dnes jsme si ukázali některé příklady, kdy byl automobil kombinován s klasickými letouny s pevným křídlem, někdy příště vás seznámím ještě s dalšími možnostmi, jak dostat auto do vzduchu. Ukážeme si vrtulníky, vírníky a dokonce i pozemní vozidla využívající padákový kluzák.