Proč i velcí kluci mají doma autíčka?

„Už zbývá jen minuta! Měl bys zvýšit svůj vklad…Už jen třicet vteřin, dělej nebo ti ten modýlek uteče!…Deset vteřin! To už nikdo nepřebije…Pět!! A přebil, prčic!…Tři!!!…Dvě…!!!!…Jedna!!!!!…ÁÁÁÁ!!!!!!” No, tak přesně takhle to občas vypadá u mě doma, když na eBay probíhá dražba nějakého modýlku Citroënu.

Je tomu tak proto, že mi na zdi přímo naproti posteli visí vitrína, která přestože už obsahuje na tři desítky modelů tohoto výrobce v kapesním měřítku 1:64 (těch se vejde nejvíc) a dva dospělácké kusy 1:18 Citroënu 2CV a DS, není a nikdy nebude dostatečně zaplněná. Ano, asi se dá říct, že je to jistá forma diagnózy, ale jsem si jistý, že zrovna ve zdejší komunitě nejsem zdaleka sám.

Vidím to přímo na naší redakci. Kubajs nám do chatu posílá fotky svých angličáků (různých značek) každou chvíli, Marek má také doma nějaké ty kusy (Japonců) a Honza nám všem přiveze nové zboží na skoro každé redakční setkání. A máte vidět, jaký zájem v nás dokáže vyvolat zjištění, že nejmenovaný obchodní řetězec opět prodává matchboxy za velmi příznivou cenu.

Přitom když se na toto téma podívám z praktického hlediska, musím si přiznat, že vlastnictví modýlků v dospělosti vlastně nedává žádný smysl. Nikam mě nedovezou, na hraní si s nimi nemám vůbec čas a nedovedu si představit, že bych to měl ve svém věku dělat, i v té vitríně se na ně trochu práší, takže je jednou za čas musím omýt, čímž si přidávám práci, a ještě zabírají místo.

A přece vím, že až se zase na internetu objeví nějaký zajímavý kousek, budu se o něj opět prát. Právě tato skutečnost mě přivedla na filozofickou otázku: Proč to vlastně dělám? Proč jsem i při svých skoro třech křížcích na krku ochoten utratit klidně i poměrně dost peněz za kousek kovu s tvarem auta? A nejen já, proč to my autaři děláme v tak hojné míře? Rozhodl jsem se, že nad tím zauvažuji. V dalších řádcích zjistíte, k čemu jsem došel.

Autíčka nás nechávají vzpomenout na dětství

První důvod vidím v prosté nostalgii. Silně pochybuji, že je mezi námi mnoho lidí, kteří dnes sice auta v lásce mají, ale jako malé je nechávala úplně chladnými (byť i takoví jsou, že Františku? :-D). Kdepak, většina z nás měla doma modýlků aspoň několik a vím o konkrétních jedincích, co jich měli jako malí velkou spoustu.

Tenkrát nám bylo asi celkem jedno, jestli to jsou modely aut skutečných nebo se jedná o nezávisle vymyšlené kreace, hlavně že bylo s čím si jezdit po autodráze nebo aspoň takovém tom koberci, který vypadal jako město. Ti průbojnější dokonce byli schopni svá autíčka různě směňovat a kdo měl toho nejvíc nejsportovnějšího angličáka, byl králem celého okolí. 

No a jelikož za dob dětství bývalo přirozeně líp, svět byl krásnější, barevnější a veselejší, tak si tuto dobu modýlky připomínáme i dnes. Já to plně chápu, na část života, kdy vrčení pusou nebylo považováno za projev choré mysli, nýbrž za příjemné trávení volného času než přijde Večerníček, se totiž u nich vzpomíná moc pěkně.  

Autíčka nám připomínají, co máme v garáži

Druhý důvod je možná ještě významnější, protože vím i o několika lidech mimo komunitu, kteří minimálně jeden specifický modýlek doma mají. Logicky je to ten odpovídající jimi vlastněnému vozu. Často mají dané osoby i provedení ve stejné barvě, aby co nejlépe reflektovalo jejich pojízdného plechového miláčka.

Ostatně, já nejsem jiný. Také mám ve vitrínce kousky zpodobňující všechna moje auta. Jen C4 pořád nemůžu sehnat v karoserii hatchback a musím si tak vystačit s provedením kupé. Naproti tomu Pluriela a C6 se mi povedlo získat i v odpovídajících barvách, tedy oranžové a černé. A je to moc fajn, občas se jen tak zastavím a kochám se.

I pro tento důvod mám tudíž pochopení, ne každý má čas a prostor se denně zastavovat do garáže, aby si užil pohled na své auto ve velkém. Ale všichni máme na očích vlastní výstavku/vitrínku/poličku, kde stojí to samé auto, jen o něco menší. No řekněte, není to super? 

Autíčka nám nahrazují sny, které si nejspíš nikdy nesplníme

Třetí důvod je trochu sebemrskačský, ale podle mne z celého seznamu asi ten nejdůležitější. Všichni to známe, obecně se tomu říká auto z plakátu. Je to takový ten bájný model, který bychom moc chtěli mít, ale nemůžeme si ho dovolit ani koupit, natož potom provozovat. No, tak si pořídíme aspoň model, ač to může způsobit hořkosladké pocity.  

Opět chápu, mám to stejně. Už dřív jsem psal, že už od dětství chci kachnu a DS. Mám ale přesně určeno, jaké konkrétní specifikace. Kachna se mi nejvíc líbí v provedení Dolly z konce produkce, ideálně zelenobílá. U DS mám favority dva: jakýkoliv kus před faceliftem a DS 23 Pallas po faceliftu. Také bych ale jednou moc chtěl první generaci Dodge Viper a Hondu S2000.

Mám některé z těchto aut? Jistěže ne. Ale mám jejich modýlky? Přirozeně, úplně všechny, včetně 2CV Dolly ve správné barevné kombinaci. A každý pohled na tyto třípalcové zmenšeniny mi udělá radost, byť je pravda, že je v ní vždy onen závan hořkosti z toho, že tentokrát neodráží realitu v mé garáži. Pevně věřím, že to tak děláme všichni. Víte co, nemusí pršet, stačí, když kape.

Autíčka považujeme za moc pěknou interiérovou dekoraci

Poslední důvod je zřejmý asi jen opravdovým fanouškům motorismu. Rádi na auta koukáme a diskutujeme o nich. Baví nás jejich tvar a provedení, ať už celku či detailů. Konkrétní modely máme mnohdy tendence považovat za vrcholná díla lidského snažení. Je proto logické, že jejich zmenšené kopie vnímáme jako výbornou ozdobu interiéru.   

Krásně vyplňují prostor, jenž by jinak zůstal prázdný, často hrají výraznými barvami a jsou vizuálně atraktivní, takže celek oživují. Navíc v sobě dokonale pojí jemnou estetiku umění a hrubou tvrdost techniky, čímž skvěle zapadnou jak do místnosti navržené v útulném stylu, tak do pokoje vyznívajícího studené tóny. 

Problémem však je, že nikdo jiný to stejným způsobem moc nevnímá, mnohdy včetně našich drahých poloviček. Koneckonců, i já jsem dostal povolení jen na jednu vitrínu rozměrů 80x60x10 cm a víc ani ránu. Takže ač jsem o platnosti i posledního důvodu pevně přesvědčen, přece jen oproti ostatním trochu stojí na hliněných nohou. To však nevadí, už tak jich je dost.  

Dnes jsem vám předložil seznam čtyř důvodů, proč si myslím, že i my, velcí kluci, máme doma modely autíček, přestože si už s nimi dávno nehrajeme. Jak jste na tom vy? Máte je doma taky? A z jakého důvodu? Taky se můžete pochlubit svými nejzajímavějšími kusy. Diskuze je vaše.