Pět automobilových značek, které chceme zpátky

Jak se člověk stane autíčkářem? Autoa jsou jednou z věcí, která zejména kluky fascinuje od dětských let. Kdo z nás si nehrál s autíčky? Některým z nás to potom zůstane až do dospělých let buď proto, že je technika nepřestává fascinovat, nebo – jako v mém případě – že odmítají dospět. K autům mě dovedl můj táta. I jeho auta nikdy nepřestala zajímat, bral mě s sebou na autosalony a vyprávěl mi o starých legendách na čtyřech kolech.

Jako kluk jsem měl zmáknutá snad všechna auta, která bylo lze v ulicích devadesátkové Prahy potkat. A že to byla pořádně pestrá paleta! Šroty v Východního bloku totiž začaly hojně doplňovat dovezené západní značky, Žigulíky a Wartburgy tak začaly rychle nahrazovat Fordy, Opely a Peugeoty. Zkrátka ať jste přede mě postavili prakticky jakékoli auto, poznal jsem ho.

Přesto mi jména některých značek, o kterých mi táta vyprávěl, neříkaly vůbec nic. Různé Austiny a další značky jsem v Praze zkrátka nepotkával. Nebylo to tím, že by se auta na náš trh dostávala nějak postupně, ba právě naopak – bazary pod Libeňským mostem byly zavaleny západními ojetinami všech typů i značek ihned, jak se otevřely hranice. Ne, problém byl jinde. Některé automobilky z dob mládí mého táty už v té době zkrátka neexistovaly.

Nedávno jsem se přistihl, jak vyprávím o svém oblíbeném Roveru 75 a došlo mi, že jsem se dokonale převzal žezlo.  Ač dle mého názoru vyráběla tahle britská nejeden skvělý automobil a paradoxně tím asi vůbec nejlepším byl právě model 75, tedy auto, které do jisté míry stálo za zánikem firmy, dnes již novinky od Roveru v časopisech nenajdeme. Značka zanikla a zůstala jen součástí historie. A mě, jako správného autíčkáře to zkrátka mrzí. 

Zdaleka to ale není jen Rover. Ba právě naopak. Přestože jedna z mých nejoblíbenějších značek, italská Lancia, nakonec jen o vlásek unikla totálnímu konci a do budoucna se pro ni v plánech mateřského Stellantisu podařilo najít místo, jiné a často podobně zajímavé a historií opředené firmy toto štěstí neměly. Tohle je pět těch, které mi chybí asi nejvíc.

Oldsmobile

Historie téhle americké značky sahá až do devatenáctého století, založena byla už roku 1897. Původně tu Ransom Eli Olds pracoval na vývoji parních vozidel a posléze elektromobilů, postupem času ale přešel na automobily, jak je známe dodnes. Záhy se značka stala součástí automobilového gigantu General Motors, kde zůstala ukotvena až do svého konce. 

Oldsmobile nepředstavoval v rámci koncernu vrchol, jeho modely byly spíše někde ve středu nabídky, vždycky ale byl tak trochu jiný. Zdejší konstruktéři a designéři se nebáli experimentovat a občas jít i proti proudu. Už v polovině šedesátých let tak například přichází model Toronado s pohonem předních kol. 

Svou jinakost si Oldsmobile zachoval až do konce. V polovině devadesátých let přišel na trh sedan Oldsmobile Aurora. Tohle auto moderních linií podobně jako Rover 75 oplývalo jen samými pozitivy. Skvělou výbavu doplňoval výkonný motor a dokonale komfortní podvozek. Přesto to nestačilo. 

Silná evropská a asijská konkurence spolu s ne úplně tradiční konstrukcí (Northstar V8 tu byl stejně jako u sesterského Cadillacu umístěn napříč a poháněl přední kola) však vedla k tomu, že se Aurora neprosadila a tím rozhodla o osudu celé značky. Je to škoda. Když se dívám na produkci Tesly, říkám si, že právě tímto směrem se dnes mohl Oldsmobile vydat. Ostatně s elektromobily měl zkušenosti už před více než sto lety..

Saab

Tenhle příběh asi všichni znáte, jenže bez něj by dnešní článek prostě nemohl být kompletní. Saab byl do jisté míry podobný případ, jako Oldsmobile nebo i zmíněná Lancia. Tyhle značky se nedokázaly v rámci koncernových korporátních pravidel držet na uzdě. Tady prostě nemohli vyrábět jen trochu vyšperkovaný Buick nebo v případě Saabu Opel.

Stejně jako Volvo, i druhá švédská automobilka dbala na solidní konstrukci, kvalitu a bezpečnost svých výrobků. A takto napsáno to zní jako recept na dokonalý úspěch. Jenže ono to není tak jednoduché. Výroba automobilů je především byznys a jako v každém byznyse i tady platí nějaká ekonomická pravidla. Občas prostě musíte poslouchat i účetní.

Konstruktéři Saabu však měli vždycky volnou ruku a i když se vedení snažilo snižovat náklady na výrobu používáním koncernových dílů, různých modifikací bylo nakonec vždycky tolik, že ač Saaby rozhodně nepatřily mezi lidová dostupná auta, jejich prodejní cena jen horko těžko pokrývala náklady na vývoj a výrobu. 

A tak se stalo nevyhnutelné. V roce 2012 zavřela továrna Saabu své brány a i přes snahy různých investorů zachránit legendárního výrobce již výroba obnovena nebyla. Labutí píseň Saabu, povedený sedan řady 9-5 postavený na základech neméně povedeného Opelu Insignia, se tak na místo záchrany značky stal už jen jejím pomníkem.

Lagonda

Tahle britská značka vlastně patří mezi ty šťastnější v dnešním výběru. Není totiž tak úplně mrtvá. Čas od času se objeví jako jakási prémiová značka už tak řekl bych dost prémiového Aston Martinu. Ostatně tohle spojení Lagondy a Aston Martinu funguje už od roku 1947, kdy Aston Martin celou automobilku Lagonda odkoupil. 

Takže tady se vlastně stále jede ve stejných kolejích. Narozdíl od jiných značek, pro příklad si můžeme zajít k Mercedesu a jeho značce Maybach, si Lagondy drží stále svou exkluzivitu a osobitost. Lagonda není jen stupeň výbavy, je to kompletní unikátní automobil.

Přesto si říkám, zda tu není promarněný potenciál. Aston Martin si jméno Lagonda šetří, poslední vůz s logy Lagonda, krásný sedan Taraf, spatřil světlo světa v roce 2008 a vyrobeno bylo pouhopouhých 200 kusů pro celý svět. Potkat Lagondu naživo tak vyžaduje velkou dávku štěstí, mimo některých arabských zemí a předvolební kampaně hranatých mužů jsou šance prakticky nulové.

TVR

Oněch britských automobilek známých svými malými lehkými sporťáky, je nepřeberné množství. Propojuje je vášeň pro závodění, historie, smysl pro lehkost a ovladatelnost a většinou taky bankrot. Když si ale z onoho zástupu značek mám vybrat jednu, sáhnu po té nejbláznivější. A tou je TVR.

Značka TVR se zjevila v roce 1947 a od té doby představila spoustu různých modelů. Ta auta byla každé úplně jiné, ani jedno z nich však nebylo… jak bych to jen … nebylo zkrátka normální. Některá TVR byla krásná, jiná podivná, většina byla do značné míry obojí. 

Na přelomu tisíciletí produkovala značka TVR asi ta nejpodivnější sportovní auta, jaká jste si mohli pořídit. A to myslím v dobrém. Pravda, jejich kvalita byla vyhlášena, tady se naplno projevila odvrácená strana jinak tolik ceněné ruční výroby. Z aut TVR prostě s až zarážející pravidelností odpadávaly různé díly. Jenže necháme si tím pokazit dojem z těch úžasných kreací jako Griffith nebo Sagaris?

V roce 2004 koupil společnost ruský oligarcha Nikolay Smolensky a jako všechno, na co kdy sáhla ruka ruského primitiva, i TVR začalo ihned chřadnout. Dnes je továrna zavřená a ač se rok co rok objevují noví investoři a nové projekty, jak TVR vzkřísit, zavřená zůstává. Naděje ale umírá poslední. Nedávno se opět objevyly obrázky údajně nového budoucího TVR. Tak třeba to konečně vyjde…

Tatra

A poslední v mém výběru musí být Tatra. Naše domácí automobilka patřila svého času mezi průkopníky aerodynamiky v automobilovém průmyslu a obecně patřila se svou koncepcí vzduchem chlazených motorů uložených v zádi velké limuzíny mezi ty asi vůbec nejméně ortodoxní výrobce. A podivnosti, ty já rád.

Výroba luxusních vozů, dnes bychom řekli sportovních limuzín, se Tatře dařila a značka si i díky dobrému marketingu dokázala získat slušné mezinárodní renomé. I zde ale zásahem ruského primitiva došlo k podstatným trhlinám v plánu. Luxus jaksi nebyl příliš v souladu se socialistickou ideologií a proto měly v Kopřivnici napříště vznikat už jen nákladní vozy k budování přehrad a elektráren pro naše pracující.

Je proto tak trochu paradoxem, že se Tatře nakonec podařilo uhájit si výrobu omezeného počtu osobních aut po celé období budování socialismu v Československu a vaz osobním Tatrám setl až příchod kapitalismu a s ním i západní konkurence. Divize nákladních aut Tatry ale přežila a nyní se zdá, že vzkvétá.

A ve mě pořád hlodá myšlenka, zda by nebyla nějaká cesta, jak vskřísit i osobní auta Tatra. Takové Porsche Panamera edice Tatra jako pocta závodu, který dal (no nedal, ale stejně si ji vzali) Němcům technologii pro jejich automobily VW a Porsche, to by mohlo být hezké…

To byl můj výčet značek, které bych rád přivedl zpět ze světa stínů mezi nás živé. A jak to máte vy? Napište nám do komentářů!