(Opožděný) report z K&K Brno vol. 34

Těžko se tomu věří, ale on je to opravdu už skoro měsíc, co proběhly poslední letošní brněnské Kafe&Káry. A vy teprve teď čtete report z této tolik populární akce. Bohužel, stalo se, trvalo to. Ale to nevadí, K&K mám ještě v živé paměti, takže to pozdější datum vydání nehraje roli. Čím to? Protože letošní poslední káry opravdu stály za to. Jednak nám na půlku října krásně vyšlo počasí, dále nám předem avizované kafe došlo až asi hodinu po začátku akce, takže se někteří lidé stihli i napít a pak hlavně bylo opravdu na co koukat. Asi to ovlivnil i fakt, že to bylo letos naposled, ale účast byla opravdu hojná a káry se nám sešly zajímavé.

Já se tedy musím ostudně přiznat, že jsem se zdržel jen asi na tu hodinu než došlo kafe, protože jsem musel ještě vracet testovací vůz do Prahy, ale i tak jsem byl nadšen. Ono nejde jen o to množství aut, které samo o sobě bylo úctyhodné, ale i o tu pestrost. Já se totiž musím ještě ostudněji přiznat, že to byly moje první K&K, neb já se tam ještě jako pouhý fanoušek Autíčkáře styděl jezdit, neměl jsem čím, měl jsem jen tu béžovou C4 co znáte z testu. Tudíž jsem nevěděl, do čeho jedu a tak trochu čekal, že tam budou desítky Miat, nějaké BMW nebo Audi a pak tak sto obyčejných aut přetvořených domácími kutily na “mistrovská díla individualismu.” Ó jak já se mýlil.

Miaty tam tedy byly, to je pravda, ale nebylo jich tolik, co jsem čekal a byly opravdu krásné, na rozdíl od té, kterou používá František, i čisté, opečovávané (to je i ta Františkova ale, to bych mu zase křivdil), a postavené vedle sebe jako na opravdové výstavě. Byla tam i mnohá BMW, dokonce se tam potkaly i dva stříbrné Compacty E46. Ano Davide, pokud tohle čteš, proto jsem odjel dřív než jsi přijel, myslel jsem že už tam jsi a jen Tě prostě nemůžu najít. Až u vjezdu jsem si Tě všiml jak přijíždíš a došlo mi, že jste dva. Ale já už spěchal. Také se tam přece jen objevilo pár domácích výtvorů, nicméně vkusných, nevšiml jsem si ničeho, co by mě nutilo odvracet zrak jinam. Ale hlavně, objevily se tam i káry, které bych vážně nečekal. A ty káry byly z hodně pestrého výběru, každý fanoušek motorismu si tam mohl najít to své. Protože by to ale bylo na knížku, kdybych měl psát o všech kárách, co stály za zmínku, popíšu jen tři auta, která mě překvapila a zaujala úplně nejvíc.

Teď asi čekáte, že budu mluvit o tom svítivém Ferrari 458 Italia v jediném správné odstínu, které přitahovalo pozornost jako magnet už z dálky. Jenže já nebudu, majitel mi to prosím odpustí. A nedělám to z toho důvodu, že to není potřeba. Vždyť je to Ferrari, samozřejmě, že každý koukal a obdivoval. O tom, že tam bylo, ví už půlka jižní Moravy i beze mě. A vám, kteří se to dozvídáte až na těchto řádcích, stačí zmínit že tam bylo a určitě si dovedete bez problému představit tu pozornost. A pak taky, ono koukat na stojící Ferrari je radost, ale ještě mnohonásobně lepší je ho pozorovat v pohybu. Nechce vlastník příště přijet na Track Day?

Ne, já vám popíšu jiné káry. Začít musím samozřejmě tou, nad kterou jsem se rozplynul už, když jsem ji viděl přijíždět. Ano, byl to Citroën. A byl to ale moc pěkný Citroën. Na K&K totiž přijela poslední opravdová limuzína tohoto výrobce. Mimochodem, jak tak ten vývoj značky pozoruji, už u toho nejspíš zůstane, neb DS9 mi pár dní před tím na chvíli půjčil Jeník a byť se francouzští inženýři a čínští dělníci snažili, tohle nástupce není. A hlavně, není to Citroën, že? Takže o čem mluvím? Ano, tušíte správně, o C6, která se objevila v té úplně nejsprávnější kombinaci s šestiválcovým motorem (to je tedy odhad dle počtu výfuků, čtyřválec měl, pokud vím, jen jeden, šestiválec dva) s koženým interiérem a černou barvou, které vkusně doplňují pro model tak přirozenou vzhledovou kombinaci velmi elegantní dlouhé a nízké siluety a ostrých, kubistických detailů, jež odbornou i laickou veřejnost fascinovala už při představení a bude fascinovat kdykoli znovu. Ach to byla radost.

Taky musím tímto majiteli vyjádřit respekt. Proč? Víte, já to auto chci. Chci ho moc a chci ho už dlouho. A protože ho chci moc a moc dlouho, tak jsem si zjišťoval, jak reálné je ho udržet dlouhodobě při životě. Odpověď je prostá. Je to skoro nereálné. Na žádné karosářské díly neexistuje druhovýroba, všechno musí být originál. A stojí to šílené peníze. Jen přední nárazník se bez laku pohybuje okolo 70 000. Hydropneumatika je převzatá z C5, ale motory už jsou unikátní. Respektive, ony se do menší sestry montovaly taky, ale málokdo si je koupil. Dieselové V6 jsou problémové až hanba a benzínový třílitr je jednak raritní a pak taky na něj už Citroën nic nevyrábí. Jediná realistická volba je ta základní dva dvojka, ale kdo by chtěl v takovém autě naftový čtyřválec? Vlastník daného vozu má tedy u mě opravdové uznání, že je ochoten toto všechno podstupovat. Neb já to asi vzdal. Ale až budou K&K příště, třeba se osmělím a aspoň se zeptám, jestli bych se mohl podívat dovnitř i víc než jen okýnkem a dozvědět se o autě a životě s ním víc, moc bych chtěl.

Další auto, které mě opravdu zaujalo, bylo mnohem starší a z úplně jiného kontinentu. Svou přítomností nás totiž poctil Cadillac Coupe de Ville toho nejlepšího ročníku vůbec, tedy 1959. Ten rok je nejlepší proto, že v něm opulence amerického designu padesátých let, upravovaná tradičně s každým modelovým rokem, dosáhla vrcholu. To ještě umocňuje fakt, že Cadillac je v Americe značka luxusní a drahá, což onu opulenci znásobilo. Coupe de Ville má tedy celou přední část chromovanou a celkem 8 světlometů, nejvíc co kdy tento model měl. Také má negativně prohnuté přední sloupky a panoramatické čelní okno. Ano, opět nejprohnutější a nejpanoramatičtější, co kdy tento model měl. A v neposlední řadě má také ty největší, nejvýraznější a nejopulentnější zadní ploutve ze všech. Samozřejmostí je pak benzínový vidlicový osmiválec o obsahu 390 kubických palců, tedy důstojných 6.4 litru a čtyřstupňová automatická převodovka.

Vždy když se mě někdo zeptá, co si myslím, že je to nejameričtější auto, jmenuji bez nejmenšího zaváhání Cadillac Coupe de Ville ročníku 1959. On totiž ilustruje Ameriku naprosto přesně. Je návykově pohodlný a nesportuje, což jsou Američané dle svého indexu obezity nejspíš taky. Je obrovský, což odpovídá americkým vzdálenostem a prostorovým možnostem. A v neposlední řadě je megalomanský, Evropané na něj hledí v němém úžasu. Čiší z něj víra, že možné je všechno, a i jistá nadřazenost. Což jsou typicky americké vlastnosti. Tedy, ony byly. Dnes, když mluvíte s Američanem, dozvíte se vlastně něco úplně jiného. Ale to on ten Cadillac ilustruje ze všeho nejvíc. Že dřív to tak bylo a šlo to. A to mě fascinuje. Až budou K&K příště, třeba se osmělím a aspoň se zeptám, jestli bych se mohl podívat dovnitř i víc než jen okýnkem a dozvědět se o autě a životě s ním víc, opravdu moc bych chtěl.

Poslední auto z mého adorovacího seznamu je věkem blíže tomu prvnímu a zase z jiného kontinentu. A je to auto, které mě upřímně úplně vyvedlo z míry, neb jsem absolutně neměl ani nejmenší tušení, že ho kdy uvidím, natož potom v ČR. Na K&K se objevila Toyota Century. Vážně. Objevila se ve své druhé generaci, která se vyráběla od roku 1997 do roku 2017, v temně modré barvě, osazená přepychovým dvanáctiválcem s obsahem čtyř litrů. K tomu všemu měla ta tolik typická japonská zrcátka na předních blatnících. Ta jsou geniální, škoda že naše auta je nemají a nikdy neměla. Ona jsou totiž díky své poloze podstatně víc v zorném poli řidiče než ta evropská a člověk na ně nemusí tolik přeostřovat zrak. V neposlední řadě měla volant na té správné straně, tedy vpravo. Ne, samozřejmě, volant má být vlevo, o tom žádného sporu, ale toto je auto japonské, a to prosím téměř výlučně. A v Japonsku se jezdí vlevo. Bylo by tedy zvláštní vidět Toyotu Century s volantem po našem.

A co je vlastně tak zvláštního na sice neobvyklé, ale pořád vlastně Toyotě, že tady o ní píšu? Znalí už odpověď dávno znají. Tahle Toyota je totiž japonským ekvivalentem britského Bentley. Vozí ty nejvyšší představitele japonské vlády včetně samotného císaře. Vozí ty nejúspěšnější majitele japonských firem. Také v ní prý jezdí nejeden člen jakuzy (něco jako mafie), ale to nevím, jestli je pravda. Každopádně, je to to neluxusnější auto, které se na tomto východoasijském ostrově vyrábí. A já mám z něj husí kůži v tom dobrém smyslu. Víte proč? Takhle si totiž představuji luxus v té nejryzejší, nejčistší podobě. Auto má velmi důstojný vzhled. Je prostý cingrlátek a kudrlinek, pracuje výlučně s proporcemi, jak celku, tak detailů. A oboje má vyvážené s naprostou přesností. V interiéru nepoužívá prvoplánově kůži neobvyklé barvy, ale ten nejjemnější semiš s vysokým vlasem. Proč? Protože to nejen skvěle vypadá, ale hlavně se na tom luxusně sedí ať už je venku jakkoliv, což kůže nabídnout nemůže. Dobře, mám-li být upřímný, některé detaily převzaté snad z Corolly dojem trochu kazí, ale to nevadí. Toyota Century nepotřebuje být okázalá, nepotřebuje prvoplánově ohromit. Toyota Century je střídmá a elegantní. A to je, podle mě, ten správný luxus. Až budou K&K příště, třeba se osmělím a aspoň se zeptám, jestli bych se mohl podívat dovnitř i víc než jen okýnkem a dozvědět se o autě a životě s ním víc, ani nedokážu říct, jak moc bych chtěl.

Toto je tedy můj výběr tří nejzajímavějších kár na K&K Brno vol. 34. Tyto kousky mě opravdu dostaly a přemýšlel jsem o nich vlastně celou cestu s testovací C4 do Prahy. Zároveň ale představují jen zlomek nabídky letošních posledních Kafe&Kár, neb jak píšu výš, účast byla hojná a každý tam měl co obdivovat, ať už je to jakýkoliv Autíčkář. Proto se v závěru chci zeptat. Jaká tři auta nejvíc zaujala vás a proč? Odpovědět můžete v diskuzi.