Když nebudu počítat svůj úvodní prolog, dnes je tomu přesně rok, co jsem vydal svůj první oficiální, novinářský článek na tomto webu. Tehdy mi bylo rozumně podstrčeno na test světlounce zelené Suzuki Swift a já byl s tím, jak to celé dopadlo, spokojený. Auto zepředu není sice úplně nejkrásnější, zato ale nabízelo slušnou řádku benefitů, takže na něj rád vzpomínám a nejenom proto, že to byla prostě moje první testovačka.
Jenomže práce Autíčkáře není jenom psaní testů, novinek, medailonků z historie nebo sestavování žebříčků „nej“. V následujících řádcích si tak shrnu, co vše jsem ve službách webu zažil a absolvoval. Já si takto rád teď (ale i třeba zase o pár let později) zavzpomínám a některé z vás bude takový vhled do naší kuchyně třeba také zajímat…
Začlenění se do redakce
Část zdejšího osazenstva, které vám přináší pravidelně či nepravidelně články, jsem už znal z dřívějška, především brněnskou odnož, pro kterou jsem začal fotit o víc než rok dříve. No… Jelikož jsem lehký pesimista, i tak jsem se trochu obával, jak budu celkově přijat.
V pohodě. Netrvalo to moc dlouho, co jsem byl uveden do redakčních chatů, a už jsem dostal přezdívky, které narážejí na počet aut v mé domácnosti, na moje jednoduché a úderné prohlášení ohledně kyslíku nebo na to, že jsem PoStrach Jaromíra Soukupa (toho našeho ovšem!). Sranda zaručena, kór když pak dojde na setkání face to face, třeba na Track Dayi, Kafe a Kárách nebo na place u testovačky. Už jste někdy někam společně jeli s Markem, Jaromírem nebo Davidem? Ne? To si musíte vyzkoušet! Jen budete občas potřebovat Kinedryl. A u Jaromíra možná i jeden růžový, celou cestu totiž nezavře pusu.
Jinak se mi potvrdilo to, co jsem víceméně tušil – pohodová skupina lidí, která má ráda auta, akorát každý po svém a častokrát úplně jiná.
Fotím dál
Jak jsem začínal, tak i pokračuji – ve focení testovacích aut, tedy spíš vozidel, protože kromě automobilů jsem měl v hledáčku objektivu i motocykly a čtyřkolku. Mám dokonce pocit, že někdo něco říkal o možném testu člunu, ale to se ještě uvidí. Cesty Autíčkáře jsou leckdy nevyzpytatelné.
Za tuto skutečnost jsem ale nesmírně rád, protože mě focení jako takové baví, včetně postprodukce v počítači, a zároveň tak mám většinou automaticky vstupenku k vozu, který mají na test mí kolegové… Občas některé hlodají výčitky, že mě s hordou vozů přetěžují, na druhou stranu je i já dokážu potrápit otázkou: „Kde budeme fotit?“ (přičemž mívám k jejich výběru připomínky) nebo samotnou délkou mého běhání s technikou kolem testovaného objektu (focení jednoho auta s Tomem znamená asi 500+ fotek a dvě hodiny času, jen pro vaši představu. Ale stejně ho máme rádi! – pozn. Jarda).
Snad mohu směle říct, že finální série fotek za něco stojí, takže obstojně reprezentují naše články, a že sám se v tomto odvětví alespoň trochu zlepšuji.
Mít auto na test je radost i starost
Ano, nejpodstatnější část našich článků tvoří testy automobilů. Proto tady asi všichni jsme. Dostávají se nám do rukou novinářská auta, ale také plechoví miláčci, co nám půjčí sami naši čtenáři.
Díky tomu máme možnost zblízka prozkoumat a zkusit si širokýou škálu aut. Od starého veterána, kterému se zrovna v ten den moc nechce, přes cool vozy našeho mládí, až po nejnovější výstřelky automobilového průmyslu. Mám to rád a sám si dokážu najít „to svoje“ i na prachobyčejném, zdánlivě nezáživném povozu. Člověku to tak dává větší přehled a zkušenosti.
S čím občas lehce bojuji, je strach o auta, jejichž klíče mi byly svěřeny do rukou. U domu se snažím zaparkovat tak, aby o ně nikdo z kolem projíždějících nemohl zavadit, u práce zase permanentně přes výlohu kontroluji, když se někdo nachází v jejich těsné blízkosti. Prý navíc slyším trávu růst, tak mám často i obavy, jestli jsem sám něco neprovedl, když při jízdě auto vydá jakýkoliv nestandardní zvuk nebo pohyb. Prostě nikdo nechce řešit pojistné události, i kdyby šlo o takřka neviditelný škrábanec ( a že se tak klidně může stát, že, Tome? :-D – pozn, Jarda).
Firma na zážitky
Přes všechny obavy ovšem převažují pozitiva. Člověk se tu dostane i k automobilům, které nemá šanci běžně potkat na silnici, natož v nich sedět nebo je dokonce řídit. Za tu dobu jsem měl možnost se potkat s nevšedními vozy, jako je Renault Avantime, Londýnské Taxi nebo Rolls Royce Silver Seraph; sednout si na palubu ryzích sporťáků jako je Audi R8 , Porsche 981, Sigma WR nebo sám mít na test BMW M4 CS; ochutnat vůni starých časů s Mercedesem SL Pagoda, MG TD (o kterém teprve vyjde článek), Citroënem 2CV, BMW Z1 a mnoho dalšího.
Kromě klasického řízení po našich cestách se mi naskytla příležitost si zkusit při našem víkendovém výletu do Plzně pravověrnou off-roadovou jízdu s Ineosem Grenadier nebo se potrápit a zablbnout si se čtyřkolkou CF Moto na motokrosové trati na Vranově.
Zážitky s sebou ale nenesou jenom samotná auta, nýbrž i členové redakce a někdy naši čtenáři, se kterými se nezřídka pouštíme do zajímavých několikahodinových diskuzí.
Kolik zdržení, kolik zbytečných zajížděk, kolik úsměvných „WTF“ momentů… Nejlepší je to pak dávat těm druhým sežrat. Btw. Už jste někdy viděli novináře, jak ve dvou mění kliku na Lancii Ypsilon? Tímto zdravím Emila, byl to zajímavý side quest plný srandy. :-D
Za zmínku určitě stojí i naše akce. Ať už je to Track Day, Kafé & Káry nebo Pubquiz. Doporučuji navštěvovat všechny tyto události, ať už jsou vaše auta či znalosti z motorismu jakékoliv.
Cestování veřejnou dopravou
Zážitková pro mě byla ale i situace, kdy jsem byl po letech nucen jet hromadnou dopravou. Trochu paradox, když jsme web o autech, že? Ale ono to někdy jinak nejde.
Jízdu tramvají (nebo šalinou, jak se říká ve Štatlu) bych ještě zkousnul, i přes to, že mě množství lidí v ranních a odpoledních špičkách deprimuje. Co už mi ale nebylo pochuti, bylo cestování vlakem. Hned moje první jízda měla asi všechno, kvůli čemu jsem se tomuto způsobu přepravy asi 8 let úspěšně vyhýbal.
Vyprodané jízdenky na vyhlédnutý spoj, zpoždění půl hodiny toho dalšího, smrad na nádraží, přihlížení konfliktu na nádraží, otravování od pochybné existence na nástupišti, usednutí do špatného vagónu (ano to je moje chyba), další zpoždění, mačkání se s cizím člověkem na dvousedadle, uřvané ratolesti a jako zlatý hřeb paní důchodového věku, která si řeší svůj telefonát na celý vagón. To vše za jeden jediný přejezd z Brna do Prahy. Děkuji.
OK, vlakem jsem už dříve párkrát jel, ale co byla pro mě úplná novinka, byla jízda v taxi. Při mých cestách po Praze bez svého auta si Boltem zajezdím až nezdravě často. Snažím si to však ospravedlnit úsporou času a mých nervů s hledáním spojů, což hlavně Jarda odmítá pochopit. Už slyším ty jeho poznámky: „Vždyť je to jednoduchý, aji jsem ti napsal krok za krokem, na kterou zastávku jít a kterým směrem se vydat!“ ( Ty linky metra v Praze jsou akorát tři, a každá s vlastními nástupišti Tome! Tam se nemůžeš splést. Já tě někdy vezmu do Londýna, jo? To teprve uvidíš komplikované metro. – pozn. Jarda).
Další (velké) poprvé a to, z čeho byla moje pesimistická povaha nakonec nejvíc vynervovaná, byl můj první let. Na poslední chvíli jsem byl přihlášen na novinářský press trip za Toyotou GR Supra Final Edition, s tím, že jsem žil v iluzi v podobě představy výletu do Mostu na okruh a pak zase domů.
Ne ne, tohle je mezinárodní novinářská akce a ta se koná v dovolenkovém prostředí Španělska… Cože?! Co teď? Kam mám jít? Co mám dělat? Nezabásnou mě hned na letišti? A co když letadlo spadne?! Mnoho povyku pro nic. Nakonec jsem si to po všech stránkách velice užil.
Závěr
A tak si celkově užívám být redaktorem na automobilovém webu, kde nadšenci píšou pro nadšence.
Někdy problémy jsou, ale kde na ně nenarazíte? A kdyby přeci jenom nebyly, já si nějaké najdu sám. Těším se na další vozy, se kterými se potkám a které budu fotit, i na řádky, které budu psát.
