LTI TXII: Můj malý osobní autobus

Jak už jsem tu několikrát psal, mám moc rád Velkou Británii. Baví mě její krajina, architektura i mentalita obyvatel. Také mám rád zdejší automobilové výrobce. Jistě, mohli bychom tu vést dalekosáhlou debatu o tom, kterou (jestli vůbec nějakou) značku lze ještě považovat za britskou, ale já jsem stále názoru, že auta jako Land Rover, Mini nebo Rolls-Royce kulturně patří sem.

Britský motorismus se však nevyznačuje pouze běžnými (francouzskými) Vauxhally, sportovními (indickými) Jaguáry nebo panskými (německými) Bentley. Spojené království je jednou z mála zemí na světě, kde vznikají i svébytné a kulturně významné prostředky hromadné dopravy. Samozřejmě mluvím o ikonických dvoupatrových autobusech a londýnských taxících. 

O prvním jmenovaném už na našich stránkách napsal článek náš redakční milovník autobusů Kuba, takže ten dnes řešit nebudu. Místo toho vás informuji o oné druhé místní kulturní legendě dopravních prostředků pro všechny – londýnském taxíku. Nicméně nehodlám vám tu psát nějakou obecnou teorii. Naopak, díky jednomu ochotnému majiteli vám přímo u nás v České republice můžu přinést dojmy z osobního setkání. A to je přece vždy lepší. 

Než se ale vrhnu do testování, ve zkratce vám popíšu posloupnost, s jakou londýnské taxíky přicházely na svět, jelikož to považuji za zajímavé. Specifická taxikářská auta postavená na podvozcích vozů Austin začala po ulicích Londýna (a dalších britských měst) jezdit už mezi lety 1930-1934. Až teprve v roce 1958 však s modelem FX4 dostala svůj typický design.

Toto auto vydrželo s různými obměnami ve výrobě čtyři dekády. V devadesátých letech už ale bylo natolik zastaralé, že i tradice milující Britové uznali potřebu změny. Jenže právě proto, že tak milují tradice, místní nechtěli žádnou revoluci. Ne, snaha byla jen převést legendární vzhled na novou techniku. Přesně tak vzniklo LTI (značka skrývající slova London Taxis International) TX1. 

Návrh Kennetha Grangeho respektoval tvar i designové detaily řady FX4, jen je uplatnil na nové moderní karoserii. Auto bylo poháněno dieselovým čtyřválcem Nissan a stálo na vlastnoručně navrženém rámovém podvozku sestavovaném v Coventry. Setkalo se s příznivým přijetím taxikářů i veřejnosti a v roce 1997 začalo sloužit.

O pět let později přišla na řadu modernizace nazvaná TXII. Vzhledové úpravy byly minimální, vlastně se jen přední maska začala blyštit chromem. Hlavní úpravou byl nový motor, čtyřválcový dieselový Duratorq 2.4 od Fordu, který měl být snadněji servisovatelný. K dalším úpravám došlo v roce 2006, kdy do služby nastoupila verze TX4 (trojka nevznikla). Měla jinačí masku i nárazníky a také dostala ekologičtější naftový motor od italského V.M. Motori. V Evropě výroba tohoto modelu skončila po nahrazení hybridním LEVC TX v roce 2017, v Thajsku probíhá dodnes. 

Kus na fotkách sloužil svému účelu přímo v Londýně od roku 2003 (spadá tedy do generace TXII). Na zdejších ulicích vydržel jezdit do roku 2019, kdy musel do důchodu, protože přestal splňovat přísné emisní limity. Je osazený zmiňovanou naftovou jednotkou od Fordu, která svůj výkon přenáší na zadní kola pomocí čtyřstupňového automatu od japonské firmy Jatco. 

Kromě samotné jeho přítomnosti v ČR je na něm zajímavé i to, že na rozdíl od většiny kusů byl v soukromém vlastnictví jednoho taxikáře, jenž se o něj pěkně staral (aby ne, když to bylo jeho živobytí). Díky tomu tak je i po nájezdu úctyhodných 412 000 km v dobrém stavu. Současnému majiteli stačilo jen auto homologovat pro české silnice a vyvařit, jelikož se na něm samozřejmě podepsalo typické anglické počasí. Od té doby pouze dělá radost. A jaký vlastně je? 

Považuji ho za velmi zajímavý, protože je krásným příkladem faktu, že zatímco u nás jsou taxíky takovou vlastní kategorií způsobu dopravy z místa A na místo B, kterou mnozí lidé volí až když už vážně není jiného zbytí, v Británii jsou považovány za nedílnou součást transportu po městě a maximálně uzpůsobeny přepravě desítek až nižších stovek lidí denně. Je to vlastně takový malý privátní autobus. Vysvětlím.

Zjevné je to už zvenku. Na ulicích hlavního města spojeného království to tak nevynikne, protože tam jich jezdí hodně, ale když ke mně TXII přijíždělo po parkovišti, do očí mi prásklo, jak je veliké.  Na délku sice měří běžných 4580 mm, je ale bez zrcátek 1800 mm široké a hlavně 1830 mm vysoké. To je o 14,5 cm víc než kam sahá Škoda Kodiaq. Díky tomu na ulici vyloženě vyčnívá.

Co se vzhledu týče, ano, jistě, existují i atraktivnější auta. Na této generaci taxíku je místy cítit, že autor opravdu trochu rouboval tradice na modernu. Já si však myslím, že to není na závadu. Vždyť naše české Karosy tou dobou byly jen prosté a účelné krabice, zatímco tady aspoň proběhla nějaká snaha o styl připomínající, že londýnský taxík není jen dopravní prostředek, nýbrž i kulturní fenomén. 

Navíc je karoserie nevýslovně praktická. Má krásně velké dveře, které se otevírají do pravého úhlu. Nastupování na místo pasažéra je tím pádem asi nejlehčí, co jsem kdy zažil. Chcete-li připodobnění, je to znovu jako u autobusu, tentokrát nízkopodlažního. Stačí jen mírně ohnout nohu a vstoupit. Kabina je tak vysoká, že se není ani potřeba moc sklánět. Dokonce bych si troufnul se vsadit, že můj drahý o něco menší kolega David by se v ní i postavil.  

A toho místa kolik v ní je! Opět to zopakuji, toto není auto, ale soukromý malý autobus, ve kterém se akorát nemusíte tísnit s ostatními cestujícími jak sardinky. Hlavní a překvapivě pohodlné sedačky jsou umístěny až na samotném konci kabiny, takže v případě obsazení jen jedním až třemi cestujícími si všichni můžou dát nohy křížem krážem jak chtějí a přitom nemají šanci dosáhnout na řidičovu přepážku.

Aby ale nedošlo k plýtvání místem, je prostor pro pasažéry schopen pojmout ještě další dva cestující, kteří se můžou usadit na (o něco méně pohodlných, ale stále šikovných) výklopných sedačkách orientovaných proti směru jízdy. Tudíž může TXII odvést až pět pasažérů najednou. A nebojte, i tak se všichni vejdou i se svýma nohama. Aby toho nebylo málo, vejde se i případný pasažér na vozíku, pro kterého je k dispozici i nájezdová plošina. Ano, tady někdo přemýšlel. 

Myslelo se i na zavazadla, pro než je připraveno prázdné místo vedle řidiče. Přesně tak, zde žádný pasažér jezdit nemůže, a to ze tří důvodů. Za prvé se tak dá využít plný potenciál zadní části kabiny pro lidi. Za druhé jsou kufry na bezpečném místě, kde ani v případě nehody nemají komu ublížit. Za třetí je díky absenci druhého předního sedadla za jakýchkoliv okolností řidič oddělen od cestujících, což zvyšuje jeho bezpečnost. Víte co, nikdy nevíte, kdo vám do auta nastoupí. Ostatně proto je i oddělen přepážkou, mimochodem vyráběnou v brněnských Černovicích. 

Dalším důkazem hromadné nátury tohoto dopravního prostředku jsou materiály v interiéru, které jsou silně účelové: šedé, tvrdé a omyvatelné. Také jsou tu různá křiklavě žlutá madla pro držení jak převzatá z londýnského metra. V neposlední řadě se zde nalézají různé nápisy a upozornění. Návdavkem je tu i interkom sloužící řidiči pro komunikaci se zákazníky. 

Množství textu věnované detailnímu popisu kabiny si nyní dovolím vyvážit spíše skoupým popisem jízdních dojmů. Udělám to proto, že v této disciplíně není u TXII moc o čem mluvit. Fordí dva-čtyřka má i přes přeplňování jen 67 kW, takže s autem rozhodně necvičí. Hydrodynamický automat je stará škola, nezamyká měnič a mimo kickdown nikdy neřadí při vyšších otáčkách než okolo dvou tisíc. Podvozek je použitelně komfortní, ale rámová konstrukce a tuhá zadní náprava s listovými pery jsou pořád znát.

A to je vlastně všechno, co můžu o jízdě říct. Souvisí s ní však dva aspekty, jež v mých očích za zmínku stojí. Prvním je snadnost řízení. Přestože je LTI poměrně velké auto a ještě má volant na druhé straně, neměl jsem nejmenší problém ho ovládat. Je z něj krásně vidět všemi směry, jeho karoserie je prostá záludných tvarových kreací komplikujících orientaci, má lehoučké řízení a úžasný rejd. Je prostě dokonale uzpůsobeno pohybu ve městě. 

Druhým aspektem je fascinující wow efekt. I když sečtu množství otočených hlav za Lexusem LC, Audi R8, Toyotou Suprou a Rolls-Roycem Silver Seraph dohromady, nebudu ani na půlce počtu lidí, kteří se v úterním odpoledním provozu ohlédli za londýnským taxíkem. Tolik výrazů úžasu a radosti, tolik zdvižených palců a fotografujících telefonů jsem ještě nezažil. Několik chodců si průjezd auta dokonce natáčelo. Holt je TXII opravdovým kulturním fenoménem. 

A když už mluvím o natáčení, zde si dovolím malou vsuvku. V tomto konkrétním autě nikdy nevzniklo jakékoliv lechtivé video. Tak snad jsem předešel jednomu celému diskuznímu vláknu. :-D 

Po vystoupení jsem měl z TXII učiněnou radost a to ne jen proto, že jsem si díky němu zase jednou zavzpomínal na Londýn. Je to úžasně promyšlené a praktické auto, jehož úkolem je jednoduše být tím nejlepším taxíkem. A to mu jde náramně. Děkuji moc majiteli za půjčení, bylo to krásné odpoledne! 

Verdikt

LTI TXII je dokonalý malý privátní autobus. Nastupuje se do něj jako do autobusu, vevnitř vypadá a funguje jako autobus, místa je v něm jako v autobusu a slouží svému účelu stejně perfektně jako autobus. Jen je o něco menší a nikdo se v něm nemusí tlačit. To je skvělé. Také je z každého centimetru tohoto auta cítit, že taxík je v Británii pojem jak po stránce účelné tak kulturní. Ano, svezení v něm, zvlášť tak daleko od jeho domova, je opravdovým zážitkem.  

Zaujal vás londýnský taxík? Pro svezení s ním nemusíte až do Anglie. Stačí se ozvat Davidu Kšicovi z Newport Car a on rád vám řekne, jak si jízdu v tomto malém privátním busíku zajistit.

Za krásné fotky děkuji Tomáši Strachovi! Jeho tvorbu najdete na instagramovém profilu @_mr.fear44_

Technická data

2003 LTI TXII

Motor: přeplňovaný vznětový čtyřválec
Výkon: 67 kW (90 k) při 4000 ot/min
Točivý moment: 200 Nm při 1800 ot/min
Převodovka: čtyřstupňová automatická
Provozní hmotnost: 1800 kg 
Maximální rychlost: 130 km/h
0-100 km/h: 23,5 s 
Spotřeba udávaná výrobcem: 7 l/100 km (mimo město) – 12 l/100 km (město)
Spotřeba majitele: okolo 8 l/100 km