Test ojetiny: Poslední rozloučení s Hyundai i40

Hyundai i40 je aktuálně asi nejdéle prodávaným modelem ze střední třídy. Je tu s námi již od roku 2011 a za tu dobu prošel akorát dvěma dílčími modernizacemi. Osm let je poměrně dlouhá doba na jeden životní cyklus, a proto není divu, že za dveřmi již čeká nástupce. Zatím ještě nevíme, jestli novinka bude pokračovat pod označením i40, nebo se vrátí k tradičnímu názvu Sonata. Ať tak či tak, s i40 jak ji známe doposud, se pomalu ale jistě loučíme. A proto je ideální chvíle na rozloučení. K testu jsme si sehnali mírně jetý kousek (2,5 roku starý s nájezdem 43 tisíc km), takže se podíváme také na to, co i40 trápilo v průběhu let a zodpovíme si otázku, jestli má nad tímto vozem stále cenu uvažovat, nebo bude lepší pořídit nějakého modernějšího konkurenta. 

Design 

I40 pochází z doby, kdy Hyundai experimentoval s fluidním designem. Na první pohled je poznat asijský původ vozu. Nutno podoktnout, že tento designový jazyk není úplně pro každého. Mě to třeba nijak nepohoršuje, přestože bych o i40 asi nedokázal říct, že je to vyloženě krásné auto, ale najdou se i lidé, kteří s tímto vzhledem mají velké problémy. Je tu spousta zdánlivě nesouvisejících linek, hodně skloněné čelní sklo a velké světlomety, které na atraktivitě také nepřidávají. Na druhou stranu tahle tvář ani příliš nestárne. Asi málokdo by řekl, že dřív to auto bylo hezké a dnes už není. Buď se tvář vozu zamlouvala už na první dobrou a líbí se pořád, nebo se nelíbila nikdy. Rozhodně pomohl facelift v roce 2015, kdy zmizel plastový předěl masky, jenž vytvářel na tváři vozu trochu nedůstojný úsměv. Novější šestiúhelníková maska vypadá lépe. Na zádi pak nečekejte žádné velké divadlo. Tohle je typický kombík střední třídy, který neurazí a nenadchne. Nadčasově tak působí snad jen chromovaná linka mezi zadními světly, která dnes očividně přichází do módy (viz nový Superb, či Mondeo). Vnější vzhled tak asi nebude tím hlavním důvodem, proč koupit právě i40. Bude to v interiéru lepší? 

Interiér 

Co do ztvárnění vnitřku, ani zde nebudou umělecky smýšlející zájemci zrovna dvakrát skákat nadšením. Interiér plně navazuje na vnější design, takže i uvnitř čekejte spoustu křivek a fluidních linek. Tady to však není na škodu, protože díky tomu je celý vnitřek velmi prosvětlený a opticky opravdu prostorný. Dnešní generace aut má občas problémy s klaustrofobickými interiéry, kdy třeba dítě v autosedačce nemá šanci vidět z vozu ven. Tenhle problém i40 nemá a bohaté prosklení zajistí dostatek denního světla. A co je důležitější, prostornost i40 není jen optická, ale i reálně hmatatelná. Vnitřní šířka je natolik velkorysá, že na zadní sedačky připnete dětské autosedačky a doprostřed se i tak usadí dospělý člověk. Toho pak nebude omezovat ani podélný prostor, kterého je tolik, že by i40 bez potíží mohla fungovat i jako vozidlo taxislužby. České chalupáře potěší také kufr, který sice papírově nabízí “jen” 553 litrů, ale svým tvarem a reálnou využitelností překovává i menšího sourozence i30 kombi, který má na papíře 602 litrů.

Náladu zlepší také sedačky, které sice postrádají jakékoli boční vedení, ale jsou velkoryse dimenzované tak, že se na nich bez potíží usadí i nadstandardně vzrostlý člověk. Co se ergonomie ovládacích prvků týče, ani tady se nezapře datum narození. A znovu, nemusí to být nezbytně nutně na škodu. Všude tak máme při ruce fyzické čudlíky a není třeba všechno patlat přes dotykovou obrazovku, která je navíc šikovně usazená v palubní desce a nikde tak nečouhá tablet, beroucí polovinu zorného pole. Jejich rozmístění sice vyžaduje chvilku cviku, ale po pár dnech si to jistě osvojíte. Pokud jste trochu staromilci, pak by vás i40 mohla v interiéru stále zaujmout. Pro moderněji uvažující zájemce mám dobrou zprávu v tom, že infotainment podporuje Android Auto, takže se nebudete muset koukat na to lehce zastaralé uživatelské prostředí Hyundaie a stále budete mít po ruce aktuální mapy navigace či vlastní hudbu ze Spotify. 

Technika 

Testovaný kousek byl osazen motorem 1.7 CRDi, který už jako nový nekoupíte. Vypadl při modernizaci v loňském roce a byl nahrazen menší 1.6 CRDi s lehce nižším výkonem. Jednasedmička dodává na přední kola 140 koní a 340 Nm, což vypadá jako lehce podprůměrné hodnoty. A nejenom vypadá. Je třeba si uvědomit, že i40 váží skoro 16 metráků a 140 koní se s takovou masou docela pere. Zrychlení z nuly na sto za 11 vteřin je všeříkající, byť reálně je toto číslo trochu podhodnocené a dá se dostat k hranici 10 vteřin. Zhruba do 150 km/h je dynamika přinejlepším dostatečná, nad touto hranici je to spíš zmar. Kupodivu nepomáhá ani sedmistupňová dvouspojková převodovka, která překvapivě přidává ke zrychlení 0,5 vteřiny. Obvykle bývá dvouspojka rychlejší než manuál. Spotřeba tohoto středně velkého kombíku se pohybuje v rozmezí 6 a 6,5 litrů víceméně při jakékoli zátěži. O moc míň to nejde ani při ekorallye, jízda s přišpendleným plynovým pedálem k podlaze také neznamená signifikantně vyšší odběr drahocenné tekutiny. Spoustu lidí pak mile potěší, že v této konfiguraci Hyundai neotravuje svého řidiče Stop/Start systémem či doplňováním močoviny. Ani jedno tady není. O starost méně. Stejnou radost udělá také velká nádrž na 70 litrů nafty, což znamená minimálně 1000 km dojezd na jednu nádrž. To také není v dnešní době úplně pravidlem. 

Spolehlivost 

Naftová jednasedmička se postupem času ukazuje jako vcelku odolná a spolehlivá pohonná jednotka. Za předpokladu, že se dodržovaly servisní intervaly (max 20 tisíc km při delších cestách a 15 tisíc km při kratších), není třeba obávat se nějakých nemilých překvapení. Do dvouset tisíc kilometrů majitel obvykle ani neví o filtru pevných částic, který si bez problémů poradí i s častějším městským provozem. Vstřikovaní od Bosche také vykazuje poměrně vysokou odolnost a v případě, že by odešlo, není zase takový problém jej repasovat. Turbodmychadla s variabilní geometrií také nebývají zdrojem potíží. Rozvody jsou řešeny robustním řetězem a ani ony nevykazují žádné známky nespolehlivosti. Jediný vážnější problém, o kterém se ví, bylo praskání hlavy a následné pronikání chladící kapaliny a degradovaní olejové náplně. Nejednalo se však o plošný problém. S těmito obtížemi se potýkaly jen jednotlivé kusy a od roku 2014 by to mělo být definitivně vyřešeno.  

Otázkou zůstává, jakou zvolit převodovku. Šestistupňový manuál je k dispozici od začátku produkce a jeho výdrž je zcela běžná. Rychlejší opotřebení logicky přichází v městském režimu, ale oněch magických 200 tisíc km by měla spojka vydržet v každém případě. Šestistupňový HDM automat byl v nabídce pouze před faceliftem a jedná se o velmi doporučeníhodnou volbu. Je velmi odolný a pokud v něm jednou za čas vyměníte olejovou náplň, bude dobře sloužit léta. Po faceliftu v roce 2015 vystřídala tento klasický automat dvoujspojka se sedmi stupni. Její životnost je zatím neznámá, přeci jen čtyři roky na trhu nejsou zrovna měřítkem. Nicméně kultivovaností a uživatelskou přívětivostí se nemůže starší skříni ani zdaleka vyrovnat. 

Zdrojem nepříjemností tak více než pohonné jednotky mohou být elektroničtí šotci. Vcelku pravidelně selhávají parkovací čidla, která vypovídají poslušnost již po pár letech provozu. A především u vozů před FL je to častá obtíž. Obdobně zamrzí také poddimenzované stahovačky oken, které po čase začnou drnčet. CD mechanika jednoho dne začne vrčet a hvízdat, takže ve chvíli, kdy to definitivně zabalí, budete nejspíše rádi a ani ji nenecháte opravit. Nešťastné jsou také lesklé plochy v interiéru, které jsou velmi náchylné k poškrábání. Interiér jako takový je pak kupodivu vcelku imunní vůči pazvukům a vrzání, což potěší. 

Podvozku dávají zabrat rozbité silnice, takže se připravte na častější výměny tyček stabilizátorů a pravidelně kontrolujte čepy řízení. Samotné věci jako tlumiče, či nápravy naopak vydrží docela dlouho. Brzdy bodují velmi slušnou účinností, ale výdrž není největší, takže pokud se i při běžné jízdě snažíte brzdit, jako kdybyste právě jeli rychlostní zkoušku, pak vás nejspíš čeká častější výměna destiček i kotoučů, než by bylo milé. 

Jízda

Hyundai i40 nikdy nebyl nástroj na drcení okresek, to si řekněme na rovinu. Není to v jeho repertoáru. Přestože podvozek by možná snesl i nějaké to drsnější zacházení, klacky pod nohy mu hází řízení, které se tváří jako kdyby si jej i40 vypůjčila přímo z nějakého hot hatche. Je zbytečně rychlé a přímé a k naturelu auta se moc nehodí. Což by ve výsledku možná ani tak nevadilo, kdyby nebylo tak strašlivě přeposilované. Dobře se díky tomu parkuje, ale jakmile vyjedete za hranice města, rychle v něj ztratíte důvěru, takže doporučuji na voliči jízdních režimů zapnout režim sport, aby aspoň trochu ztuhlo. S rychlejší jízdou si také neví rady převodovka, která je při snaze o svižnější cestování maličko nesvá a místy tápe s volbou správného převodového stupně. A řadit manuálně moc nepomáhá. Pokud však patříte mezi klidnější řidiče, pak by vás i40 mohla oslovit. Umí být konejšivě klidná, dovnitř nepropouští žádné výrazné rány z nerovností na silnici a celkem příjemně žehlí nástrahy českých silnic. Motor je příjemně odhlučněn, o to víc však zamrzí, že stejná péče nebyla věnována hluku od podvozku, který je na poměry třídy zbytečně vysoký. Na takové ty běžné každodenní přesuny je i40 naprosto ideální, a kromě toho naspeedovaného řízení vás nebude ničím otravovat a štvát. 

Cena 

Otázka za kolik, je v naších podmínkách alfou a omegou úspěšného prodeje. A tady i40 nabízí velmi silné argumenty. Při pohledu do ceníku zjistíte, že za úplně novou i40 zaplatíte mezi 650 a 700 tisíci Kč. A to je ceníkovka. Reálně se dá koupit přibližně za půl milionu, což je velmi rozumná cena za auto této třídy. Dvou až tříleté kusy s nájezdem 40–60 tisíc (viz testovaný vůz) vyjdou cca na 350 tisíc a ty nejlevnější a nejojetější začínají u hranice 150 tisíc. Cenový pokles je vcelku značný, což není dobrá zpráva pro první majitele, ale zájemce o ojetinu to jistě potěší. V poměru cena/užitná hodnota Hyundai i40 těžko nachází soupeře.  

Verdikt 

Hyundai i40 je takové to “prostě auto”. Asi takhle velké, takhle vybavené a takhle drahé, jestli mi rozumíte. Nebudu vám tady tvrdit, že je na vrcholu své kategorie a že je to nejlepší auto střední třídy. Není, a po osmi letech na trhu ani být nemůže (v opačném případě by to byla dost mizerná vizitka pro konkurenci). Tohle je ideální auto pro člověka, který shání nenáročné, poměrně spolehlivé auto, které nebude vyžadovat od svého řidiče žádný speciální přístup a nadprůměrné schopnosti. Pak bude sloužit dobře.