Ferrari pod stromeček? Návrat Oltcitu? Světový mír? Jaká jsou naše vánoční přání

Dneska nebudeme řešit žádné problémy všehomíra, jako jsou elektrické crossovery nebo auto pro mámu za padesát tisíc. Dneska je přece den splněných přání!

Co si přeje Jarda

Milý autíčkářský Ježíšku, mé dlouhodobé přání znáš, od minule se nijak nezměnilo. Pořád bych chtěl sbírku zajímavých Citroënů. Vím však, že to nejde najednou, kdo se má s těmi auty tahat. Takže si klidně dej na rok pauzu. Místo toho bych měl letos jiné přání. Chtěl bych tě požádat, jestli bys nemohl něco udělat s cenami benzínu a hlavně nafty. Víš, kolik teď stojí provoz dieselového šestiválce citlivého na kvalitu paliva? Moc. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdybys zařídil cenu z jara roku 2020, ale abych tě nepřepínal, stačilo by, abychom byli zase někde okolo 30 korun za oba druhy paliv. Co říkáš? Že to Saxo VTS, DS 23 Pallas a 2CV Dolly ve stavu včera vyjelo z fabriky, vše provozuschopné, bez investic nadělíš v jedné krabici? No tak dobře.

Lukáš jde po zážitcích

Milý Ježíšku. Jak jistě víš, hmotné statky jsou věc pomíjivá, ale co zůstává navždy jsou zážitky a vzpomínky, a proto se to letos bude ubírat právě tudy. Navíc vím, že v Enyaqu, kterým dárky rozvážíš, není moc místa a přinést v obálce poukaz nebo pozvánku zní jako řešení nenáročné na prostor. A i ten balící papír ušetříš …

Takže co konkrétně by to mohlo být? Jednou už jsem se moc těšil na školu smyku, ze které se nakonec vyklubal spíš kurz bezpečné jízdy. Užil jsem si ho taky, ale tentokrát prosím fakt to smýkání. Už si nevezmu bezpečné Volvo. Klouzat se pojede SLK, které nemá ESP a jiné pomocníky. To by mohl být recept na zábavu.

Klidně můžeš překvapit i nějakým poukazem na svezení sporťákem na okruhu. Někteří autíčkáři nad tím sice ohrnují nos, ale mně i těch pár kol plných adrenalinu udělá velkou radost. Navíc jsou i verze na nezpevněném povrchu. Ideálně by mě chvilku mohl povozit opravdový profík, který mi ukáže, co v těch autech opravdu je.

Další možností jsou vstupenky do muzea automobilky. Zrovna naši němečtí sousedé mají muzeí více a všechna jsou vychvalovaná, ale i na tom severu Itálie by se dala najít spousta krásy. Často už je samotná budova uměleckým dílem. Exempláře uvnitř tomu pak nasazují korunu.

Směr, jakým by ses mohl ubírat jsem nastínil, konkrétní výběr už nechám na tobě. Díky

Jeník filosofuje…

Letos budu trošku filosofický. Moc bych si přál, aby se nám lidé vrátili k přízemnímu myšlení. Přál bych si, aby v autech hledali způsob přepravy a nástroj svobody. Aby v nich nehledali jen falešný pocit nadřazenosti nebo bezpečí. Přeji si, aby se tihle lidé s přízemními pohledy dívali na auta jako na auta a ne počítače na kolech a dotlačili automobilky k tomu, aby se zase zabývaly auty a ne třeba půjčováním koloběžek.

I spalovací vozy nejsou jen ztělesněním zla, nebezpečí a znečištění, jsou to stroje, které nám dávají svobodu a pohodlí a to klidně každý den, i v zácpách. A i z elektrických aut by se daly postavit nesmysly pro radost řidičů, kteří si na okreskách hlavně hrají.

Přeji si v autech nacházet chytrá řešení malých detailů, elegantní linky a nové smělé nápady. Nezajímají mě integrace na sociální sítě, nebo nedejbože další jen napůl fungující aplikace k ničemu v mém telefonu.

Idealisticky doufám, že je současná situace jen důsledkem přežranosti a dlouhodobého blahobytu, který nám zastínil pohled na svět, a místo podstatných věcí řešíme kraviny, přičemž neumíme ani pořádně přeložit hlášení palubních systémů. Skoro se to bojím říct, ale přál bych si, abych marketingové materiály automobilek mohl brát vážně a abych se věčně nemusel brodit špatnými překlady či vzletně prázdnými větami a konečně četl něco o autech a ne o moderní vizi a dynamické prezentaci ega… Chtěl jsem napsat životního stylu…

Přeji si, aby se vrátili lidé, jako byl Lee Iaccocca. Ten pán byl také primárně prodejcem aut, nebyl to ani závodník, ani inženýr. Přesto světu přinesl Ford Mustang a Chrysler minivan. Že na minivanu není nic zajímavého a je to zbytečné auto? Není. Bylo plné chytrých řešení, hlubokých koberečků a falešného dřeva.

Lee uměl naslouchat lidem, ať už chtěli auto pro radost, nebo pro rodinu.

Nesnažil se jim vysvětlovat, že vlastně auto nepotřebují, a nekrčil se v koutě strachem z emisí CO2 nebo nehod. Nestyděl se za to, že dává lidem stroje, které je učiní svobodnějšími. Nebyla v tom drzost nebo petrolheadství. Byl upřímný a nesnažil se jen podivně kroutit před kritiky, nabízel fajn káry…

Takže tak, Ježíšku, přeji si, aby současná krize trošku otevřela lidem oči a ti přestali řešit kraviny. Ono to časem dobublá i dál než jen do nejbližší hospody…

Fichtl pro Zlokočku

Letos mám skromné přání. Koneckonců, světový mír už máme, lidé se mají rádi, jsou na sebe hodní, všude samá demokracie a blahobyt, palivo a elektřina pro všechny, co bychom ještě chtěli?

Chtěla bych motorku. Zní to jednoduše, co? Jenomže on je to komplexní problém, který má hned několik problematických vrstev. Zaprvé je třeba vysvětlit všem členům rodiny, že je super nápad dát spoustu peněz za kravinu, na které se dle jejich názoru do týdne zabiju. Pak je třeba sehnat tu spoustu peněz. No dobře, zas takový krvák to nebude, však nepotřebuju Harley ani Ducati, ale furt je tu ta věc se zabitím, v jejímž světle je spousta peněz vlastně jakékoliv množství peněz. Pak vybrat něco, co není úplný kepl. Znova se na tom naučit jezdit, což asi bude obnášet odbornou instruktáž (ovšem koukala jsem, že chlapík, co mě učil v autoškole, stále funguje, kupodivu se  ještě nezabil). V neposlední řadě budu asi potřebovat garáž. Jednu mám v merku, ale domlouvání jde tak pomalu, že možná do té doby zestárnu a seberou mi papíry. A pak už jen spoustu hezkého počasí… No, koukám, že s tou skromností to zase nevyšlo. Připojuji se tedy k Jeníkovi s přáním, aby lidi neřešili kraviny. 
Užijte si svátky, neřešte kraviny a občas se u nás zastavte!

Sloupový zvedák pro Kubajze

Od té doby, co jsem opustil centrum hlavního města a přestěhoval se do jedné z přilehlých vesnic, kde mám kus země s dílnou, zahradou a vydlážděným pláckem, přesunuly se sem tak nějak přirozeně i redakční dýchánky spojené s drobnými opravami našich alegorických vozů. Kromě potěšení z manuální práce sebou přinesly i příjemné pospolité kratochvíle, kdy jeden montuje a ostatní se mu smějí, zasvěceně radí a komentují a případně při tom pojídají maso z grilu.  A prakticky od prvního dne si s Jeníkem říkáme, že by to tu fakt chtělo sloupový zvedák. K vánocům tedy potřebujeme redakční sloupový zvedák. Nemáte náhodou někdo nějaký zachovalý na prodej?

Zážitek pro Davida

Už před nějakým časem jsem došel k závěru, že jsem vlastně docela šťastný a nic moc mi nechybí. Jasně, asi by mi nevadilo nové BMW, místo mého letitého otloukánka, ale ani ho vlastně nepotřebuji. Konečně zas jednou napadl drift, tak dělá radost větší, než obvykle. Mohl bych si přát spolehlivější Triumph? Ani tohle nepotřebuji, jsem realista. Pouze by mi stašilo, aby byl uvědomělejší s načasováním a nerozbil se (nebo mu nedošel benzín) v těch nejméně vhodných chvílích z celého roku.

Trochu jsem nad tím přemýšlel. A pozor! Dokonce jsem i něco vymyslel. Při mém oblíbeném bloumání po internetech jsem narazil na věc co se jmenuje “Ducati Moto X2 Experience”. Jedná se o vysloužilý MotoGP speciál, který vám s minimem úprav, společně s některým z profi jezdců Ducati, umožní zažít skutečný závodní pocit, nezávisle na vašem (ne)umění. Úpravy jsou striktně účelného charakteru, nic co by zbytečně ubíralo ze zážitku. Předně je tu prodloužené sedlo, aby se tam vešel spolujezdec, madla na nádrži, aby se měl čeho držet. Lehce snížený omezovač, zhruba o dva tisíce, s váhou vzadu navíc stejně nemůžete naplno rovášnit všech 250 koní (na 160kg), bez toho, aby se stavěly na zadní. Možná i trochu kvůli životnosti. Co jezdci naopak umožní váha vzadu navíc? Ostřejší brždění, údajně až 1.7g. Stačí už jen usednout, sevřít madla, volat maminku a užít si asi nejdivočejší kolo svého života. A potom si jít vyměnit spodní prádlo.Jak se k tomu dostat? To je docela problém, občas to jde někde vyhrát, občas svezou nějakého zástupce médií (mrk, mrk). Momentálně to působí dost problematicky a nedostupně, ale když se takhle zpětně ohlédnu … Pár let zpátky by mě ani nenapadlo, že se dostanu za volant nového M850i nebo LC500. Slovy klasika, už se staly méně pravděpodobné věci a nešlo pouze o samovznícení starosty Varšavy v roce 1546. Třeba to Ježíšek nějak zařídí.

Továrna na radost pro Františka

Jedno staré přísloví říká, že jakmile to má kozy nebo kola, budou s tím problémy. Přinejmenším ta druhá část se aktuálně týká celého mého vozového parku. Ve spojení se zimou a stále neustávajícím nedostatkem volného času moc nevidím světlo na konci tunelu, kdy se budu moct hlavně vozit a mít radost. 

A tak bych chtěl jediné. Věc, která mě doveze kam potřebuju, a která mi bude dělat radost. 

Je vlastně jedno, co by to mělo být. Rozum by velel, ať je to třeba nový skútr, do jehož servisu každoročně padne pár hodin času, během kterých jen vyměním olej a zkontroluju ostatní věci. Srdce by zase chtělo, ať si své, převážně městské, ježdění užívám za volantem kei auta. Ať je to Suzuki Carry s valníčkem a čtyřkolkou s redukcí, nebo Toyota Sera či Honda Beat. 

Ale stejně všichni víme, že to dopadne jako vždycky a na jaře zase vyrazím do akce s kufrem plným nářadí a obrněn trpělivostí. Co už…

Markova skromná přání

Milý Ježíšku, letos budu, jako každý rok, skromný. Přeji si, aby příští rok bylo zase hezké počasí jako letos, zima nebyla dlouhá, a mohl jsem více trénovat své řidičské (ne)schopnosti. Mohl bys zařídit, aby nám importéři půjčovali více zajímavých aut a ta se třeba i dostala ke mně. Bylo by fajn, kdyby mě Honda moc nezlobila a dovezla mě na naše trackdaye, kterých by bylo více a i na jiných okruzích. A kdybys teda nevěděl co s penězi, tak bych prosil nějakou pěknou garáž, kde bych mohl kolem auta třeba i projít, nebo si jej vyčistit. Ideálně samozřejmě hned vedle domu, že. Jak jsem říkal, jsem skromný..

Hamsterova neskromná přání

Co bych si přál? Přál bych si, aby aspoň ten náš motoristický svět, kam se chodíme schovat před nástrahami a mrzutostmi toho všeho tam venku, zůstal oázou čiré radosti. Aby Autíčkář dál fungoval nejen jako magazín, ale jako komunita lidí se společnou vášní. Abychom dokázali jeden druhého brát takového, jaký je. A především, abychom si uměli stále ve světě aut hledat radosti. Mnohé se mění a mnohé se ještě měnit bude, to ale neznamená, že musíme nad světem zlomit hůl s pocitem, že dobře už bylo. 

Takže co si přeju, milý Ježíšku? Přeju si radost z objevování nových cest, radost z motorismu, radost pro všechny petrolheady. A dieselheady. A všechny electroheady. Radost pro všechny!

Danovo přání všeho dobrého

Já nikdy moc nevěděl, co si mám přát pod stromeček. Vždy jsem raději dával než přijímal, dělá mi to větší radost. Přesto si však jedno přání letos neodpustím. Navážu s ním na Honzu výše. Moc bych si totiž přál, aby mezi námi všemi bylo víc tolerance. Já vím, situace není v současnosti zrovna jednoduchá a to v každém ohledu. Ale o to víc by bylo fajn, nestresovat se hloupostmi. Pamatujme na to prosím v novém roce.

A co se čistě osobního přání týče? No, letos jsem po dlouhé době změnil civilní zaměstnání, což znamená výrazně odlišnou skladbu mého cestování, kterého bude mnohem méně. Proto bych si přál, abych sebral odvahu a místo čistě racionálního vozu si domů pořídil nějakou lunární debilitu, co nedává smysl. Tak mi držte palce a šťastné a veselé všem!