Chevrolet Camaro Z28 1998: Kam kráčíme?

Nákupem notně levného amerického vozu s mohutným osmiválcem, chtěl jsem sobě vyřešit jednoduchý problém: Na Cadillacu je potřeba zrepasovat celou zadní nápravu a to je drahé. Koupím si něco jiného, abych ušetřil. A taky jsem chtěl osmiválcové kupé, protože to jsem chtěl vždycky.

Takže to auto jsem koupil, tak nějak základně oživil a pak mu zcela umrly brzdy. Nejen, že byly destičky sjeté na kov, ale i ten kov už nebyl, co bejval. Takže auto putovalo do dílny Petra Müllera, kterému jsem posléze dodal krabici dílů. Všechny čepy, všechny gumy na podvozek, oleje, tlumiče, destičky, brzdové kotouče… A tak. 

U těch brzdových kotoučů se trošku zastavím: Jistě mi budete tvrdit, že mít v rotorech zářezy a ještě je mír provrtané je zbytečné. Já ale chtěl na autě děrované kotouče, protože je to divný a závodní. A proto je mám. A pak taky: Dávat na Camaro silný zadní brzdy je kravina, to auto teď skoro nehrabe! Zadní brzda klade příliš velký odpor! Šlendrián!

Ale k novostavbě: Petr se nechal slyšet, že to bude na dýl a začal sochat. Trvalo to dlouho. Ale nasochal do auta v podstatě nový podvozek, vyhodil vše, co vypadalo, že už nefunguje, nebo zahnívá, včetně předních tlumičů, a vrátil mi auto s tím, že bez pořádného vercajku se na přelisování ložisek kolem diferáku necítí.

Inu nakoupil jsem repasní set zadní nápravy a začal žebrat u firmy tunící Mustangy, jestli by mi to tam nenabouchali. A voni že teda jako jo. A nabouchali. No a kromě těchto drobností bylo potřeba dvakrát opravit stahovačku okna u řidiče, protože motorek shořel a napoprvé jsem to beztak blbě dotáh. Mno. Auto má targy a pořád do něj neteče. A já se začínám cítit spokojený, protože už na podvozku není nic tak hlasité, aby to přebilo bublání osmiválce.

Už asi tři týdny tento alegorický vůz používám v podstatě denně. Hezky do kanceláře, z kanceláře za kulturou či do přírody, a pak na ubikaci. Jako slušný občan. A kolegové jistě potvrdí, že mi ta nesmyslná osmiválcová a rybu připomínající věc dělá skutečně radost. Můžu si postěžovat na buďto naprosto zbabrané, nebo stále ne úplně opravené, servo, které v nízkých rychlostech nestíhá a jindy je tedy taky slabé, ale to je z jízdního projevu asi vše. Až teda na vibrující a mlátící kardan díky opomenutí výměny notoricky známého silentbloku u převodovky. 

A ten siláč vyměníme a bude zase dobře. Auto se přestane zadní nápravou kolem kardanu opírat o neexistující gumu a budu na to moci hamtat ještě razantněji. Ale nejen hamtání na plyn je to, co mě na autě baví. Jistě, když se poštěstí, tak se dá hezky odgumovat z křižovatky. Jen ty papuče, co jsem na to koupil, mají docela dost gripu a pak… Je to GT, dlouhé převody jsou jen čtyři a spojkou to holt neurvu.

Na druhou stranu… Pneumatiky rozměru 235/60/16 se velmi hodí na středočeské okresky. A stejně tak se na ně hodí i to zelené heblo. Na podvozku těžko hledat vadnou součástku, je pevný, čitelný, ale projevem stále mile zemědělský. Brzdy jsou silné a k neutahání i z opravdu vysokých rychlostí a opakovaně. Zahodit tuhle věc na rozbitou okresku je pak jednoduchý recept na poťouchlé dobrodružství.

Zadní náprava je asi tak stejně těžká jako to, co veze, takže její šavlové tance s panhardskou tyčí jsou citit opravdu zřetelně, přední náprava je zatížená motorem relativně blízko ke kotníkům a narozdíl od zadku drží a nemlátí. A uprostřed toho je zařazená dvojka, protože přes 130 člověk jet nechce a hotovo.

V nízkých rychlostech je tenhle podvozek jednoduše starosvětsky tvrdý a nepohodlý, tam se s moderními a - řekněme si to upřímně – méně americkými vozy, nemůže rovnat. Ale vemte to trošku pod krkem, auto se jako správný američan začne vznášet nad terénem a jen smrad z nezajetých brzd a mlácení už zase povoleného výfuku vás upozorní na limity materiálu. 

Samozřejmě, že se u auta s krátkým rozvorem, velkými převisy a motorem s převodovkou někde uprostřed vepředu může stát v zatáčce cokoli. Přeženete nájezd a letíte pod brzdama čumákem ven. Pravěké ABS situaci moc neřeší, to si zrovna šteluje budík, takže jediné, co zbude, je ty brzdy pustit. Auto se možná chytne a když ano, tak švihne tou tuhou nápravou a vzhledem k tomu, že je na ní i samosvor… A pak ta véosmička bude roztočená, což? No to pak zase přijde přetáčivost. Nebo to zakopne o kanál…

Je to prostě dobrodružné. Každé předjíždění na mokru je srdcová záležitost. Ale když nechcete, sundejte si targy, rozvalte se a zapněte tempomat. To je mimochodem taky prehistorická záležitost. Za lankový plyn tahají i lanka od tempomatu a ASR, tedy protiprokluzu. Zapnete tempomat a plyn se pohne. Zahrabe vám to když nechcete? Plyn vám střelí zpátky. Mám rád slepé uličky Generála Motorů…

No a když už to tedy ty tři týdny jezdí beze ztráty kytičky, vzali jsme to s Kubajsem na dragrace. V rámci zachování mého Ega samozřejmě na dragstrip zcela lokálního významu, abych mohl vyhrát. Takže jsem vyhrál. Auto jelo čtvrt míle za 14.07 sekundy, což je asi 0.6 sekundy za fabričními čísly, což je na dvacetiletej krám se 240 000 km na hrbu docela dobrý.

Tož tak. Máte si taky koupit Camaro? Asi ne, naco by vám to bylo… Jako vážně?