Český automobilový bazarový rybníček aneb nad čím se musíme pousmát

Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že každý z návštěvníků těchto stránek projíždí, ať už pravidelně či nepravidelně, inzertní servery jako Bazoš, Sauto, Sbazar nebo i facebookový Marketplace. Někdo jen tak z nudy nebo zvědavosti, jiný chce opravdu něco koupit…

U vydání inzerátu není většinou podmínkou nic jiného, než jakkoliv vyplnit povinné kolonky a dál už jenom vyčkávat, až se na povoz někdo ozve. Existuje však i řada nepsaných pravidel o tom, jaké informace by měl každý z inzerátů na automobil obsahovat. Už jenom proto, abychom se vyhnuli nekonečným dotazům na ty stejné triviální věci - ale i z toho důvodu, že s řádným inzerátem máte větší šanci na úspěch.

Každý to bere po svém. Někteří tpřistoupí k věci vtipným způsobem a celý text k prodeji napíší jako veselou grotesku. Pedanti systematicky vypíší o autě všechno, co o něm vědí, tzv. od A po Z. Většinou se ale motáme kolem jakéhosi pomyslného standardu a uvedeme základní informace – co se s vozem dělo, co je ve výbavě a jaké má případně nedostatky – vše tak nějak v přijatelné míře.

A pak jsou tu inzeráty, u nichž se pokaždé musím smát nebo nevěřícně kroutit hlavou. Pojďme mrknout na inzertní klišé, hlášky, styly a fotodokumentace, které tvoří v této „disciplíně“ typický bazarový folklór.

„S těžkým srdcem prodávám“

Tohle už musel slyšet číst snad každý. Nikomu nerozporuji, že prodat svého plechového miláčka je emocionálně obtížná záležitost. Priority se mění, člověk se chce někam posunout a nemůže si každé auto nechat, i když si k němu vybudoval hezký vztah. Taky jsem u pár vozidel, co šly z domu, málem uronil slzu.

Jenomže věta „S těžkým srdcem prodávám…“ patří mezi nadužívané floskule pouze za účelem vyvolání pocitu, že jde o opečovávaný kus, ke kterému se majitel choval s velkou dávkou lásky.

Nezřídkakdy po koupi takové srdcové záležitosti pak s postupem času zjišťujete, že tohle byl spíš láskyplný vztah s velkou dávkou nepochopení. Nepochopení v tom smyslu, že leštění mikrovláknem každou sobotu a dělání tisíce fotek na Instagram nejsou základní podstatou vztahu homo sapiens k druhu automobilis, jenž vyžaduje i třeba nový olej v převodovce nebo výměnu rozvodů dřív, než si ventil s pístem dají pusu.

„Pouze do dobrých rukou“

Chápu i nechápu zároveň. Je mi jasné a sám bych chtěl, aby moje auto, o které jsem (opravdu) pečoval, získalo nového majitele, co k němu bude mít podobný přístup. Občas zabolí, když člověk náhodou narazí na své bývalé vozidlo a vidí, jak se na něm podepsaly další tři roky a pět majitelů. Rez vládne nad původní barvou, z výfuku jde oblak kouře a celé to vydává zvuky, které nevěstí nic dobrého.

Ale položme si otázku: „Jak zajistím, že se nový majitel bude k mému autu chovat hezky?“.

Ano, nemusím prodat svůj vůz osobě, která se mi už od počátku vůbec nelíbí… Co však zmůžu, když ho koupí někdo, kdo se mi jeví jako fajn člověk, ale pak zjistím, že se k věcem chová jako barbar? Nebo je dotyčný v pohodě, ale po čase auto prodá někomu jinému, kdo už není v pohodě ani trochu?

Teď už jde o jeho auto a může s ním nakládat, jak se mu zlíbí. Navíc se s ním už nejspíš v životě nepotkám…

P.S.: Schválně, jestli víte, jaký byl osud Ferrari na obrázku…

Mokrý = čistý a pěna je cool

„Mokrý rovná se čistý“ je oblíbená hláška mého redakčního kolegy Davida a většinou padne ve chvíli, kdy jedeme fotit auto do článku. Také platí fakt, že mokré auto na fotkách perfektně schová hromadu neduhů karoserie… A co teprve pěna?!

Ano, tohle mě fascinuje asi ze všeho nejvíc – fotky z myčky. Co asi vyčtu z deseti obrázků, když osm z nich pochází z očistné kůry daného automobilu? Už jsem dokonce narazil na případ, kdy nebylo možné určit reálnou barvu auta, protože ho na všech snímcích pokrývala pěna.

Je takový problém nechat auto oschnout a pak mu před domem udělat pár fotek? Na většinu defektů karoserie stejně kupující přijde – dokonce i v případě, že mu prodejce auto doveze na plac grátis umyté mokré z dobroty srdce a nikoli s postranními úmysly. 

Nic neříkající fotky

U fotek ještě chvíli zůstaneme, protože jak se říká: „Oči kupují“.

Tentokrát je předmětem údivu minialbum obshující začerněné chromy, spliter, dodělávané ledky v hlavní světlech a sportovní odznáček v masce, protože to vypadá zatraceně skvěle, závodně, cool a tak všechno kolem. Jenže víc než tyto části v inzerátu neuvidíte, pravděpodobně z dobrých důvodů. Celek s hromadou šrámů a na olezlých malých kolech totiž na sítích zdaleka nevypadá tak dobře. Inzerát je tedy seskládaný ze sedmi fotek, kdy šest z nich zobrazuje onen senzační vizuál (pokaždé z trošičku jiného úhlu) a ta poslední je rozmazaným výřezem zadní části vozu, jemuž vévodí západ slunce. Na snímky interiéru nebo motorového prostoru se ani neptejte – ERROR 404.

Další ilustrační extrém představuje nabídka s jednou fotografií a popisem, který v celé své délce zní: „prodám“.

Osobně po nikom nechci, aby šel vybrat pěkné místo a věnoval focení daného vozu přes hodinu svého času, jako to běžně dělám já u aut do článků. Víc podobně postižených by asi svět (a hlavně Jarda) nesnesl.

Jenomže tohle není obnošená péřovka na Vinted. Když někdo prodává automobil, který má cenovku v řádu vyšších desetitisíců, ne-li statisíců, a vy v inzerátu vidíte pouze pět fotek, z toho dvě rozmazané a jednu useknutou, nutně si pokládáte otázku, jestli to má vůbec cenu řešit.

Na druhou stranu, minimum fotek může značit i minimální zájem inzerenta o prodávaý předmět a tím pádem lepší cenu pro vás. A to je profit! Občas…

Auto po manželce/ důchodci/ doktorovi

Sám jsem to viděl v praxi, když od naší firmy odjížděl starší pán v Thalii. Motor vytočený pomalu do omezovače, rychlost paralympijského šneka a vůně pálící se spojky dávaly jasně najevo, že tohle bude ten pravý kus, který bych si jednou rád z druhé ruky koupil.

Na „auto po…“ dnes sice už skočí málokdo, nakonec se však oběť najde a prodejci to vědí. A jelikož při nákupu hrají svoji roli ve velké míře emoce (opět), proč to nezkusit. Co v člověku asi evokují slova jako manželka, důchodce nebo doktor? Odpověď zní: Péče, klid a rozvážnost. Z toho samozřejmě plyne, že s autem bylo vždy hezky zacházeno.

Kde ovšem vezmete záruku, že žena nevymetla každou díru v asfaltu a nepolíbila koly obrubníky v celém městě? Že starší pán, již bez citu v noze, každý den u Lidlu nepálil lamelu, až se z ní kouřilo? Nebo že onen legendární německý doktor nekašlal i na takovou základní věc, jako je servis oleje a filtrů?

Proinvestován nesmysl

Tady občas zapřemýšlím, co dotyčného vede k tomu, nasypat 120 tisíc do servisu vozidla, které následně nabízí k prodeji za 150 tisíc? Chápu, když jde o částku nastřádanou postupem let, ale proč nedávno proběhla poloviční generálka a auto jde záhy do prodeje?

Mám pár teorií…

Tou první je absolutní finanční negramotnost – situace, kdy dotyčný po odečtení nákladů na servis zůstane (v tomto případě) vlastně na 30 tisících za auto, které bez oprav mohl prodat třeba za 75.

Druhou variantou je zjištění, že automobil nechtěl poloviční, ale úplnou generálku, což budoucí náklady žene do dvojnásobku, takže je dobré se vozu zavčasu zbavit…

Anebo prostě lže. Servisní knížku a falešné faktury si dokážou šikovnější jedinci snadno zaopatřit a pak už jen doufají, že je nikdo nebude zevrubně zkoumat.

Samozřejmě existuje možnost, že je dotyčný skutečně dobrák a chce, aby měl novopečený majitel vše v pořádku. Nicméně to už se dnes moc nevidí…

Na výměnu, hodnota vyšší!

S tímto se setkávám v poslední době čím dál častěji. Někdo inzeruje svůj plechový stroj za určitou částku, přičemž v inzerátu zmiňuje možnost výměny.

Pominu teď své úšklebky na adresu těch, co napíšou „Na výměnu za něco ZAJÍMAVÉHO, jako třeba Škoda, Ford, Volkswagen, Seat…“. Víc mě fascinují lidé, kteří mají uvedenou cenu, ale vaše auto, které byste s dotyčným chtěli měnit, musí mít vyšší hodnotu, často v řádu několika desítek procent. Co to sakra?!

Co získám výměnou svého vozu, který má teoreticky/prakticky vyšší hodnotu, za něco lacinějšího? Celé mi to zavání spekulantstvím a následnými problémy, které ze strany tohoto směnárníka přijdou.

Moje teorie tentokrát zní, že se jedná o promyšlený byznysový model, v němž se dotyčný jako na tureckém tržišti snaží během let postupnými směnami propracovat od Felicie k sedmičkovému BMW.

Investiční automobil

Veteráni a youngtimery zažívají v posledních letech boom a každý, kdo se mezi automobily pohybuje, to jistě zaznamenal. Ceny socialistických škodovek a jiných strojů, které se před léty vyměňovaly za barevný televizor nebo flašku vodky, najednou vyletěly do statisícových výšin.

Kdysi beznadějné krámy, které se přehřívaly, rezavěly a těžce zaostávaly za západní konkurencí, se dnes vezou na vlně nostalgie.

Všimli si toho pochopitelně i jejich majitelé a nyní se snaží jakoukoliv postarší tuctovku prodat s kosmickou cenovkou, kterou ospravedlňují slovními spojení jako: perspektivní veterán, investiční vůz nebo budoucí klasika.

Nepopírám existenci automobilů, které mají předpoklady stát se v budoucnu zajímavým sběratelským kouskem, protože už v době svého vzniku patřily ke špičce, bylo jich málo nebo byly oplývaly jistou výjimečností. Jenomže plácnout nálepku „investiční“ na všechno, co bude mít za chvíli přes 30 let, mi přijde jako zbytečné (a snad i marné) prznění trhu s jediným úmyslem – pořádně si namastit kapsu.

Cena bez kol

Na první pohled docela slušně vypadající vůz, navíc za cenu, která je pro vás jakž takž přijatelná. Čtete, čtete a čtete, až se dočtete, že cena nezahrnuje kola, která si chce prodejce ponechat,. Případně je ochoten vám je postoupit za několik desítek Palackých navrch. S přijatelnou cenou je rázem ámen, nemluvě o případu, kdy vás auto zaujalo právě svými disky.  

O to větší sranda nastává, když se přesto rozhodnete obchod uzavřít. Dostat auto alespoň na orezlých plecháčích a slítaných 15 let starých zimních gumách může být nakonec výhra. Už jsem ale viděl i případ, kdy prodávající rovnou avizoval, že si kupující musí dovézt vlastní kola, která si na místě na auto nasadí… Možnosti máte dvě – risknout to a koupit za x tisíc sadu kol na auto, které dost možná ani nekoupíte, nebo se jet nejdříve podívat a pak se vrátit s kupní smlouvou a sadou kol v kufru. Sranda, když je místo prodeje na druhé straně republiky.

A co vy? Taky se při brouzdání inzercí musíte smát, klepat si na čelo a kroutit hlavou? Nebo  jenom křičím na mraky? S jakými absurdními situacemi či interáty jste se při shánění auta setkali? Diskuze je vaše…