Asistenty, které otravují, nemohou zachraňovat životy. Jsou totiž většinou vypnuté...

Asistenční systémy jsou spolu s elektromobilitou jednoznačně nejrychleji se rozvíjejícími oblastmi. Chytré hlavy vymýšlejí stále dokonalejší a sofistikovanější zařízení, abychom na našich cestách mohli jezdit komfortněji a bezpečněji. A všechna tahle nezměrná a skvěle odvedená práce je následně zcela zničena jedním hloupým detailem.

Před časem jsem se vracel z víkendových kratochvil zpět do hlavního města a za povinnostmi. Byla to klasická nedělní cesta lehce okořeněná všudypřítomnými dopravními omezeními zapříčiněnými stavebními pracemi. Zkrátka silniční vopruz osmého stupně. Prakticky celou dálnici D11, čítající dnes už přes sto kilometrů, jsem proplynul v souvislé řadě aut. 

Nemám tohle řízení rád. Doprava sice plyne relativně rychle, stačí ale jeden necitlivý manévr kdesi vpředu a vlna brzdění se už šíří kolonou a nabírá na síle. Řešením je nechat si bezpečnější rozestup, jenže to se potom hned objeví nějaký ten závodní jezdec na odpočinku, který jakmile vidí mezeru, musí se do ní vmáčknout a je jedno, kterým pruhem vás začne předjíždět. A z toho je potom zase brzdění a zase ty vlny. Nezlobím se na takové šoféry, chápu je, však sám Ayrton Senna říkal, že když závodník vidí ve starovním poli škvíru a nevyužije ji, nemůže si říkat závodník. 

Nezlobím se, ale zároveň takové lidi před sebe nepouštím. Však i já čekám, až pomalejší auta přede mnou opustí levý pruh. Člověk tak musí být celých těch 100 kilometrů maximálně ve střehu a udržovat optimální rozestupy. Ta poslední cesta ale byla vlastně docela relaxační. Seděl jsem za volantem testovaného Lexusu, jehož recenci už najdete na našich stránkách, poslouchal jakýsi moudrý podcast, usrkával dobrý zázvorový čaj a jen tak sledoval provoz. Většinu řidičské práce za mě dělal Lexus.

Moderní auto je vybaveno skutečně nepřeberným množstvím asistenčních systémů. Postupem let se jednotlivá zařízení vylepšují a dokáží zastat víc a víc práce. Moje vlastní stařičká Lancia vznikala v samých počátcích toho všeho. Před patnácti lety dostala do vínku hlídání v pruzích či třeba automatické parkování. Obojí to jsou systémy ve své podstatě a z dnešního pohledu primitivní, pro hlídání v pruhu je navíc nutné funkci pokaždé ručně aktivovat.

Když někdy došla v kruhu motoristických nadšenců řeč na asistenční systém, s až nudící pravidelností ihned odněkud přiletěl názor „tohle já nepoužívám, nechci, aby mi auto kecalo do řízení”. A já tomu naprosto rozumím a zároveň nerozumím ani trochu. Já asistenční systémy v autech využívám často a vlastně rád. I to hlídání v pruhu mi přišlo už tenkrát jako skvělý nápad, a když jsem na dálnici nebo široké silnici první třídy, tak si ho prostě zapnu. 

Proč vypínat něco, co mi může reálně zachránit život? Stát se může lecos, zakoukám se do mapy, zapomenu se při přepínání skladby a malér je na světě. Můžu být sebezodpovědnější řidič, můžu mít chvilkovou nepozornost jednou za milion kilometrů – i to stačí. Systém mě nijak neobtěžuje, jen hlídá, že jsem ve svém pruhu, a kdybych z něj vyjížděl, lehce mě pinkne zpátky. Jediné, co po mě chce, je mít alespoň jednu ruku na volantu. Nic víc.

Jakmile se dostanu na užší silničky, kde není tolik místa a občas tu čáru zcela záměrně přejedu, systém prostě zase vypnu. Tady mi příliš nepomůže, sem se nehodí. Ale to není jeho chyba, byl zkrátka navržen pro určité situace a tam jej používám. Dálková světla jsou mi ve dne také povětšinou k ničemu, ale nebudu proto tvrdit, že jsou zbytečná.

Co tedy vede řidiče k tomu, že asistenční systémy odmítají a někteří je dokonce zcela otevřeně a se vší upřímností nenávidí? Vyzkoušel jsem si hezkou řádku nových aut a odpověď je prostá – lidé si zkrátka nepřejí být obtěžováni. A bohužel, automobily dnes tuhle hranici, kdy se z asistenčního systému stává obtížný spolucestující, překračují čím dál častěji. Výrobci jsou v tom přitom mnohdy zcela nevinně.

Spolu s asistenčními systémy se vyvíjí i legislativa, kterou se výrobci musí řídit. Je to naprosto správné a logické - pokud něco má dostat homologaci pro naše silnice, musí to být prověřené a bezpečné. Potud nemám námitek. Jenže tady se nám to začíná komplikovat. Žijeme v demokratické společnosti a legislativu tak tvoří volení zástupci lidu. Věřím, že to většina z nich myslí dobře, bohužel problematika pokročilých systémů v autě si k plnému porozumění žádá více času, než kolik který poslanec na něco takového má.

Výsledek je doslova katastrofální. A teď nepřeháním. Asistenční systémy, jeden ze skvělých nástrojů pro zvýšení bezpečnosti na silnicích, se stávají kontraproduktivními a neskutečnou spoustu práce inženýrů i konstruktérů (a obrovské balíky peněz utopené ve vývoji) prostě vyhazujeme na smetiště, aniž by někomu docházelo, kde nastala chyba.

Dám vám několik příkladů ze života. Začneme třeba zmíněným systémem pro udržování v pruhu. Ten je v současnosti povinný, najdete ho v každém novém autě na našem trhu a je aktivní při každém nastartování auta. Kromě samotných zásahů do řízení toto zařízení také kontroluje, zda jste se náhodou nerozhodli svěřit se plně do jeho rukou (není to žádný autopilot, nic takového v autech není a hned tak nebude) a skutečně stále řídíte. To řeší buď kapacitní volant nebo to lze vyhodnocovat senzorem natočení volantu. 

V praxi to znamená, že po vás auto čas od času chce, abyste „převzali řízení”, přestože normálně řídíte. A vyžaduje to tvrdě a za protivného pípání. To je nejen skutečně otravné, ale navíc to vyžaduje vaši pozornost. Onen alarm totiž může znamenat lecos od zmíněného požadavku na aktivní řízení po vážnou závadu, řidič je tedy nucen místo provozu okolo najednou řešit něco na displeji auta. Přispívá tohle k bezpečnosti? 

Druhým povinným systémem je inteligentní asistent rychlosti. To je takové to zařízení, které pomocí různých nástrojů detekuje maximální povolenou rychlost na místě, kde se auto právě nachází, a v případě jejího překročení vyšle opět varovný signál. Problém tohoto systému je, že je zatím poměrně nespolehlivý. A teď nemyslím to, že se splete v jednom z milionu případů, on se splete klidně v jednom z deseti.

Sami výrobci jsou si vědomi toho, že oba výše uvedené systémy mají své nedokonalosti. Systém pro udržování v pruhu se s vámi na úzké silničce, kde při vyhýbání se autobusu zkrátka musíte přejet na krajnici a přes čáru, bude prát. Ne moc, samozřejmě stále máte kontrolu nad vozidlem, ale komfortu a bezpečnosti řízení to v tu chvíli rozhodně nepřidá. A inteligentní asistent rychlosti je nepřesný prostě pořád. Výrobci proto často umisťují vypínače těchto systémů na lépe dostupná místa a uživatelé si už zvykají, že po nastartování auta je třeba ještě povypínat, co vypnout lze.

Inteligentní asistent rychlosti přitom v principu není špatný nápad. Sám si někdy nejsem úplně jistý, zda už nějaké rychlostní omezení skončilo či zda jsem nepřehlédl začátek obce, ujištění přímo na přístrojové desce je za mě vlastně fajn věc. A systém pro udržování v pruhu je bez přehánění skvělá věc. Kdo jste už někdy viděl záznam z kamery, která zachycuje čelní srážku právě po nějakém nechtěném přejetí do protisměru, dáte mi za pravdu. Je jedno, zda za to může dítě, které na sebe právě vylilo džus, nejasnost pokynu navigace či mikrospánek, následky jsou strašné.

A teď jsme se dostali do situace, kdy po nastartování auta tyhle systémy záměrně vypínáme. Děláme to ne proto, že by byly špatné, ale proto, že jsou otravné. Legislativci nás tou záplavou neustálého otravného pípání a falešných poplachů doslova nutí ta zařízení vypínat. Místo malé ikonky s aktuální hodnotou povolené rychlosti, kterou bychom i ocenili, na přístrojovém štítu nevidíme nic. A i na dálnici necháváme hlídání jízdy v pruzích vypnuté – ne proto, že by nám samo o sobě v něčem vadilo, ale zas jen pro to otravné pípání, že máme držet volant. 

Co je tedy výsledkem? Nová auta, povinně vybavená těmito podpůrnými systémy, je mají po většinu času všechny vypnuté. A i pokud ne, ono kakofonické a vlastně zcela nahodilé pípání řidiče stresuje a reálně odvádí od řízení. Je tohle správná cesta? Za mě tedy rozhodně ne. Přitom samotné technologie, jak mi při oné cestě po nedělní D11 opět připomenul Lexus, jsou vlastně skvělé, a pokud nám je auto dovolí využívat správně, jsou jednoznačným přínosem nejen v komfortu, ale i v bezpečnosti.