Láska na první i na druhý pohled: Oslava narozenin Alpine A110

Je to právě rok, co se na našem trhu objevil lehký francouzský sporťák Alpine A110, přesně sto let po narození svého tvůrce Jeana Rédélého. Opět jsme měli za světem trochu zpoždění, takže zatímco si Evropa na západ od nás už pátým rokem vozila zadky v té okouzlující malé placaté věci s kulatýma očima, tady jsme se pořád ještě domnívali, že nejlepší sportovní svezení nabídne Toyobaru, nebo dokonce eresová škodovka (ve venkovské hospodě se dozvíte pozoruhodné věci…). 

No… po roce, co je Alpine k dostáni i u nás, musím konstatovat, že jsme příliš nezmoudřeli. Takový už je úděl aut, která jsou a budou pro masy víceméně neznámá. Malé kopnutí do motoristických nadšenců – alespoň těch solventnějších – si ale neušetřím. To je pořád nářků, že ze světa zmizela zábavná auta, a přitom by se stačilo trochu líp rozhlédnout! 

Osobně mám Alpine na wishlistu od chvíle, co jsem ji před tím rokem poprvé viděla naživo, a to i přes to, že sportovní auta nejsou zrovna moje doména. Dokážu ocenit krásný kus techniky, dravé aerodynamické tvary, pořádný chraplák motoru i svižné svezení, vlastně jsem se ale nikdy nenaučila tento typ strojů ovládat tak, abych ocenila jejich pravý charakter. Za volantem dampru Caterpillar si zkrátka připadám jako člověk na svém místě víc než za volantem třeba Toyoty Supra.

Ale není všem dnům konec, jednou se k seriózní sportovní jízdě dostanu – a pro tento účel není špatné mít auto již vybrané. V tomto ohledu jsem naopak napřed a vím naprosto přesně, že chci Alpine A110 (ideálně GT, ale S taky neurazí) v odstínu Rose Bruyére. Třeba bude ještě k mání edice Colorway South Beach. Že má jenom čtyři válce? To je mi úplně fuk. Že má jenom automat? To je mi fuk ještě víc. Vlastně to - jakožto osoba, která neumí moc dobře řadit – považuju za výhodu. Že má férový posilovač řízení? Zaplať pánbůh za ty dary. 

Virtuální objednávku jsem si tedy vytvořila velmi rychle, následně se mi však za boha nedařilo dostat se vysněnému vozu za volant. Až teď – právě rok po jeho příchodu do Česka. U příležitosti prvních „narozenin“ pozvala značka Alpine novináře na svezení po malebných silničkách v okolí Lipna. Konečně!

Na úvod se dozvídáme, jak se automobilce daří a jak si momentálně ve světě stojí. Prodejní síť čítá 140 poboček, z toho 119 se nachází v Evropě, 20 v Japonsku a jedna v Singapuru. Za minulý rok se prodalo přes 3,5 tisíce aut. Na to, že má značka v nabídce jeden jediný, navíc úzce specializovaný model, to není špatné. Alpine si buduje pozice i v motorsportu, kde před nějakými sedmdesáti lety začínala. Účastní se Formule 1 i vytrvalostních závodů, za pár týdnů představí svůj vrchařský speciál – upravený na výkon bezmála 500 koní a hmotnost 950 kilo – ve slavném americkém závodu Pikes Peak. 

Jenže ze závodních výšin se vracíme zase zpátky na zem. V příštích letech se Alpine stane značkou ryze elektrickou, a jakkoli je mi hothatch A290_β svým perverzním způsobem sympatický, nechci na to myslet. 

Beztak mi oči v jednom kuse ujíždějí k řadě modrých Alpinek, zaparkovaných na příjezdové cestě. Všechno jsou to třísetkoňová eSka s turbenou osmnáctistovkou, tužším podvozkem a výfukem poladěným na generování radostného kraválu. Kromě čtyř kousků v klasické modré Alpine je tu i jeden v barvě Bleu Azure, zařazený do prostředka skupinky. Nevím, jestli mám považovat za štěstí, nebo smůlu, že právě ten jsem dostala přidělen. Na mou námitku, že budu kolegy za sebou zdržovat, nikdo nebere zřetel. Později se ukáže, že jsou obavy zbytečné, neboť v běžném provozu a na silnicích, které zcela jistě nedosahují německého standardu, jedeme všichni sice svižně, ale ne bezhlavě. 

Během krátké cesty přívozem se seznamuju s interiérem. Ano, dávám za pravdu všem, kdo tvrdí, že tlačítka voliče převodovky jsou lehce bizarní, ale na to zase zapomenu už za pár minut – jakmile zapadnu do sedačky, v níž se mi zadek nepohne ani o milimetr, a auto se rozjede. 

První dojem je neskutečná lehkost. V dnešní době a zejména s rostoucí elektrifikací řídím obvykle auta, která váží dvojnásobek. Pohyb pravé nohy znamená instantní pohyb auta vpřed a v té reakci je něco, co nedokáží napodobit ani elektromobily s kosmickým krouťákem. Alpine váží jen 1107 kilo, a to zejména kvůli hliníkové karoserii. Samozřejmě ale i kvůli tomu, že zde není nic navíc. Do kokpitu se vešly právě dvě sedačky, jedna legrační schránečka mezi nimi a minimalistická polička na mobil. Jenže právě díky tomu člověk může brzdit až povážlivě blízko před zatáčkou a hned za jejím zlomem se zase hnát svinským krokem pryč. Žádná setrvačnost, žádná nedotáčivost.

Motor za zády nadšeně hučí a taky trochu hřeje, ale vlastně mi to nevadí. Nemám totiž pocit, že bych jakožto řidič potřebovala výrazně dochlazovat. V některých sportovních autech je člověk po rychlejší pasáži v zatáčkách zralý na sklenku vychlazené coly a převlečení do suchého trika. Jenže jízda v Alpine není dřina a boj s živly. Je stejně lehká a nenucená jako auto samotné. Dokonce ani podvozek se z pasažérů nesnaží škodolibě vytřást duši – chtěli jste adrenalin, tak si ho odtrpte! Kdepak. Zadkem sice člověk sedí prakticky na silnici, takže má dost dobrou představu o jejím povrchu, ale není to nepříjemné, či dokonce bolestivé. Na velké nerovnosti se pochopitelně musí pomalu, ale spíš proto, aby se neurval spoiler nebo práh.  

Než jsme nasedli, říkám profíkovi, který pojede se mnou, že jsem auto s motorem uprostřed nikdy neřídila. „Mám z toho respekt,” povídám a ve skutečnosti samozřejmě myslím strach. Ale on na to jen: „V klidu, je to hodné.” A má úplnou pravdu. Během cesty mi hlásí, kdy přijde horší povrch silnice, drncavý přejezd nebo utažená zatáčka, což je mezi námi docela super. Vůbec se strachy nezakusuje do palubky, neomdlívá, ale ani nezívá, což mě docela hřeje u srdíčka.
I já mám už po pár kilometrech pocit, že dneska neumřu a že by to naopak mohl být začátek hezkého přátelství. Zkouším manuální řazení, které je opravdu manuální a nehrabe do stupňů hned, jak se mu moje volba trochu nepozdává. Zkouším taky sportovní režim, který přidá ještě více brapapa a taky rychlejší reakci na plyn. Na dobře zvolené rovince testujeme i launch control, k velkému nadšení všudypřítomných cyklistů. No a pak je konec. Sbohem a šáteček, hybaj zpátky do dvoutunového SUV. 

Dobře jsem si vybrala, jen co je pravda! Alpine je přesně taková, jakou jsem si ji představovala – lehkonohá, veselá, upřímná, ale v zásadě tolerantní. Dobrá, dokonce skvělá sportovní auta se stále dělají. Tak všechno nejlepší, česká Alpine! A snad se těch 110 růžových nevyprodá moc rychle.