4 + 1 perla retro-designu

Dnes to tedy bude o retro-designu. Retro je milé. Je to odkaz na něco, co dobře známe a máme rádi. Něco jako když zaslechnete v rádiu písničku z dob svého mládí. Jenže ono to není tak jednoduché. Songy z dob svého dospívání nechcete poslouchat každý den (já tedy rozhodně ne), to kouzlo je právě v tom krátkém připomenutí. Svůj nový automobil však chcete používat častěji, nechcete, aby byl jen něco jako fotografie z rodinného alba či nalezené letité cédéčko. Pokud byste hledali jen vzpomínku, budete se patrně mezi veteránisty pídit po originálu. Retro design musí být zcela současný a zároveň přidat přesně tu špetku nostalgie, která vás jasně odkáže na originál, aniž by jej však prachsprostě vykrádala.

Příklady retro designu ve světě automobilů zná jistě každý. Mini, Fiat 500, Chrysler PT Cruiser a mnoho dalších. Ale ty my dnes necháme trochu stranou, my se podíváme do vyšších pater, na to skutečně nejlepší, co nám retro přineslo.

Porsche 911 Targa

A začneme hned velkou ikonou, která je retro tak nějak přirozeně a sama od sebe. Porsche 911 je často terčem nejapných žertů ohledně náročnosti práce v oddělení designu této automobilky. Model 911 vypadá pořád tak nějak stejně. Patří to k jeho kouzlu. I tak se čas od času objeví nějaká ta retro verze. Třeba roku 2009 přišlo překrásné Porsche 911 Sport Classic. Byla to vlastně celkem obyčejná Carrera S generace 997 opatřená několika specialitkami.

Auto dostalo kola designu ‘Fuchs’ a zadní spoiler připomínající kachní ocas. To obojí s několika dalšími detaily připomíná starou dobrou 911 2.7 RS. A kolik že tahle vzpomínka na starší Porsche stála? Cena se pohybovala okolo čtyř a půl milionu korun. To není úplně málo za prakticky obyčejnou Carreru S, za stejné peníze jste mohli mít i 911 Turbo. To vás ale nemuselo vůbec trápit, všech 250 kusů z limitované série Sport Classic bylo rozebráno dřív, než se svět vůbec dověděl, že se chystají.

S aktuální generací 911 však přišla jiná retro verze. A tentokrát se nejedná o nějakou speciální limitovanou edici. Porsche se rozhodlo jednu z klasických verzí 911 – model Targa – udělat tentokrát trochu jinak. Namísto více futuristické skleněné střechy se Targa generace 991 vrací stejně jako Sport Classic zpět do sedmdesátých let. Veliké zadní okno zabíhající daleko do boků auta je ukončeno až masivním stříbřitým obloukem za sedadly posádky. Celé to vypadá důvěrně známě i moderně zároveň a Targa působí v této verzi tak nějak správně.

Porsche však nezůstalo jen u laciných triků a nebojuje jen hrou na nostalgii. Targa dostala pochopitelně odnímatelný střední díl střechy, protože se však píše dvacáté první století a 911, o sejmutí střechy se stará technika. Pokud vás jako mě baví mechanické hračky a pokud jste se už někdy se zalíbením dívali na proces stahování střechy u některého z moderních kabrioletů, 911 Targa vás nadchne.

Mechanický balet, který provází přeměnu Targy z kupé na otevřený vůz, je přímo fantastický. Tak fantastický, že opravdu nechápu, kdo si dnes může koupit 911 ve verzi Cabrio, když může mít Targu…

Morgan Aeromax

Britský výrobce sporťáků je retro defakto celý. Některé vozy značky Morgan stále obsahují ve své konstrukci nemalý podíl dřeva a vypadají (a do značné míry i jsou) stejné, jako auta vyráběná ve stejné továrně v šedesátých letech. To není žádné retro, to je starožitnost. Taková ta pravá britská, po tetičce Mildred.

Jenže roku 2000 se něco stalo. S nastupující vlnou retro-mánie si i v Morganu řekli, že by se s tím dalo něco dělat. Kdo by měl být v retro-stylu lepší, než právě oni? A tak vnikl Morgan Aero 8. Tentokrát už má auto hliníkovou karoserii, osmiválec z BMW a moderní tvary. Tedy moderní vlastně úplně ne, je to takový výsledek vývoje automobilové karoserie a designu, který se nestal. Tak nějak by asi dnes vypadala auta, kdyby výrobci kdysi dávno neupustili od předválečného uspořádání přídě s blatníky přilepenými na bok karoserie a volně přecházejícími ve stupačky.

Šilhavá přední světla a možná až příliš komplikované tvary vyvolaly zprvu rozpaky, mně se však Aero 8 líbilo od prvního okamžiku. A co teprve když roku 2008 přišel Aeromax! Aeromax je vlastně od Aero 8 odvozené kupé. A je ještě fantastičtější. K retro-futuristicko-jiné přídi s tentokrát o trochu méně šilhavými světly přibyla i záď v podobném duchu s velkým uprostřed děleným oknem a páskovými LED světly převzatými z Lancie Thesis (což je druhé takové auto s retro přídí jasně vymezující, kde je kapota a kde blatník).

Aeromax je zkrátka perfektní. Maličké nakolmo postavené čelní sklo s trojicí stěračů a plochá přístrojová deska dávají vozu ten správný pocit klasického sporťáku, zároveň je však auto moderní, jiné a krásné. A komu by snad chyběl vítr ve vlasech, vznikla i otevřená verze a targa. Jen nevím, zda by se to ještě líbilo tetičce Mildred.

Alpine A110

A máme tu v našem výčtu horkou novinku. V loňském roce si pro nás Renault přichystal příjemné překvapení, když se rozhodl oživit značku Alpine. Pro ty z vás, kdo snad o Alpine nikdy neslyšeli, značku založil roku 1955 Jean Rédélé, syn jednoho z francouzských prodejců Renaultu a závodník. Závodil s Renaultem 4CV a byl s tímto vozem nesmírně spokojený, přesto se však rozhodl postavit si na jeho základě řekněme trochu atraktivnější sporťák. A tak vznikl Alpine A106 – laminátová karoserie na podvozku osvědčené renaultky.

A auto se líbilo. Renault vůz zařadil do prodeje po bok svých produktů a historie značky Apline se mohla začít psát. Následoval model Alpine A108 a roku 1963 jeho nástupce a největší legenda značky, Alpine A110. Krásné kupé postavené na základě Renaultu 8 si vydobylo slávu na tratích soutěží rally, začínala na něm i slavná Michèle Mouton, o které jste si již mohli přečíst v jednom z čtivých Autíčkářových blogů. Auto bylo tak úspěšné, že se Renault rozhodl celou automobilku Alpine koupit. Následovaly další modely A310 a A610, nakonec však produkce značky Apline roku 1995 skončila.

Tedy vypadalo to, že je konec. Až do loňského roku. Je tu totiž Alpine A110. Staré jméno, ale nové auto. A je to retro jak má být. Tvary auta s integrovanými přídavnými světlomety, typická silueta i koncepce lehkého sporťáku s motorem vzadu zůstala, všechno však působí nadmíru moderně a soudobě. I kdybych neznal starý model, líbilo by se mi to úplně stejně. Vůz pohání osmnáctistovka Renault o výkonu 252 koní, což by mělo na lehce přes tunu vážící sporťák bohatě stačit. Kolegové z pořadu TopGear už s prototypem zkoušeli start v rychlostní zkoušce Rallye Monte Carlo. Nevyhráli sice, vlastně je pravdou, že závod nedokončili, protože vůz někde mezi startem a cílem kompletně shořel, ale to nevadí. Já už se nemůžu dočkat, až se finální nehořlavá verze objeví u prodejců Renault a snad i na stránkách Autíčkáře.

BMW Z8 

BMW Z8 v našem výčtu zkrátka nemůže chybět. Z8 přišlo v roce 2000, Henrik Fisker pod taktovkou Chrise Bangla vytvořil stylový roadster, který v nabídce nenahrazoval žádný z minulých modelů a ani po něm nepřišel žádný nástupce. Dokonce i označení Z8 stojí zcela stranou celého ostatního výrobního programu mnichovské značky. To auto se zkrátka objevilo, tři roky na to zase zmizelo a my dodnes hledíme v němém úžasu, co že se to tu vlastně odehrálo.

Když říkám, že BMW Z8 ve výrobním programu nenavazovalo na žádný model značky, není to tak úplně pravda. Bavíme se o retro-designu, takže by to ani nedávalo smysl. Předobrazem pro Z8 bylo BMW 507 z padesátých let. 507 měla překrásnou lehce působící štíhlou karoserii jakou známe z italských sporťáků věhlasných značek té doby, přestože ji vytvořil Albrecht von Goertz (ne, opravdu to nebyl Ital). A právě tomuto auto měla Z8 vzdát hold.

Povedlo se to? Rozhodně. Ba co víc, Z8 je dnes legendou sama o sobě i bez ohledu na 507. Smělý design je tu dotažený do posledního maličkého detailu. Boční ventilační mřížka v předním blatníku ukrývající ve svém chromování blinkr, dokonalý retro volant, nádherné jednoduché přepínače, zadní LED světla (edit: jsou to neonové trubičky, díky bohu za všímavé a věci znalé čtenáře) stylizovaná do uzounkých pásků a především naprosto dokonalé proporce – to auto vypadá jako designová studie, jako něco, co do výroby přijde lehce očesané a maličko poupravené, ale pořád to bude vypadat skvěle. Ale ne, ono to bylo ve výrobě přesně tak, jak to tu teď vidíte.

Pro úplnost ještě dodám, že pod dlouhou kapotou se ukrýval osmiválec S62 o výkonu 400 koní, který dokázal stylový roadster vystřelit z nuly na sto za 4,7 vteřiny. Vznikly dvě verze, základní tovární a poté i Alpina s automatickou převodovkou a trochu jiným motorem (M62). Ale to všechno není až tak podstatné. BMW Z8 je především umělecké dílo, je jako socha, jen s dynamikou Ferrari.

Ferrari SP12 EC 

A když je řeč o Ferrari, přidám ještě bonus. Ferrari SP12 EC není žádný tuning, není to auto upravené externistou, jedná se skutečně o samostatný model Ferrari. Jen je trochu speciální. Tak především počet vyrobených kusů – vznikl jeden. A také cena je řekněme lehce vyšší. Tedy v oficiálním ceníku Ferrari tento model chybí, ale odhady této částky hovoří o obnosu okolo osmdesáti milionů korun (najednou Porsche 911 Sport Classic nepůsobí tak moc předraženě, že?).

A co za tuto cenu mohli zákazníci zákazník očekávat? Ferrari 458 a trochu jinou karoserii. Skutečně, nic víc za tím nehledejte. Dvorní krejčí Maranellské značky, studio Pininfarina, navrhl osmiválcovému supersportu nový kabát, odkazující na jinou ikonu mezi červenými placatými vozy, model 512BB.

Ferrari SP12 EC je vlastně prototypem nebo definicí retro-designu. Proč toto auto vzniklo? Proč někdo utratil tolik peněz za upravené osmiválcové Ferrari? Protože ten někdo zkrátka kdysi 512BB vlastnil, měl ji rád a rád na ni vzpomínal. A jak asi už mnozí z vás vědí, ten někdo je sám Eric Clapton.

Takový je tedy autíčkářův výběr nejlepších kousků na poli retro designu. Na jaká auta vzpomínáte vy? Zasloužila by si znovuzrození v podobě nějakého retro-modelu? Podělte se s námi v diskusi!