Range Rovery na cestách: Expedice Maroko, díl 2.

Redaktoři Autíčkáře mívají tendenci k tak trochu šíleným nápadům. A co víc – míváme sklony je realizovat. Někdo si pořídí jako každodenní dopravní prostředek otlučený Chrysler za pár korun, jiný zase renovuje starou Alfu, třetí považuje Lincoln Continental za optimální vůz pro vysokoškolského studenta. Snad jen Vavris si kupuje samá rozumná auta. Tohle šílenství je navíc zcela očividně nakažlivé a přeneslo se už i našeho programátora a fotografa Davida, který se rozhodl s partou kamarádů vyrazit do pouští Maroka. Ve dvou starých Range Roverech. A aby odčinil, že měsíc nebude k dispozici (kdyby něco nefungovalo, je to jeho vina!), tak jsme ho alespoň donutili, aby ukázal, že umí psát nejen kód, ale i historky. A tady je máte!

Neboť první, a nemalá, část cesty probíhá po Evropě a tedy jen po dálnicích a hezkém asfaltu, sluší se napsat, jak se takové staré terénní SUV, které je naložené až po okraj, chová při normálním ježdění.

Teď právě sedím na trajektu mezi Evropou a Afrikou a kochám se břehem Afriky. To znamená, že už za sebou máme „civilizaci“ a cca 3000 km. Za čtyři dny. Ve starém SUV. Než mě druhý den pustili k řízení po krásných francouzských dálnicích, tak jsem vlastně nikdy pořádně nechápal, proč existují rychlostní limity. Nyní už chápu, že je dělali přesně na míru Eliotovi a Armstrongovi, protože jakákoliv vyšší rychlost je zápas s živly. Jak jsem v autě většinou znuděný řidič, který stíhá držet telefon, pít, jíst a ještě se bavit a u toho se nějak proplétat pražským provozem (navíc hovadským tempem, pozn. BobAsh), tak zde jsem se cítil jako naprostý začátečník za volantem. Plné soustředění. Jen abych udržel vůz na dálnici v jednom pruhu a netančil po celém pódiu jsem musel využít celou mojí mozkovou kapacitu a schopnosti. Zpočátku jsem ani nestíhal moc sledovat okolí a provoz okolo sebe. Naprostý začátečník, co nezvládá vůz. Po prvních kilometrech na dálnici ohromnou rychlostí 110 km/h za Eliotem jsem se tak opotil, že můj pot rozežral starou kůži na volantu a mé ruce jsem obarvil do černa. Ufff, strašný auto.

Díky vysokému těžišti, měkkému a zvýšenému podvozku a – jak se později zjistilo – podhuštěným gumám připraveným do terénu, bylo třeba bojovat s každým zafoukáním větru a nerovností. Volant bylo třeba neustále korigovat. Každé předjetí byl souboj se strojem, neboť to předjíždění znamená, že člověk musí sledovat provoz, změnit pruh, což znamená hýbat volantem více, než je zdravé, přidat mohutně plyn a pak se vrátit zpět. Než jsem řídil Armstronga, tak jsem vlastně nikdy předtím neměl v autě pocit, že je strašně lehké jej dostat na střechu, ale zde jsem měl permanentní myšlenky na to, že sobí test by byl strašné zlo. Vlastně kompletní katastrofa. Na to je třeba potřeba při jízdě myslet neustále, nesmíte prostě dělat prudké pohyby. Ani jít kontra onen centimetr, o který se vám pohnul volant, mohli byste se vražedně rozhoupat. Vždy je třeba jít proti náklonu trošku mírněji. Po nějaké době si na to člověk zvykne a dělá tyto korekce automaticky, ale i tak Vám to občas připraví horké chvilky.

Chová se však Armstrong takhle, i když není tak naložen? Michal hlásí, že nikoliv. Plný kufr a bagáž na střeše dělá hodně. Takže to normálně není tak zlé. Po nahuštění gum na 2,5 kPa (nebo co to je za jednotky), se chování zlepšilo, ale vyšší rychlost stále možná není, neboť při takové zátěži se autu ani moc nechce. I původních 150 koní by mělo co dělat. Proto jsme si po Evropě udrželi poměrně „svižné“ tempo průměrnou rychlostí 90 km/h.

Druhou noc ve Francii a třetí na cestě jsme si telefonem zarezervovali hotel De France ve městě Mimizan. Bohužel se nám nepodařilo opravit páčku a potkávací světla už vůbec nesvítila. A my nestíhali dostat se do hotelu za světla. To znamenalo vypalovat lidem oči. Tak provinile jsem se už dlouho necítil. Takových vyblikání člověk nezažije za rok. Naštěstí jsme nejeli za tmy velký úsek a na krásnou pláž u Atlantského oceánu dorazili v pořádku. Další den na dálnici na jihu Španělska, když nás náš nepřítel – tma – zase začala přepadat a oslňovat nevinné lidi už nám přišlo jako neschůdná varianta, jsme si vyměnili pozice a pustili Eliota s funkčními světly dopředu s tím, že my nemusíme svítit a cestu bude razit první v koloně. K naší smůle nás přepadla silná bouře se silným větrem a nesvícení na nás bylo moc velké dobrodružství. Naštěstí má Michal silnou potápěčskou baterku a tak byl můj úkol jasný. Byl jsem adaptivní LED inteligentní světlomet s cornering funkcí. Z protisměru jsme museli vypadat jak zběsilý cyklista. Za naprosté tmy jsme dojeli do hotelu Balneario ve městě Carmonita a já začínám zjišťovat, že připojení k internetu již přestává být samozřejmost, zvláště když jsme dorazili do nějakého důchodcovského sanatoria, jak jsme zjistili ráno. Důchodci všude. Důchodci v županech, ale prostředí krásné. 

Při delších jízdách autem si člověk začne všímat, většinou z důvodu chvilkové nebo delší nudy, vlastností auta, materiálů a vůbec osahávat každý šroub a plast. U mě to platí dvojnásob. Tuto mojí vlastnost moji kamarádi nemají rádi – když se někde nudím, tak začnu zkoumat prostředí. U auta to znamená, že začnu všechno osahávat, otáčet, mačkat, hladit a vůbec navozovat intimní sblížení s autem (Svatá pravda. Už jsem ho několikrát málem vysadil u cesty. Pozn. BobAsh). Při jízdě jsem tak zjistil, že nefunguje klimatizace, otvírání některých oken blbne a sem tam něco upadává. Spousta věcí je přišroubována hnusnými přiznanými šrouby s křížovou hlavou – buď Land Rover neměl moc cit pro detail, nebo je tam někdo narval později, protože část interiéru upadla. U Eliota je například čalounění střechy ve stavu, že se cítíte jako v dětské pevnosti z dek.

Tento problém byl u Armstronga vyřešen novým tapecírungem. Ona by se našla spousta chyb na onom interiéru, ale pořád je to vozidlo z 80. let, a když to tak vezmu, tak musím interiér pochválit. Celou Evropu si na něj vlastně nemůžu stěžovat. Teda až na ta zadní okna, co nejdou dolů a když už dolů jdou, tak jen do půlky (Jestli to nebude tím, že pod nima jsou kola. Pozn. BobAsh). Nic z toho, co jsem popsal, nekazí pocit z výletu a mé vidiny toho, jak bobuju po písčitých dunách a koukám na hvězdnou oblohu vedle tohodle krásného auta, které si, obávám se, začínám oblibovat víc a víc. A čeho si začínám všímat, tak konkrétně tahle auta – žádné leštěnky, ale opravdu prověřené, léty unavené dříče – lidé milují. Nehledě na národnost, místo, vyznání, věk, tak lidé reagují úžasně, ale o tom až později.

Celkově byla jízda po Evropě pohodlná a nelze si stěžovat, když člověk neřídí a nesoustředí se na náklony, tak se jedná o příjemnou jízdu. A protože jsme jeli v dobrém období, tak ani nevadí absence klimatizace. Tohle auto bylo přecijen konstruováno jako pohodlný offroad pro rozmazlené aristokraty.

Nalodění na trajekt na Gibraltaru bylo hračkou, ale jízda lodí, kdy bylo moře ještě rozbouřené a vítr o sobě chtěl dát co nejvíce vědět, byl rozhodně zážitek. Záď lodi, když máte relativně volné dioptrické brýle s velkou plochou skoro alá hipster jsem naštěstí včas chytl do náruče, jinak bych o ně přišel. Nicméně zde se musím omluvit Range Roveru, neboť náklony lodi byly poněkud dramatičtější.

----
Welcome to Morocco!

Příště: Maroko není jen poušť, houfy škemrající domorodců a spousta dalších zajímavostí!