Žlutá vášeň Fiat Coupé

Pokud znáte příběh Žluťáska, určitě víte, že jsme si prošli menším peklem. Ale jak už to má správně být, končili jsme happy endem; minulý podzim se rozporcovaný Fiátek vezl do Prahy na urgentní příjem, pak se ještě chvíli musely zpět získát dluhy, ale nakonec vše dobře dopadlo a na začátku května se s velkou slávou jelo pro takřka nový vůz. Ještě před tím se však období nervů, nejistoty a zoufalství pomalu změnilo v dobu těšení, mravenčí práce a shánění a v neposlední řadě lhaní a pak žehlení situací, kdy se má drahá přítelkyně postupně dozvídala, kolik jsem do toho vlastně vecpal.

No ale pěkně popořadě. V moment, co se podařilo dohodnout, že mi to pan Petr dá dokupy, jsem se jal urgovat Godota, aby to tam okamžitě převezl, dokud si to pan Petr s tou opravou nerozmyslí.

Když konečně po kastli dorazil i motor, v papírových krabicích, musel pan Petr sprásknout ruce, do jakého hovadstva se to upsal. Pak z harampádí vyhrabal hlavu (ne tu svou), blok a poslal to rovnou na přeměření. Udělal velmi dobře, protože to, co jsem koupil jako motor po výbrusu, po GO, nachystaný na montáž, bylo naprosto nepoužitelné pro náš účel. Ovalita na některých válcích, hlava podivně vybroušená, vzduchová soustava neuměle opískovaná s potenciálem dostat ten bordel do komor… sprásknul určitě ruce podruhé. Když mně to volal, nepříjemně jsem se zpotil. A když mě pak řekl realistickou částku co pak bude stát oprava, málem mě omyli.

Měl jsem tehdy dvě možnosti. Ta první, že se počká, jestli se někde neobjeví originální motor s původními rozměry, který se ještě bude dát použít, a nacpou se tam tedy sériové písty a zbytek, který už mám. Ta druhá, že se blok vybrousí pořádně, ale skrze větší rozměry bude třeba jiných kovaných pístů, ojnic, klikovky. Tato možnost by byla rychlejší, ale byla by dost drahá. První možnost by byla už jenom rozumně drahá, ale trvalo by to ještě neurčitou dobu.

Jenže já už nechtěl čekat.

V mezičase od objednání kovaných komponent se muselo sehnat nové víko motoru, objednaly se i silikonové hadice na chladicí soustavu, protože ještě z nešťastného období jsem měl koupený pořádný chladič, a tak by nové vedení kvůli rozměrům bylo stejně třeba. Největší čas mi zabralo vybrat vhodnou barvu, mohl jsem si vybrat mezi černou, červenou a modrou. Jakou byste zvolili vy? Já vybral červenou.

Do pár dní dorazila zásilka, a pan Petr se s precizností jemu vlastní jal dávat věci pomaličku dokopy. Následující fotografie bych si dovolil označit jako 18+, alespoň já i taťka jsme hodně slintali. Začnem rovnou kovanými písty od Wössnera.

Komentář netřeba:

A pak už to šlo ráz na ráz. Prakticky nový motor.

Následuje osazení sportovní spojkou z Itálie.

Zapojení hadiček, elektřiny…

Aby se prakticky na Silvestra roku 2019 mohl dát motor už do auta.

Já vím, každý není takový úchyl na ty hejblátka a klikátka – těm se omlouvám za zdlouhý text a nudné fotky. Nám ostatním normálním lidem – mrkněte do galerie, je tam toho víc.

No, máme tedy nový motor ve starém autě, které přes rok rezlo a nehýbalo se. To není moc optimální stav, že? Taky že nebyl. Lambda sonda KO, spodek vlastně celý vypadal velice smutně, proto pan Petr kompletně renovoval a zpevnil zadní nápravnici, prakticky udělal komplet výfukový systém, předělal kompletní olejové vedení a chlazení, zakonzervoval co se dalo, a navrch auto osadil větranými brzdovými kotouči s novými destičkami. Takové ty důlkami a drážkami, ať to taky nějak vypadá. Ano, ten design jsem si vybral já. Asi dozněj z dob paření NFS Underground 2.

Každopádně to už máme začátek března a auto je připraveno na STK. Pan Petr dokonce vyleštil světla k dokonalosti. No a pak byl drobný poplach. Na technickou je třeba mít velký techničák a zelenou kartu. Jenomže jak jsem auto prakticky dva roky neměl… no hledal jsem já v bydlišti v Olomouci, hledali rodiče doma o kus dál, aby se nakonec po nervech, že je oboje ztraceno zjistilo, že zelená karta je u mě, velký techničák u nich. A tak jsme to poslali. Českou poštou. Z Olomouce prioritně zásilkou na druhý den, od našich z hor normální zásilkou. Hádejte, co došlo dřív :)

Každopádně po pár dnech mi pan Petr poslal fotku. Máme technickou! Auto může jezdit! Po takové době… s mou reakcí na messengeru se musím podělit:

Já už samozřejmě hořel nedočkavostí. Ještě však zbývalo auto poctivě softwarově odladit v Jičíně. Do té doby ještě pan Petr najezdil stovky kilometrů, aby si byl naprosto jist, že všechno funguje jak má a že se neprojeví nějaké skryté závady. Drobnosti se našly, ale ty byly odstraněny brzo. Pak zbývalo už jenom netrpělivě čekat, až se dostaneme na řadu s lazením softwaru.

Je mi jasné, že teď byste mi asi neodpustili, kdybych se nepodělil o výsledek z odladění přímo na válcové zkušebně.

Co je zde k vidění? Auto má přepínatelný elektronický boost kontroler, proto tam jsou dva jízdní režimy, prakticky to omezuje shora maximální tlak v turbu, což je vidět v grafech. Série má 220 koní, první jízdní mod po těch úpravách 250 koní, ten výkonější 275 koní. Já vím, že to není moc, tím víc po té slávě, s jakou jsem tu dnes napsal. Bottleneckem, tedy tím nejslabším článkem řetězu je zde turbo. Ukázalo se, že se jedná o turbo z Nissanu 200 SX, a to že není stavěné na příliš vysoké tlaky. Proto tady taky foukáme nejvíc asi 1.2 atmosféry. Teoreticky by stačilo koupit nové, velké turbo, přeladit to a s výkonem bychom mohli být zas někde úplně jinde… Ale já už nechci. Zatím. Já chci jezdit.

Musím se přiznat, že když jsem si pro to jel, s taťkou, protože ten na celém příběhu má svůj podíl a taky to auto má rád, bál jsem se jistého odcizení, zkrátka že už nebudu z toho auta tak hotový. Je pravda, že Žluťásek teď jede jinak. Už to není to kopnutí s protočením kol, hodné lehce neohrabaného kulturisty s trochou steroidů. Teď je to spíš sportovec s poctivou průpravou, promyšlenou technikou a zkušeným trenérem. Pan Petr to odhadl dobře – jede to jako motokára. Zápřah není už v malém rozmezí otáček, je stálý a mnohem efektivnější, auto chce zkrátka jet víc a víc! Chová se to trochu tak, jako by tam ani turbo nebylo. Od května jsem s ním najel už pár tisíců kilometrů. Od té doby jsem zažil jeden problém, když jsme jeli s kolegama na výlet ve dvou autech do Jeseníků, poblíž oblasti, kde auto nedobrovolně strávilo víc než dlouhý rok. A hádejte co, pár kilometrů po startu zkrátka odmítnul jet, tak jsme ho tam nechali, jeli jiným, zpáteční cestu jsme ho odtlačili do Olomouce, a to jenom proto, aby druhý den nastartoval a dělal, že se nic nestalo…

Teď se zase asi půlrok neprojedu. Naštěstí to není nic katastrofálního, jsem pracovně v Nice. Auto je v garáži doma zakonzervované, vystříkané prahy a tak vůbec a od taťky mám slíbeno, že každý měsíc se s ním něco najezdí. Auto musí jezdit, když stojí, je zle. Ale když už teda jsem na té francouzské riviéře, tak jednou skočím do Monaka se podívat, co hezkého tam jezdí.

Vím, že není vhodné zde dělat reklamu. Ale určitě jste si museli všimnout, že bez pana Petra bych už nejspíš žádné Coupé neměl. Jeho ochota, vysoká odbornost (což je vidět z fotek) a jeho vlastní zkušenosti, se kterými se bezelstně podělil, jsou něco neobvyklého. Můj taťka ho okomentoval – “zlatý chlap, mechanik ze staré školy, to už se nevidí”. Chci proto panu Petrovi ještě jednou poděkovat. Bez nadsázky se dá říct, že v tom servisu v Praze v Malešicích se znovuzrodil Fénix. Díky!