Žlutá vášeň Fiat Coupé

Venku ještě byla řádná kosa, když na autíčkáři vyšel článek o prvním letošním trackdayi ve Vysokém Mýtě. Poslal jsem jej ze srandy kamarádovi Radimovi, který nedávno našel zálibu v motorsportu a v současnosti pěstuje moc hezkou červenou i20. Vzápětí se ten zmetek registroval! No tak teď musím taky.

Je sobota, 9. dubna, nějak kolem sedmé ráno. Přibíráme ještě kamaráda Martina a jedem z Olomouce směr Mýto. Před Mohelnicí začíná pršet. Za Mohelnicí začíná sněžit. Kousek před mýtem zastavujem na benzině natankovat vervu a upustit pneumatiky, jako řádní profíci žejo. Drkotám zubama a přivírám oči před mrazivým větrem. Ideální počasí.

Na místo dorážíme jako jedni z prvních a hned se jdem zaregistrovat. Přítomní organizátoři z týmu autíčkáře jsou po dlouhé noci velmi čilí, usměvaví, hýří energií a mají obě oči otevřené.

Protože se přiblížila hodina otevření okruhu, sedláme naše oře a vyrážíme na start. Na okno dostávám pořadové číslo 10 a prej můžu jet. A že jsem tak smělý, ptám se, jsem na okruhu poprvé, něco co bych měl vědět? A už ani nevím kdo mi odpovídá, ale prej zelená vlajka jeď, žlutá dávej pozor, červená opusť trať. Tak, teď když vím o okruhovém ježdění všechno, vyrážím na trať. Tati, je ze mě závodník!

Seznamuju se s tratí, za mnou Radim s jeho i20, postupně přidávám až se to stane. Jo, přesně to. Začlo mi být blbě. Hned se mi vybavilo dojíždění autobusem za školních let. Fakt super. Objedu dalších pár kol a sjíždíme z trati na odpočinek, zkontrolovat co kde upadlo a tak. Spolu s Martinem pak sedáme jako spolujezdci k Radimovi a vyrážíme na trať. Radim celou dobu nezavře pusu, ale z toho mi je zle jen napůl. I když jede striktně čistou stopu, po pár kolech ho prosím, aby mě někde vyhodil, abych to já vyhodit nemusel. Za pár minut už stojím a opřen o zábradlí hluboce dýchám a pozoruju ostatní.

A že je na co se dívat! Začlo totiž pršet a stejně jako žížaly po dešti se vynořily Miaty a začaly tančit valčík. Raz dva tři, á dva tři, otočka a jedem znovu. Všude burácí všehochuť motorů, smrdí spálený benzín (i nafta), gumy ani tak moc nekvílí, trať je pořád mokrá. A mi se udělalo dobře. Už jenom pro tuto podívanou stojí za to se na trackday podívat. Situací jako v následujícím 7sekundovém videu bylo nesčetně.

Vzorek nezmizel, destičky tam ještě jsou, je čas na další poježděníčko! Trať malinko uschla a taky mi otrnulo. Kdysi jsem se tu chlubil, že jediný elektronický asistent v coupé co mám je ABS. Tady jsem poznal, že to s jeho funkčností zas tak žhavé nebude. Taky jsem zjistil, že mám předokolku s pětiválcem vepředu. Občas se do toho zatáčení musí přemlouvat, zejména na pravotočivé pravoúhlé zatáčce mezi šikanama, na nejvyšším místě trati.

Řítím se asi stovkou, motor zpívá v šesti tisících, a stejně jako každé kolo před tím se snažím jít na brzdy malinko později. Že jsem to přestřelil jsem poznal až když jedu z asfaltu po tečně ven. Jeb ho, dorazy tlumičů, objíždím pneumatiku vyznačující hranici tratě po trávníku. Ale dobrý, všechno drží.

Po pár kolech, s nově nabytou zkušeností v mé milé zatáčce nezapomínám zpomalit, ale možná až příliš důkladně. Urval se mi zadek a já musel poprvé v životě dát ve žlutém autíčku kontra pro vyrovnání. Nicméně dámy a pánové, to je skvělý pocit! Trochu začínám závidět ladně tančícím zadokolkám. Radime, kdy si splníš sny o Miatě nebo Toyobaru? Mrk mrk.

Potřetí se to však nějak debilně zprůměrovalo, při nájezdu do zatáčky to trochu zatočilo, ale v půlce si gumy řekly, že na to kašlou. Já jen vidím, jak se pneumatika na krajnici hrozivě přibližuje k čelu auta. Ani nevím jak, ale vzpomněl jsem si na obecnou poučku a kontraintuitivně ještě malinko vytočil volant a šlápl na plyn. Ze zadnice klika, auto se chytlo a vyhrabalo ven! A může se jet dál.

Už jsem vám říkal, že jsem to celé jezdil jen na dvojku? S pracovním rozsahem rychlostí 30 – 120 km/h bohatě pokryla celé řádění na okruhu. A se spotřebou v rozmezí 30-50 litry/100 km se taky počítalo. Občas trať stačila lehce vyschnout, ale počasí přálo driftům a pravidelně trať zavlažovalo.

Ale to bych nebyl já, abych něco zase mocně nepodělal. A přitom, jak už to bývá, chybělo málo. Zase ta samá zatáčka, zase ten samý problém. Letím ven, pneumatiku jsem minul, ale terén vedle nebyl rovný. Po celkem velké ráně jsem zastavil na trávě, Martin vyběhl ven, omrknul situaci a chvíli přemítal co říct, ale mi bylo jasné, že laminátové lízátko to má za sebou. Dobrá zpráva! Konečně jsem se stal vlastníkem půdy. Každopdáně, nové lízátko už je na místě.

Závěrem, zkušenost z trackdaye je k zaplacení. Sice mě mou blbostí vyšla na víc, ale zkušenosti s ovládáním auta ve vyhrocenějších situacích jsou k nezaplacení. Ale dobře vím, že jenom pro toto jsem tam nejel. Trackdaye by se měl aspoń jednou zúčastnit každý autíčkář, a je jedno co sedláte.

Našel jsem na internetu i výstižné video z této události, autora neznám, ale děkuji!