Otvírák okruhové sezóny - Trackday Vysoké Mýto 9. 4. 2022

Letos jsme začali sezónu ve Vysokém Mýtě. A byl to den věru naplněný. Jak střídajícím se počasím, které si na nás vyzkoušelo svůj celoroční repertoár, tak i ježděním, kterého si všichni užili dosyta. A jak se líbil našemu výkvětu redakce?

Jeníkův trackday s osmi válci

Je zhruba sedm ráno a já v polospánku na porcelánovém trůnu nadávám Davidovi za ten včerejší rum. Davidovi je to naštěstí zcela volné, neb je stále opilý a žehrá jen na to, že Jarda nevytáhl svůj lepší Citröen. I přesto ho Jarda hodí na okruh, aby v raním větru konečně vystřízlivěl.

Trackday začal nadmíru dobře.

Pozoruji, kterak mi střílí do sání můj milovaný motor “pěcedum veosum” a jen v klidu čekám, až se ta americká elektronika vohřeje. Opodál kouří časoměřič Machalínek a kouká na svou fenu, kterak ta se tváří nevrle. Auto zase chcíplo, ale to je dobré znamení, protože teď to sice bude škubat, ale když tomu dám ceres, tak se to rozbublá a vodhrabe. Takže ostuda. 

Na okruhu je vlhko, vlezlo a ohavně. Tvářím se zaměstnaně a hledám zdroje tepla. Úžasníci zájezdu se rojí kolem větrem ošlehané vlajky a jejího mrtvého nosiče a Machalínek nadává, že čísla nejsou vidět. Prší. Tečou.

Už jsme skoro zanevřeli na časomíru a Jindra si hrál s nově zcizeným displayem, když nám okruh najednou osvítilo slunce a on oschl. Vyhrabal jsem tedy ten svůj placatý pickup a pomocí mohutného dávkování plynů a brzd jsem se udržel za volantem celých 59 sekund, což stačilo na obkroužení dokola a jal jsem se radovat z pocitu, že jsem kolotoč přežil. Machalínek se mi pak nasoukal za volant, jezdil s tím, jako prvnička a vracel to se slovy, že je to “takové hrozně divné”. (Na druhou stranu, všichni si pamatujeme jeho poslední drift v CTS, že. :) – pozn. F.) 

Charakter se tomu říká!

Jinak se celkem nic nedělo, než přijel Borat, což byla Bora s Borci. Nerad na lidi řvu, ale nešlo jinak. Jasně, všichni si na trackdayi chcou sice jen hrát, ale v tomhle případě fakt blbým způsobem. I ježdění na okruhu musí mít nějakou štábní kulturu a když si někdo dělá co chce bez ohledu na okolí, přijde řev. Jak od správce okruhu, tak nakonec směrem ode mě. Invektiva jsem tedy poslal směrem… kde se ujala a nakonec byla jak sranda, tak spokojenost s dodržováním pravidel. 

No a pak jsem půjčil to placaté oné Frantovi a ten mi zhobloval pneumatiky. Při odjezdu to pak bylo za deště jako na ledu a eleso nehrabalo jen na čtyřku. Dik, Františku, fakt vzrušujici… (Rádo se stalo, přijďte zas! – pozn. F) Ale ojelo se to a dobrý. Jsem rád, že jsme to dali, že byla sranda a že jste dojeli, a i kroupy přežili. Já neomrzl, nic jsme nerozbili a snad i ta ostuda se poddá…

Mýto očima Jardy aneb klouzání mezi kapkami deště

Pro mě Mýto začalo vlastně ještě bolestivěji než pro Jeníka s Davidem. Mám totiž lehké spaní a to je problém, když máte spát se 4 kolegy v jedné místnosti a tři z nich chrápou. Takže přestože jsem šel spát na slušňáka už v jedenáct, usnul jsem až o půl třetí (přestal chrápat František) a vstal v šest (začal chrápat David). Ale tak nevadí, chladný vlhký vzduch východních Čech a čerstvá snídaně mě docela probraly. 

Do Mýta jsme z našeho základního tábora v sousední Chocni vyrazili na etapy, neb bezproblémového odjezdu byli schopní jen naše šéfredaktorka Viola a Hamster. Ostatní se tak nějak spíš potáceli a Jindra spal takovým způsobem, že ho neměla jak vzbudit ani jeho hladová psí společnice. Nakonec jsme se vyhrabali asi o hodinu později a ještě až pět minut po Jeníkovi. Zatímco se ale jeho Camaro k životu probouzí ztěžka, můj Citroën naskočí hned, zpoždění jsme tedy dohnali. Nicméně, spal jsem tři a půl hodiny a můj navigátor David asi dvě, takže jsme samozřejmě blbě odbočili už na první větší křižovatce. To nám to začíná, říkal jsem si.

Na místo dění jsme nakonec přece jen trefili, ale to už tam kroužili první nedočkavci. Vypadalo to docela zajímavě, jelikož po nočním dešti byla dráha krásně mokrá. A protože tak vydržela skoro celý den, bylo, jak se u nás v redakci říká, velmi driftno. Tudíž se klouzali snad všichni. Nejvíc zadokolky samozřejmě, ale bokem pravidelně létal/a i TDI Bora(t), a občas i momentálně nejslavnější česká Primera. Byť to zrovna nevím, jestli bylo schválně :-)  

Ono to počasí nám obecně přálo. Respektive, dopřálo nám prakticky vše co mělo, kromě bouřky. V průběhu dne bylo slunečno, deštivo, větrno, sněžilo a chvílemi i padaly kroupy. Podmínky se tak na okruhu střídaly takovým tempem, že by s tím měl práci i profesionální závodník. Ale poprali jste se s nimi statečně, to se musí nechat. Nejvíc z okruhu vylétla jedna stříbrná Impreza, která se jala místo do zatáčky pokračovat rovně a nezabránil jí v tom ani poměrně prudký kopec za dráhou. Ale s nenuceností Subaru vlastní se zase dokázala i s řidičem vrátit zpět. Chyběl pouze fragment nárazníku a část dosavadní odvahy řidiče.

Auta se nám opět sešla zajímavá. A já měl ten den štěstí, jelikož jsem se třemi z nich směl seznámit osobně. Za prvé mě František konečně se svou Miatou povozil tak, jak se s ní jezdit má, tedy po celou dobu bokem. Za druhé jsem byl svezen v úchvatné zelené Alfě Romeo Gulia Quadrifoglio Verde s přeplňovaným benzínovým šestiválcem 2.9 l o výkonu přes 500 koní. To je úžasný stroj. Jenom ho poslouchat bych vydržel hodiny, natož pak cítit to zrychlení a průjezd zatáčkami. Nicméně, je pravda, že na takové auto už je zvlášť mokré Mýto trochu malé, majitel ji nemohl rozjet na plný výkon. I tak mu ale za nádherný zážitek děkuji.

Za třetí mi byl tak trochu splněn dětský sen. Víte, já nežiji jen citroëny. Mám rád i auta jiných značek. A v mém žebříčku se povážlivě vysoko nachází značka Honda. Mám rád její kei kreace. Velmi se mi líbí prakticky všechny generace Civicu až na tu buclatou sedmou (to fakt nejde). Pro jednu Hondu mám ale zvláštní slabost. Za srdíčko mě chytla už, když jsem ji v roce 1999 poprvé viděl v nejmenovaném televizním motoristickém magazínu. Tam byla červená s černým interiérem a plátěnou střechou. Od té doby to bylo mé plakátové auto. Ano, ujíždím na S2000. Moc. Jaká to byla radost, když se na okruhu jedna objevila. Sice černá s béžovým vnitřkem, ale to mi bylo jedno. 

Hned jsem projevil zájem si ji prohlédnout zblízka. To by mi nedalo spát i bez chrápání, kdybych se o ni nedozvěděl víc. A vyšlo to, byl jsem připuštěn. Prvně jsem si směl sednou za volant. Mimochodem, tam být chcete. Všichni. Ta minimalistická palubní deska a otáčkoměr cejchovaný do devíti tisíc vám zvýší tep už když auto stojí. No ale já měl ještě větší štěstí, byl jsem i svezen. To auto je dech beroucí. Fakt. Dvoulitrový čtyřválec prahne po otáčkách a nezná konce záběru. Honda letí jako vystřelená z praku, jen aby se pak zcela nenuceně a jen s malým skluzem vlezla do zatáčky. A pak znova. A znova. A ještě jednou. To auto chci. Díky moc za svezení.

Nicméně, nezapomněl jsem na svou roli redaktora, poctivě jsem testoval, ostatně jako celá redakce. Nejprve jsme jeden po druhém skoro všichni projeli Kubovou testovací DS4. Na její test se můžete těšit už brzo, je to vážně super pohodlné auto. Doufám, že Ti zbylo dost nafty na jízdu domů. :-D A pak jsme udělali opravdu zátěžový test Dacie Jogger. To má být praktické levné auto pro velkou rodinu. Tak dostal Hamster nápad. Vezmeme sedm lidí, nacpeme je do ní a zkusíme, jestli se rozjede do kopce za depem. A jak řekl, tak jsme udělali. Co na tom, že v esenciálním provedení (tak se to fakt jmenuje) na LPG je jen pětimístná. Dva si prostě vlezli do kufru a jeli jsme doprostřed stoupání. A zastavili. A pak se rozjeli. Dvakrát. Zvládla to. Asi je to vážně šikovné auto.

Jediné, co není jasné tak je, komu udělit slavný titanový kolík pro největší blbost dne. Nikdo nezahořel. Nikomu nevyskočil motor z uchycení. I odtah byl potřeba jen jednou. A to se ten dvojkový Golf ještě na místě podařilo rozchodit, dokonce se vrátil na dráhu. Původně jsem myslel, že ho za redakci tedy udělím dvěma naftovým TDI, z jejichž výfuku se linula taková oblaka sazí, že máme všichni zaděláno na astma. Ale to bych pak musel dát kolík každému pátému autu na českých silnicích, že? Tak jsem se nakonec rozhodl ho poněkud sebemrskačsky dát sobě. Proč? Protože já už mám auta tři, ale žádně není na Mýto vhodné. Jsou moc pohodlná, na závodní dráhu nepatřičná. Já se tak sice nechal vozit, ale tu největší zábavu, tedy vlastní řízení na okruhu, jsem si neměl na čem zkusit. Tak snad se mi to povede nějak dohnat. Opravdu to vypadalo skvěle.

A tak jste nakonec působili i vy ostatní, kvalitně zabaveně. Ano, o nejrychlejší kolo se tentokrát nejezdilo. Tu sobotu to bylo spíš o udržení se na okruhu. Ale to je taky super. Ostatně, pro člověka, který k číslům nemá vztah, možná i víc. Takže skvělé, díky všem a zase příště v Mýtě!

Františkův trackday na lehko

První letošní trackday pro mě měl být zkouškou nového setupu auta a zároveň o trochu snazší než jiné trackdaye. Rozhodl jsem se nadále neřešit samostatnou okruhovou sadu a spoustu nářadí, abych v depu mohl trávit desítky minut přezouváním a vykládáním milionu věcí, které by jinak v kufru létaly ze strany na stranu. A zároveň jsem se rozhodl opustit svůj milovaný setup kol, který sice neměl tolik gripu, kolik bych chtěl, ale za to na něm bylo auto krásně ovladatelné na hraně přetáčivosti. Všechny mé 14“ kola jsou pryč a nahradila je jedna sada patnáctek obutých do Michelinů PilotSport3. Kolegové v redakci říkali, jestli to není až zbytečně dobrá guma, praxe ale zatím ukazuje, že je tak akorát. Své pravé kvality ale vzhledem k driftnu ukázat nemohla. Třeba příště.

Ráno pro mne nebylo tak pekelné jak pro některé jiné účastníky, snad jsem se jen večer nemusel tak strašně přežrat. A ten rum, to byl strašný tlamolep. Vážně jsme ho vypili celej? Bože… Kafe na snídani pomohlo a mohlo se vyrážet na cestu. Jarda s Davidem se mi po několika křižovatkách ztrácejí ze zpětného zrcátka, špatně odbočili. Po telefonickém dotazu ale řekli, že přece trefí, nechal jsem je tedy na pospas jejich osudu.

Po příjezdu na okruh jsem to měl snadné. Vyskládal jsem to minimum obsahu mého kufru a byl připraven na animační program na dráze. Na to ale nemělo přijít hned. „Nemáte prosimvás ráčnu? A dlouhý ořechy?“ I přesto, že jsem zvolil naprosté minimum nářadí, byl jsem očividně lépe vybaven než ostatní. Inu, někdo to dělat musí.

Ani na ten kýžený čas za volantem, kdy budu mít klid a mír a budu moct spíše přemýšlet nad nastavením podvozku, nedošlo úplně hned. Svézt potřebovali všichni a sdílená radost je přecijen lepší, časy se lámat nebudou, tak pojď, svezeme se. Nakonec i na to ladění podvozku došlo a konečně jsem zase spokojen, sic další úpravy mi leží v krabici v práci. Ale o tom zase někdy jindy.

Své klíčky od Camara mi svěřil i Jeník s tím, že mu to přijde nějaké divné a jestli bych to nezkusil. Tak jsem to zkusil. Driftuje to, gumy nedrží, převod je jak v parníku a na korekci přetáčivosti má člověk tolik času, že si u toho může listovat časopisem. To nemá dělat? No dobře, tak tu přední nápravu bych asi přenastavil a přidal větší stabilizátory…

No a kromě toho jsem vyžidil i klíčky od S2000. Markovo černá je v naprosto sériovém stavu, na přední nápravě má světoznámou stlačenou tmu s názvem T1-R, takže sportovní zážitek nemůžeme tak docela čekat. Navíc Marek se o ni bojí, takže před usednutím za volant slibuji, že se budu chovat slušně… S S2000 jsem měl jeden malý problém. A to, že jsem předtím seděl jen v takových, které sice hezky jely, ale ve všech ostatních ohledech jsem nenašel, v čem že to má být svatý grál sportovních roadsterů. Teď už ale mohu s čistým svědomím prohlásit, že za to mohly ony kusy, které byly vyježděné za hranici slušného stavu. Chod převodovky je boží, skoro mě mrzí, že na Mýto stačí dvojka. Jakým způsobem motor utíká k omezovači je návýkový… Nakonec za volantem trávím trochu víc času než jsem prve čekal a dokonce jsem si to i hezky užil, včetně hodin. Doma bych to snesl, to nemohu lhát. Stojí to ale za ty peníze? Pokud vám vedle stojí MX-5, která sice není v přímce tak lehká, ale jinak nabízí velice obdobný (a v několika ohledem snad i trochu lepší) zážitek, tak je odpověď asi jasná. Ale jeden může snít. ( A ano, věnujte minutku tomu, jak radostně jsme v S2000 vypadali na fotce výše. :D)

Jako můj zážitek dne jsem chtěl vyzdvihnout jeden vůz. A to Audi TT s pohonem všech kol. O TT obvykle všichni tvrdí, že není zrovna zábavným autem (mimo majitelů, samozřejmě), ale Quattro z něj dělá překvapivě přetáčivé a schopné auto i na okruhu. Jen na něm kvůli své váze a brzdám nevydrží moc dlouho…

A to je ode mě vše. Díky za účast a zase příště!

Za fotky děkujeme Pepovi Vyškovskému!