10 let Hondy N, kei krabičky s charakterem

Výročí jsou v automobilovém světě významná věc. Běžně se oslavuje třeba rok založení nebo počátek výroby nějakého modelu. Automobilky to dělají proto, aby svým zákazníkům připomněly dobu, která byla pro jejich produkty něčím důležitá. Má to podporovat prodeje současných modelů a vytvářet jakousi časovou spojitost.

My se dnes na jedno takové výročí podíváme. Přivede nás do Japonska. Honda totiž letos ve své domovině slaví 10 let od začátku výroby modelů řady N. Jsou čtyři a všechny spadají do legendární kategorie kei, tedy třídy maličkých autíček s délkou nepřesahující 3,4 metru, motorem o maximálním objemu 660 cm3 a výkonu nejvíc 47 kW.

Řada N má nicméně u výrobce delší tradici. Všechno začalo v šedesátých letech. Tehdy automobilka vyráběla jen jedno auto, úchvatný, ale nepraktický otevřený sportovní typ S800. Honda proto potřebovala model s karoserií podstatně použitelnější pro denní ježdění. Pro název chtěla zachovat logiku názvosloví s písmenem a trojčíslím představujícím zaokrouhlený objem motoru. Písmeno S ale nebylo vhodné, sloužilo (a dodnes slouží) sportovním otevřeným modelům.

Rozhodla se tak použít písmeno N. Za ním stojí slovo norimono, japonský výraz pro auto. Volba je to logická, nový produkt měl být prostě jednoduché a praktické auto. A protože používat mělo motor o objemu 354 cm3, stalo se Hondou N360. Ta byla později doplněna o silnější sestru N600 a řada N, známá jako N-Series, byla na světě. A měla velký úspěch, do konce produkce v roce 1972 bylo vyrobeno přes milion kusů.

Poté se po modelech s písmenem N na začátku slehla na dlouhou dobu zem. Až v roce 2011 byl výrobce v podobné situaci. Potřeboval nalézt název pro nový kei model. Ten byl velmi praktický, jednoduchý a přímočarý. Takové auto už jsme přece jednou vyráběli! A tak bylo rozhodnuto, že ožije písmeno N.

Objem motoru už ale v názvu použit nebyl, neb nový model měl být jen prvním v řadě čtyř typů se společným základem, včetně právě pohonné jednotky. Takže by to nefungovalo, všechny by se jmenovaly stejně. Výrobce to vyřešil tím, že v názvu popsal, čím je právě ten který model v rámci nové řady N unikátní. Prvnímu nadělil název N-BOX, čili auto-krabice. V následujícím roce 2012 jej pak doplnily Hondy N-ONE, N-WGN a N-VAN a zrodila se nová N-Series. Pojďme se na ně podívat.

Začneme Hondou N-ONE. Její jméno znamená něco jako auto-jedna, což přesně odpovídá pozici vozu v řadě, je v ní nejmenším zástupcem. Je jen 3 395 mm dlouhá, 1 475 mm široká, 1 535 mm vysoká a svým provedením se asi nejvíc blíží evropským městským hatchbackům.

To ale neznamená, že by na ní nebylo nic zajímavého. Naopak, Honda ji prodává jako prémiový model a cílí s ní na nostalgickou strunu. Design nese výraznou inspiraci původní N360 a snaží se využít teď tolik moderní vlny retro. Auto má roztomilá kulatá světla vpředu a malé hranaté lampy vzadu. V interiéru je ale zcela současné. 

V předloni představené druhé generaci se nabízí v několika provedeních a stejně jako zbytek N-Series je osazena motorem, který z objemu 658 cm3 dává buď 43 kW v atmosférické verzi nebo 47 kW (zákonný limit) ve verzi s turbem a běžně je spražen s Japonci milovanou bezestupňovou převodovkou CVT. 

Pro autíčkáře je ale nejzajímavější sportovní provedení RS. To je vyvedeno v atraktivních barvách, hlavně ale nabízí manuální šestistupňovou převodovku. Díky svému turbomotoru a muší váze 840 kg tak poskytuje zajímavé svezení. Chcete-li vědět víc, následující video vám poskytne recenzi. Sice v Japonštině, ale s anglickými titulky. 

Další na řadu přichází model N-WGN. Zkratka v názvu skrývá slovo Wagon, tedy něco jako kombík, a přesně tím auto je. Jedná se o jakousi karoserii kombi modelu N-ONE. Akorát, protože limity kategorie kei jsou neúprosné, prostor se místo délky našel ve výšce. Se svými 1 675 milimetry původní model o 14 centimetrů přečnívá. I on svým vzhledem připomíná původní řadu N a má být takovou praktičtější retro prémií.

Neumožňuje kombinaci s manuálem, ale zase je k dostání s pohonem všech čtyř kol. Navíc se nabízí i v atraktivnějším provedení Custom s drsnější vizáží. Takové provedení ale není výsadou Hondy. Naopak, prakticky každý výrobce působící ve třídě kei má svůj cool model Custom. Je to docela móda. 

Podle mě je ale N-WGN z celé řady asi nejméně zajímavý. Není tolik šik jako nejmenší jednička, a přestože je praktický, v rámci N-Series ještě zdaleka není tím nejpraktičtějším. Pro mě představuje takový mezistupeň a moc nevím, proč bych jej měl chtít. Ostatně, Japonci to asi vnímají podobně, o tento typ je nejmenší zájem.

Naproti tomu další model vnímám jako ten nejzajímavější. Je to ten, se kterým Honda celé oživení N-Series začala, auto-krabice, model N-BOX. Proč mám zrovna tento nejvíc v lásce? Je ještě podstatně krabičkovitější, oproti N-WGN přidává dalších 11,5 centimetru výšky (měří skoro 1,8 metru) a má posuvné zadní dveře.

O retro dojem se už nijak zvlášť nesnaží. Přesto mi přijde dokonale roztomilý. Podívejte se na tu kraťoučkou přední kapotu, na to skoro kolmé čelní sklo, na ta maličká kola v rozích. To je prostě nejpěknější krabička na světě. Model Custom mám pak ještě radši. Roztomilost kombinuje s pseudo chlapáckou image a přední maskou na styl dospělých Hond. To je prostě dokonalá kombinace. Něco jako když na vás štěká čivava. Tváří se drsně, ale nedá se tomu nesmát.

To pravé kouzlo Hondy N-BOX ale tkví v praktičnosti. Její zadní sedačky jsou dělené v poměru 50:50, sklopné a posuvné ve velkém rozsahu. Interiér díky tomu můžete poskládat zcela dle potřeb posádky. Například, pokud jedou čtyři lidé a žádná zavazadla, sedačky se posunou až do kufru a cestující získají prostor pro nohy, kterému nemůže konkurovat ani Superb. Je-li potřeba místo toho převézt náklad, sedačky se sklopí do podlahy a vznikne malý valník. Nebo se dají jejich sedáky naopak zdvihnout, třeba pro převoz kol.

V případě nutnosti převést od všeho trochu se dá poloha sedaček různě nakombinovat, zcela dle potřeby. Je to trochu Tetris, ale naprosto mě fascinuje, jaká prostorová kouzla auto na daném půdorysu umí. Přikládám videa. Druhé postačí sledovat mezi devátou a dvanáctou minutou, znalost jazyka není ani u jednoho potřeba.

Mimochodem, že je N-BOX boží, si myslí i Japonci. Trvale se umisťuje mezi nejprodávanějšími auty v zemi vycházejícího slunce a už se ho vyrobilo přes 1,7 milionu kusů. Škoda, že se u nás neprodává. Hned bych si jeden koupil.

Jako poslední přijde na řadu N-VAN. Jeho jméno je asi jasné. Je to vlastně N-BOX dodávka. Přidává dalších 160 mm výšky a měří bez pěti centimetrů rovné dva metry. Je ještě prostornější a praktičtější než auto-krabice. Na mě už je ale moc dodávkový. Ostatně i v Japonsku slouží hlavně k práci. 

Má ale jednu velmi zajímavou technickou finesu. Jeho levý B-sloupek je integrovaný do rámu dveří a otevírá se spolu s nimi. Když se to spojí s posuvnými zadními dveřmi, které se odsouvají dozadu, vzniká vstupní otvor s délkou skoro tří metrů. Je to fascinující a zároveň nekonečně praktické. Tohle by měla mít každá dodávka.

Toto je současná hondí nabídka aut pod hlavičkou N-Series. Jsem přesvědčen, že 10 let, po které už na domácím trhu jsou, představuje jen začátek dlouhé éry. Jen mě pořád nepřestává udivovat, proč se prodávají jen v Japonsku. Já vím, měly by problém s homologací, hlavně prý co se bezpečnosti týče. Také jsou možná na většinový evropský vkus prostě moc malá. Ale jsem toho názoru, že věrné zákazníky by si určitě našly. Který model se nejvíc zamlouvá vám a proč?