Smutné osudy a šťastná shledání. Jaguar S-Type, Alfa Romeo 166.

Pojďme se dnes společně vrátit v čase. Téměř po roce. Vraťme se společně do dob, kdy tráva byla zelenější a auta obecně rozšafnější. Pod slovem downsizing by si většina populace představila nějakou závadnou sexuální praktiku. A vůbec lidé kupovali i něco jiného než malá tolik nenáviděná suv dneška. Řeč je o letech těsně po přelomu milénia kdy doznívala tolik opěvovaná éra devadesátek. Zhruba před rokem jsem místo obyčejného pracovního auta do těžkých podmínek pořídil rovnou dvě. Ovšem ne tak úplně pracovní auta. Tedy alespoň ne úplně typická. Modří už vědí a rudí stejně neumí číst. Auta jezdila a údržba byla taková, jakou by pravděpodobně dostala u průměrného českého motoristy. Tedy nepřipadalo v úvahu nějaké “krabování“. Aditiva do paliva značkové díly a mazlení za stěnou garáže nepřipadalo absolutně v úvahu. Naopak realitou všedního dne byla přeprava osob a materiálu. Špinavé koberečky od bláta a na zadních sedadlech se často přepravovali pneumatiky pro vozy mnohonásobně dražší, než byl samotný pracant. Jak ta dvě auta obstála a která to vlastně byla?

Začneme stylově po hollywoodsku s happy endem. Prvním vozem byla mnohými zde na Autíčkáři vlastněná a opěvovaná Alfa Romeo 166. Dovoz ze Švýcarska. Pod kapotou se dodnes nachází pětiválec spalující diesel. Jen na počítadle ujetých kilometrů již svítí cifra o cirka 15,000 km vyšší jak dříve. Celých 248,000 kilometrů zřejmě poctivých. Alfa strávila svůj rok jako takový služební povoz pro kolegu. Když se jelo pro něco špinavého a prostě tak nějak pracovně. Tankování probíhalo, stylem dám tam cokoliv, co zdánlivě připomíná naftu. Pneumatiky zůstali po celou dobu původní. Zimní vzorek na pokraji zmizení. Motorový olej ani jiné kapaliny jsme absolutně ignorovali. Ony tam ty náplně jsou, ale prostě takové jaké tam kdysi někdo nalil. Prostě to byla dieselová Alfa za 30,000 Kč. Taková jakou si dnes může koupit kdokoliv. A to doslova. Veškeré názory dále mohou být samozřejmě jemně zkresleny stavem konkrétního kusu. A rozmazleností autora textu.

Alfa Romeo 166 bella signora!

Na Alfě 166 je vidět, že neměla konkurovat v tehdejší vyšší střední němcům (a dalším) toliko technikou a zpracováním. Jako spíše jakousi aurou sportovnosti a divokosti. Walter de Silva si s designem auta vyhrál a to dodnes umí vzbudit pozornost. Přestože je v obyčejné stříbrné poměrně nenápadné.  O tom jestli je hezčí předfaceliftová verze či nikoliv se vedou rozsáhlé spory už léta. Proto se k tomu nechci vyjadřovat. Pojďme se usadit za sportovní volant. To je to co se člověku vybaví. Dravá elegance. I po letech dokáže Alfa okouzlit. Ovšem do doby, než si na věci můžete sáhnout. Spoustu věcí v interiéru vrže a nedoléhá. Tlačítka působí křehce stejně jako zbytek plastů. I na poměry hodně ojetých aut to není prostě nic moc. Na druhou stranu kožená sedadla působí pořád významně a i se v nich poměrně dobře sedí. Najít rozumnou pozici za volantem je trochu složitější, ale jde to. Obecně prostě v kategorii auta do 50,000 Kč není moc co vytknout. Veškerá elektrická výbava dodnes šlape jako hodinky. Sovětské. Interiér co do prostoru je poměrně velkorysý. Ve srovnání se soudobou konkurencí nijak výrazně nezaostává. Respektive pneumatiky na zadních sedadlech si ani jednou nestěžovali. A to si užívali občas i ostřejší jízdu.

Alfa Romeo166 quanto veloce?

Bene! Vzhledem k tomu že Alfa 166 využívá pohon přední nápravy, nad kterou máme diesel motor je jasné, že to nebude okruhové náčiní. Nakonec třída a určení vozu ani nějaké velké pravé sportovní zážitky neslibuje. Jestli v něčem jednotka 2.4 JTD vyniká tak je to poměrně kultivovaný běh a snesitelný zvuk v celém spektru otáček. Ano je to diesel. Při poslechu zvenčí se projevem nezapře. Skoro se mi to nechce psát. Vážně se s tím dá celkem uspokojivě jezdit. Spotřeba do 6 litrů nafty potěší. A to se bavíme minimálně o 50% jízdy v ucpaném městě. Motor je prostě spolehlivý tahoun a například s podobně zaměřenými TDI od VW se může směle rovnat jak parametry, tak spolehlivostí. Dobová francouzská produkce a zejména Peugeot 607 nemá naději. Podvozek se mi nechce příliš hodnotit. Ono totiž hodnotit něco co jezdí na zimních pneu nevábných kvalit i v létě. A je to dost ojeté je takové neférové. To mi ale zase tak moc nevadí. Neděláme atletiku. Alfa Romeo 166 je v rámci třídy a vzhledem k celkové váze k tuně a půl velmi schopná. Když už se naftové srdce dostane někam do otáček a promění saze v pohyb. Tak i v pasážích zatáček a do kopce, jako jsou v Břežanském údolí, dokáže držet stopu velmi jistě. Auto se pocitově trochu pohupuje. Nicméně jede tam, kam řidič požaduje. V našem případě nás limitoval motor a ne úplně dobrý převod. Samotná převodovka a její dráhy už nejsou, co bývali. V normálním provozu se s tím jde popasovat. Při agresivnější jízdě už jde občas o losování. Co je potěšující je nutné opravdu řídit. Zapomeňte na nějaké samovolné vracení volantu do středu. A nulovou zpětnou vazbu. Tady se ještě drží alfí tradice. Výdrž jednotlivých prvků podvozku je myslím poměrně dobrá. A ceny dílů už také nejsou nic, co by strhlo někomu peněženku. Na našem kusu už budou nutné vyměnit i tlumiče. Po skoro čtvrt milionu kilometrů není divu. Samozřejmě asi nejsou původní ale i tak. Řidiče co potřebují levné a velké auto dokáže 166 potěšit.  

Alfa Romeo 166 amore sorprendente.

Původně měl být osud Alfy zpečetěn. Měla skončit na magnetu. Při výskytu nějaké větší smrtelné závady. Jenže láska si nevybírá. A tak jednoho dne kolega řekl, že auto takzvaně zachrání. Přestože není a nebude nikterak cenné. Čeká ho blahodárná kůra. A to co má teď v plánu asi trojnásobně předčí skutečnou hodnotu vozu. Vtipné je, že i když máme k dispozici o hodně let novější auta, možnosti osedlat Alfu se nikdy nikdo nebránil. Nabízí totiž skutečnou kombinaci pohodlí a zároveň zajímavé jízdní vlastnosti. A to je to co potřebujete v džungli kolem Prahy. 166 je postavená jižansky. Není to dokonalost sama. Je jako skutečné Italky. Věrná, šikovná a zvláštně přitažlivá. Někdy dovede být ale hádavá, otravná a malicherná. Rozhodně to není auto pro lidi, co chtějí jen sednout a jezdit. Vyžaduje totiž neustálý zájem majitele. Není nutné do auta lít peníze horem dolem. Je třeba mu naslouchat. A ono se potom odmění. Věrnou a relativně levnou službou. Na závěr bych dodal, že auto nikdy nikde nezůstalo stát. Vždy dojelo svou cestu a dovezlo svou posádku. Takže Turínská kraksna jak jsem tohle auto nazval, dožila a přežila toho Brita. Od cesty přes Rumunsko bohužel oba vozy zachránila moje přítelkyně vyšší střední třídy s dobrou konektivitou. A to sice tím, že se jí prostě nikam takhle nechtělo.   

Alfa Romeo 166 fastidioso puttana.

Že sem v podstatě jen chválil? To jistě ale i Alfa dokáže být pěkně otravná mrcha. Zejména drobné závady na elektrice nenechají člověka mnohdy na pochybách, že auto je skutečně Italské. Nejlepší bylo pravé světlo. Občas zhaslo. Když se udělalo lepší počasí, zase se opravilo. Není to kouzelné? Auto repair kit nenabízí nikdo s konkurentů. Zadní elektrická okna fungovala vždy, jen když se to hodilo nejméně. Navíc se občas sama jen tak z legrace stáhla. Stalo se to asi dvakrát, potom se vše umoudřilo. Z auta uniká motorový olej více, než by asi odpovídalo. Je nutné jako povinnou výbavu vozit alespoň dva litry motorového oleje jakékoliv specifikace. Kdyby náhodou. To už jsou ale spíše takové stařecké vrtochy jinak povedeného a odolného vozu. V zajímavém balení.

Dalším vozem s kdysi snovou cenovkou je Jaguar S-Type. O benzínovém třílitru z předfaceliftových aut kterému je nutno se vyhnout toho bylo napsáno dost. V autě z roku 2001 s nájezdem těsně pod 200,000 km a k tomu automatem může být háček. Tady je už důvod k obavám při letmém pohledu do inzerce a počtu zadřených kusů. X200 byl vyvíjen ve spolupráci s Fordem a na autě je to vidět. V dobrém i ve zlém. Techniku auto sdílí až na výjimky s Lincolnem LS. Inu nic není černobílé. Je S-Type dobré auto?

S-Type I am a proud Englishman.

Auto vzhledově působí dodnes poměrně majestátně tak trochu exoticky. V Praze. A retro tak nějak pořád frčí. Samozřejmě na krásný původní S-Type ze začátku šedesátých let úplně nenavazuje. Přestože jistá podobnost tam pro někoho může být. V dnešní době už je zase docela malé, ale to i všechny ostatní stejně staré stroje. Vůbec bych se nezaobíral nějakou aurou a tím jestli je to pravý Jaguar či ne. Má to prostě to správné logo a hotovo. Interiér v kombinaci šedá a falešné dřevo moc krásy nepobral. Nicméně je poměrně pohodlný a sedadla velkoryse dimenzovaná. Zpoza volantu působí vůz větším dojmem, než jaký skutečně je. Uvnitř totiž místa na rozdávání rozhodně nenajdete. Několik velkých pneumatik a 50 l oleje na zadní sedadla však snadno vtěsnáte. Dokonce by se tam ještě někam složilo i malé dítě bez sedačky.

S-Type… with a tow, row, row, row, row, row to the British Grenadiers.

Jasně je to tady. Auto i přes svůj ne úplně jasný původ vývoje a tak dále umí ve vás dokonale probudit tuhle “Britanoúchylku“ kterou zajisté trpí všichni majitelé Jaguaru. Prostě je to auto, ke kterému když jdete, cítíte se jako James Bond. I když klepete kosu v obleku od Blažka a na nohou rozhodně nemáte lakýrky s vystřelovacím nožem. Je to prostě ten Váš Jaguár. Mňau. Respektive v autě se jezdí vážně dobře. Nejde o nějakou střelu. Motor je většinu času tiše. Až někde u červeného pole už je cítit, že se mu to vyloženě nelíbí a nadává nahlas. Prostě se tady snoubí tradice a image. Navíc se skvěle vypráví historky. Joo to jsem šel takhle ráno ke svému Jaguaru. Slyšíte to? Ne? Tak si tu větu řekněte a změňte slovo Jaguar třeba za Renault. Řekl bych, že v Čechách už má stejný zvuk je BMW a Mercedes.

Auto bylo obuté na zimákách a to ještě protektorech. Vůle v podvozku byly značné. Už při nákupu tohoto auta za cirka 25,000 Kč bylo silně vidět únik oleje z automatické převodovky. Přesto se do zatáček vrhalo s vytrvalostí a solidní hravostí. Brzo se však dostaví velmi nepříjemná vlastnost. Snaha opustit silnici rovně po tečně. Vzhledem k tomu že se jedná o těžkou limuzínu tak agility Miaty samozřejmě nedosáhnete nikdy a nikde. Například na špičkového konkurenta BMW 5 e39 se prostě S-Type nechytá. Řízení je spíše gumové a delší posezení za volantem bych přirovnal ke Škodě Superb I. Vydržíte to. Nejlépe se auto i motor cítili na dálnici. Absolvoval jsem s vozem cestu do Německa a nemohl jsem si auto vynachválit. V momentě, kdy se dostanete na dálnici, vše jde dobře. Řízení příjemně tuhne a v přímém směru je auto i ve vysokých rychlostech krásně stabilní. Rychlé změny směru a stylu jízdy S-Typu nedělají dobře.

Dokonce bych řekl, že ani posádce. Brzo nasadí typické britské kožené obličeje. A začnou vypadat krásně jako Wayne Rooney. Když byl štramák. Auto jezdilo, ale jeho stav se po dobu používání značně zhoršoval. Ujelo necelých 10,000 km. Přesto všechno jsem si auto oblíbil a rád v něm jezdil. Opět stejně jako Alfa. Tohle není auto pro masy. A dnes to platí dvojnásob.

S-Type The Saints are coming.

Yea my man. Po několika tisících kilometrech auto občas vydávalo divný zvuk. Přistoupilo se tedy k výměně motorového oleje přesně dle specifikace výrobce. Zevrubné kontrole motoru a opotřebení mechanických částí. Vše proběhlo k absolutní spokojenosti servismanů. Myslím, že snad mají i potřebné kvalifikace. Navíc nás potkala ještě svízelná závada v podobě utrženého výfuku. Zřejmě únava materiálu. Převodovka začala nepříjemně cukat a auto běželo na volnoběh se sešlápnutým brzdovým pedálem velmi hrubě. Inu jezdilo se několik dnů dále. Až najednou auto dojelo bohužel po ráně a se zlověstným tichem po ní. A bylo po motoru. Občas historky z podsvětí nelžou. Odtahový speciál značky Fiat měl ten den opět práci s odklízením aristokratů ze silnice. Ano skutečně děvčátka a chlapci. Kupujte ty osmiválce po faceliftu jak vám doporučuje kdejaký profesionální žurnalista. Bude se vám klidněji spát. Kocour zatím odpočívá v pokoji pod plachtou v jednom servisu. Pravděpodobně provedeme odprodej za lístek do kina jednomu milému pánovy na díly.

Jeden příběh skončil tedy neslavně, leč řekněme očekávaně. Druhý skončil skutečnou láskou v typickém duchu, dokud nás STK nerozdělí. A to je kolega zarytý příznivec produkce Toyoty. Přesto si ho obyčejná naftová Alfa dokázala získat na svou stranu. A dokonce ji dával často přednost před v podstatě úplně novou Audi A4 v benzínu. Řekl bych, jak tady nedávno někdo psal. To ho ovlivnila nostalgie a snad i nonšalance a kapka exotičnosti.

A co bude dál aneb Vorsprung durch Technik

Jelikož nad džegem se zavřela voda, tento týden naskočil do koloběhu nováček. Zatímco milovaná 166 ještě rozhodně neřekla své poslední slovo. A po léčebné kúře jí tady slavnostně napíšu její vlastní speciální blog i se součtem kolik to všechno stálo. Celá ta paráda. Kocour skončí pravděpodobně jako dárce pro dobrou věc. Vzhledem k tomu, že vím, jak tady lidi milují dieselová auta. Tak novým přírůstkem je Audi, které si taky dnes už můžeme dovolit všichni. Audi A6 3.0 TDI vrcholová sazometná varianta verze 4F. Koupeno za směšnou cenu s vadami. Avšak pojízdné. Takové Quattro nakonfigurované ve výbavě se šestiválcem a takzvanou plnou polní. To může být taky terno. Pro hodně lidí to může být i sen. Tak hned jak bude auto jezdit a vlastnit české spz začneme sbírat data. Pěkně uvědoměle po prušácku. Pořádek musí být a tak to má být.  A doufám, že bude ještě sníh. A že budu stíhat psát o dalším vývoji těchto starých vysloužilců.

 Původní blog ZDE (1.část)