Komu zvoní hrana aneb proč není snadné přijmout pokrok

Čtu texty oslavné k proklamované budoucnosti i ty, kde se hlavní protagonisté křižují a varují před zničující silou temnoty ze které již není návratu. A já vám nevím. Dokonce jsem nějaký z textů na toto téma v minulosti vyplodil a v jádru zůstal názorově někde uprostřed. Ale jde to vůbec? Když netančíš s námi v duchu elektrovalčíku, tančíš prostě proti nám. Nebo snad ne? Gordon Murray si poradil zcela mistrně – nové T.50 je fascinujícím strojem, který vznikl všemu a všem proudům navzdory. Bude dokonalý. A taky patřičně drahý…

Hodina trestu se přiblížila

My, běžní automobilový fanoušci na T.50 nikdy nedosáhneme. Spíš se obáváme, že brzy přijdeme o možnost řídit naše oblíbená auta na benzin nebo naftu, dokonce až paranoidním způsobem býváme přesvědčeni, že „oni“ (teď ještě zbývá najít kdo přesně jsou ti oni) nám ubližují a posadí nás brzy zpět na kola a koloběžky. A pak jsou tu opravdoví ekoteroristé. Nazvěte si je jak chcete, ale jsou mezi námi bojovníci, pro které jsou principy, kterým uvěřili silnější než svoboda, globální oteplení hrozba nejvyšší a lidstvo jen hnusný otravný hmyz, který nahlodává do planety Země již nezacelitelnou díru.

Podívejte se někdy na poslední dokument od samotného mistra oboru – Davida Attenborougha, tam to uvidíte. V globálu skutečně problémy máme, ale horší je způsob jakým si někteří myslí, že je vyřeší. My, lidská rasa jsme hyeny a osobní automobil, ideálně s velkou V8 pod kapotou zbraň, která kosí a ničí vše živé. Jak jsme se probůh opovážili dopustit takového ničení! Neptají se jen vědci, ale i jisté bystré (zá)školačky…

Svoboda nade vše

Víte co? Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. A jakmile přijdeme o svobodu, přijdeme o vše. Pravda je, a věřím tomu i já, benzínový fanatik, odpůrce všeho co má čtyři kola a strká se to do zásuvky, že planetu Zemi vážně ničíme, plýtváme se zdroji a chováme se prostě jako hovada. Aspoň někdy tedy určitě. Ale abychom se tu dobrovolně podvolili systému jako vystřiženému z Farmy zvířat od George Orwella, tak zle na tom zase nejsme. Jsme svodobní  a svoboda je nadevše. A proto budu vždy odmítat jakékoli násilím prosazované změny. A to je ten jednoduchý důvod, proč mě štvou všechna ta dotovaná auta do zásuvek. Možná čistě z technického hlediska dávají v určitém segmentu smysl, ale to může ukázat jedině čas, ne samolibé směrnice vytvořené početnou komisí jakéhosi politbyra.

Spalovací motory neřekly poslední slovo, ale ty dostupné už nejsou tak sexy

Velký problém dnešní doby je, že už jsme v mnohých technologiích tak pokročilí, že nás žádný nový vynález, žádný zlepšovák vůbec nepřekvapí, neohromí. A to je problém. Když se zanořím do historie, tak objevím tolik úžasných a přelomových věcí, které se staly hitem doslova přes noc. Co se může stát hitem dnes? Fakt nevím a to je asi ten problém. Já nejsem v jádru duše zpátečník, který by nepřijímal nic nového. Nakonec i auta v mé vlastní garáži nejsou žádné zastaralé škatule, ale auta, která ve svých specifických dobách představovala pokrok. Nejsem slepý ani hluchý.

Dobrá, vlastním MGB, které je přesným opakem. MGB je technika, které se eufemisticky vždycky říkalo „osvědčená“, to když výrobci (anebo komunisti – i v tom Leylandu nějací byli, nemyslete si) chtěli zakrýt fakt, že se auto vyrábí prostě už o dekádu déle než by asi mělo.

Ale když se zadívám zespodu například na můj Lotus Elan, vidím opravdu radikální technická řešení, která vzešla z první ligy závodění oné doby. Motor, který měl dvouvačkovou hlavu a výkon přes 100 koní z šestnáctistovky, to bylo v roce 1967 velmi sexy. Zvuk, chuť po otáčkách a výkon propojený s vynikajícími vlastnostmi podvozku, to je přesně co mě na automobilech baví. I proto jsem loni dal přednost Elanu před technicky velmi zastaralým Triumphem TR6 pro kterého jsem si původně jel. Svezení v pokrokovém Lotusu (pokrokovém pro svou dobu) mne přesvědčilo, že není důvod proč vzývat duchy v podobě zastaralého litinového šestiválce.

I „Sallyna“, Porsche 911 modelu 996, první vodou chlazené Porsche 911, bylo ve své době něco nového. Design navrhl japonec a motor byl úplně jiný než kdykoli předtím. Z původního vzduchem chlazeného nezůstal (nejspíš) ani jeden společný šroubek. Přesto je ono auto skvělá 911, i když staromilci brblali. Jo, tehdy už opravdu asi začínal tenhle proud, do jehož řad se občas dnes taky začlením.

Už se holt nedělají pořádná auta, vyjmenuj mi nějaké, které by stálo za to si koupit?

Přesně tenhle přístup aplikovali fandové vzduchem chlazených Porsche už v těch devadesátkách, kdy vyjela 996tka a tak trochu pozurážela celou tehdejší poršáckou komunitu. Jenže tenhle (dnes už starý) podvraťák pořád krásně jezdí a i starším lidem svítá v makovicích a dnes říkají, že to vlastně asi bude přeci jen taky pravá devětset jedenáctka. Staré křivdy byly odpuštěny.

Na sportovních autech je úpadek řidičskosti vidět nejvíc

Tuhle jsem posílal v chatu kamarádovi, který má velmi rád emková BMW povedené video představující fungl novou M3. Logicky bychom se na příchod nového sportovního sedanu z Mnichova měli těšit, ale realita je smutnější. I jemu, fanouškovi do emkových bavoráků je to šumák.

„Víš, poslední M3, které jsem prožíval a užil si i krásné kilometry za jeho volantem byla ta osmiválcová, E90tka, odvětil“. Je to smutná realita, řeknu vám. Ale proč tomu tak je?

Můj osobní názor je ten, že je pro ty automobilky čím dál tím těžší překročit svůj stín, zkrátka vymyslet auto, které dokáže celkově překonat povedený a úspěšný předchozí model. Když Ford v roce 1998 představil po několikrát modernizovaném, ale pořád mizerném Escortu nový Focus, bylo to něco. Auto bylo pecka, novinářům se dostalo opravdu velkolepé prezentace a podvozek obyčejného hatchbacku fungoval úplně nadpozemsky. A jeho modrá třídveřová verze RS je lahoda i dnes. Nyní Ford představí nějaké auto a člověk (i fanoušek do aut) je rád, že si vůbec všimne, že něco nového na trh vůbec přišlo.

Celé to nadšení kazí totiž fakt, že všechno se dnes opravdu v automobilovém průmyslu reguluje z vnějšku. Preference a představy motoristů (a zejména firem), kteří kupují nebo dlouhodobě pronajímají nová auta se přeci jen liší a do toho všeho hází vidle různé regulace. Emisní limity spolehlivě zabily benzinový i naftový motor a to je právě ten úplně nejzásadnější důvod, proč se dnes nadšenci dívají bohužel ponejvíc jen zpátky do historie, kde lze čerpat ze studnice těch opravdu výkonných a krásně znějících motorů.

Když bych mluvil o skvělých výkonech motorů dřívějška, tak bych dost možná kecal. Luxusní elektromobil dnes zrychluje daleko líp než taková M5 E39 před dvaceti lety. Nemám problém si to přiznat. Nové Porsche 911 nabízí výkonově parametry srovnatelné s 911 Turbo před dvaceti lety. Výkony nám nechybí, dokonce jsou snad až přehnané.

Co opravdu novým autům chybí (a přinejmenším mě) je radost z interakce ovládání a možnost vůz opravdu plně řídit, tak jak tomu bylo v minulých letech. Volanty jsou do velké míry nepropojené „joysticky“ a lepšímu citu nepomáhají ani často úplně zbytečně příliš široké pneumatiky s nesmyslně nízkým profilem. Drtivá většina motorů je naladěna na extrémní pružnost v nižších a středních otáčkách a v těch vysokých nemají očekávanou výkonovou gradaci ani vytříbený zvuk, který je sám o sobě důvodem, proč je až k červenému poli chtít vytočit.

Letos jsem snad řídil zatím jediné nové auto, kde se mi projev jeho motoru líbil bez větších výhrad – tím byl nový GR Yaris. Z loňské sezony bych vypíchl projev motoru Lotusu Exige 410 Cup, který se mi zaryl pod kůži a z té předloňské dvakrát přeplňovaný šestiválec Alfa Romeo z modelu Giulia QV. A to je přeci jen trošku málo, nemyslíte?

Ještě před nějakými deseti, patnácti lety jsem hltal v motoristických časopisech většinu nově představených aut. Ano, vynechával jsem nudné diesely, Octavie anebo korejské výrobky, to mne opravdu nic neříkalo ani tehdy, ale těch sportovně střižených aut vznikalo pořád docela dost a důvodem, proč mi v garáži tehdy stálo (jako ostatně pořád stojí) obstarožní kupé MGB GT a ne zbrusu nová Toyota GT86 byl nedostatek peněz. A paradoxně dnes, když už si nějaké slušné peníze na zajímavé nové sportovní auto vydělat umím, mám problém si vybrat.

Možná je to jen můj problém a buďte šťastni, že jím netrpíte. Ale dost možná to vnímáte podobně. Opečováváte v garáži nějaký opravdu hezký kus sportovního auta z relativně nedávné historie a uvažujete jestli by stálo za to jej vyměnit za něco nového. A jste zrovna jako já v patové situaci. Přitom mám otevřenou mysl. Rád si vyzkouším vše nové, pokud se zrovna naskytne příležitost a na některé novinky se pořád i těším. Není jich však zdaleka tolik jak by u automobilového nadšence nejspíš mělo být.

Svět motorek je ještě naštěstí celkem v pořádku, i když i sem se plíživě infiltrují tendence montovat do výfuků různé špunty. Zkonstruovat úžasný točivý motor, přesný ve svém obrobení, výkonný a krásný na pohled a pak do jeho výfuku strčit špunt, no to je … to je jako kdyby kuchař restaurace s mišelinskou hvězdou vytvářel degustační menu, ale směl jej prodat jen v plastovém „takeaway“ obalu!

Má ten hejt vůbec nějaký závěr?

Koukám, že jsem se textově snad až příliš rozjel. Pointa je, že mě spoustu věcí v současném světě automotive nesmírně štve. A úplně nejvíc mne štve, když někdo, kdo absolutně nerozumí technice, elektrotechnice atd. horuje za elektromobily z pozice městského hipstera, který vůbec nevidí a ani netuší jaké jsou potřeby a možnosti normálních lidí „tam venku“. A štve mě, že už nemám příliš rád nová sportovní auta a já bych tak moc chtěl. Držím si v garáži objektině řečeno „staré šlupky“ jen proto, protože jejich motory krásně znějí, baví mě řídit a já se s nimi neumím rozloučit a vyměnit je za nějaké ryze moderní a pokrokové sportovní auto, které umí spoustu věcí líp, ale po emocionální stránce bývá prostě moc chladné, politicky korektní a v tom výfuku má prostě „špunt“.