Lada Niva – lék na OCD?

OCD, neboli obsedantně kompulzivní porucha. Taková ta nemoc, která Vás nutí vracet se a pokaždé kontrolovat, jestli jste zamkli. Nebo musíte dělat určité věci v určitém pořadí. Atd. Já mám její lehčí formu. Projevuje se u mě ve spojení s mým motoristickým životem. Prostě moje auto musí být pořád čisté. Naleštěné. Proto se za jízdy vyhýbám loužím, auta myju 2x týdně a po každé druhé jízdě vyklepávám koberečky. To, že na místě spolujezdce nikdo neseděl, není důvod ten kobereček nevyklepat. Když se na skle rozplácne hmyz, zastavuji na nejbližší benzínce, vytahuji hadr z mikrovlákna a sklo leštím. Ostřikovače nepoužívám – udělalo by to na karosérii bordel. O to víc nenávidím lidi, kteří je používají v autech přede mnou a jsem schopen zběsile troubit, když dvě třetiny ostřikovací kapaliny zasáhnou moji kapotu. Celkově to chápe málokdo, ale je to jistá forma lásky k autům.  Problém je, že je poměrně časové a i psychicky náročná. Zrovna teď mi třeba na auto prší a mě to sere.

Proto jsem byl zvědavý, co se mnou udělá týden s Ladou Niva. A ne, ne s tou starou. Ale se zcela novou. Jaký je mezi tím rozdíl? V daném případě dvoje dveře navíc, přední okna v elektrice a… asi už nic.

Na mém XKR jsem nechával nastříkat podvozek a dutiny. Ne, v zimě to auto nejezdí, ale tak pro jistotu. Koroze je rakovina plechových mazlíků a raději budu investovat do prevence, než do možná marné léčby. Slovo dalo slovo, auto jsem přistavil do firmy Canocar v Brně a na týden jsem si odvezl hodně netradiční náhradní vozidlo. Přesně to, které jsem chtěl.

První dojmy byly velice zvláštní. Dostal jsem dva klíčky (jeden vypadal jako od visacího zámku). Zde jsem se setkal s první zajímavostí. Jeden klíček odemyká zámek a druhým se startuje. Hmmm, tak tohle jsem nikdy nezažil. Následoval pohled do interiéru. Velké množství bakelitu a čudlíky tvarově i materiálově jako z jiné galaxie. Usazení za volant – pro mě pozice vyhovující. První otočení klíčkem a povědomý zvuk – stejně zněla naše Lada! Dlouhá řadící páka s koulí navrchu, která se více méně volně přetáčí a přitom krátké řadící dráhy jsou vcelku zvláštní kombinace, ale jakž takž to funguje. Dráhy jsou spíše náhodné, takže odhadem zařadíme jedničku a hurá – týden s Nivou začíná.

K offroadu jsem nikdy nepřičuchnul. Nejblíže jsem se k němu dostával, když jsem s rodinou Sephii jezdil po polňačce za město na rodinnou zahradu. A jelikož jsem díky bohu začal trpět sennou rýmou, tak ani ty jízdy nebyly nějak přehnaně časté. Proto jsem vůbec nevěděl, co mám od Nivy očekávat. Když už jsme u té Sephie – ta naše byla taky bílá, s černými nárazníky a hrdé označení SLX znamenalo nejnižší výbavu. Podobně jako Niva neměla centrál, ale měla autorádio. Niva skóre dorovnává elektrickým stahováním oken.

Na první pohled je to dělník, ze kterého ale několik doplňků dělá málem stylovku. Jsem zvyklý na to, že se za mými auty lidi otáčí, ale pozornost, kterou vyvolávala Niva, mě až šokovala. Je teda pravda, že se za ní otáčela zcela jiná skupina lidí než ti, kteří se ohlédnou za XKR. Vcelku musím uznat, že dizajn Nivy se za desítky let osvědčil a rozhodně mě neurážel.  Líbí se i dětem, Niva má obličej – oči, obočí z blinkrů a zrcátka jsou ukázkové uši. Zde se jedná o základní pracovní verzi, luxusnější Urban je více oplastovaná. 

Překvapení pro mě bylo taky to, že se mi v tom spartánském interiéru začínalo líbit. Když za sebou zabouchnete dveře a slyšíte to kovové bouchnutí, je to jako návrat do dětství. Koženková stropnice je v dnešní době vyloženě stylová. S nekvalitními tvrdými plasty se jaksi počítá a rozhodně mě v tom autě neuráží. Trochu mě štvalo, že volant je při jízdě rovně vytočený o jednu třetinu doprava, ale taky jsem si zvykl. Ventilace v Nivě mi v létě přijde jako zbytečná věc. Když se ventilátor pustí naplno, ozve se výrazný randál, ale dva miniaturní výdechy vyplivují naprosté minimum horkého vzduchu. To už raději (elektricky!) stáhnout přední okna. Autorádio není vůbec zapotřebí, odhlučnění je na autě minimum, takže o soundtrack se stará jednasedmička, která snad nějakým zázrakem plní Euro V. V hluku jí zdatně sekunduje hnací a řadící ustrojí. Při změnách rychlosti vydává velice zajímavé rány, které ale dotváří charakter vozu.

Zadní sedadla tvoří jedna velká lavice, akorát mě trochu překvapilo, že nemá hlavové opěrky. Nu což, další roztomilá vzpomínka na dětství.  Vlastně Niva plnila přesně to, co mám na autech nejraději. A dovede jich to poměrně málo. Na jízdu v ní jsem se těšil. Zásadně jsem si před jízdou na hlavu nasazoval slamák, k tomuto autu je to prostě povinný stylový doplněk. Klobouk nosím i nadále, avšak po návratu k Jaguárům jsem si pořídíl lněný. Přeci jen se k autu hodí víc. Dalším příjemným doplňkem je prostor u řadičky, redukce a uzávěrky diferenciálu – vejde se tam přesně jedno acidofilní mléko. Teda že jsou to páky redukce a uzávěrky jsem zjistil až po nastudování manuálu v angličtině. Samolepky s azbukou mi zrovna moc nepomohly.

Vzhledem k tomu, že jsme v ten týden pomáhali organizovat soutěž pro záchranáře v Moravském krasu, dostalo se i na praktické využití auta. V relativním pohodlí (já jako řidič jsem měl místa dost), zvládla Niva na jeden zátah odvézt sedm lidí a spoustu harampádí. Je teda pravda, že ke zvukům motoru, kvílení ventilátoru a ranám z hnacího ústrojí se přidaly i zvuky nové, tentokrát rány z podvozku při přejezdu jakékoliv nerovnosti. Nicméně Niva opět obstála.

Samostatnou kapitolou je chování v běžném provozu. Čekal jsem něco nepoužitelného, nemotorného a o to větší bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že je to vlastně docela v pohodě. Podvozek je komfortní a tlumí nerovnosti. Jednasedmička je spřevodovaná nakrátko, takže auto je v městských rychlostech opravdu pružné a na semaforu nebude brzdou. Horší je to již mimo města, kde je potřeba velké dávky trpělivosti při snaze dosáhnout povoleného rychlostního limitu. Jednou jsem se pokusil předjet Fabii jedoucí 85 a stal se z toho docela hezký adrenalinový zážitek. Mírně do kopce na dlouhé rovince, kterou jsem na předjetí důchodce jedoucího ustálenou rychlostí a bez jakékoliv ochoty pustit mě pŕed sebe nakonec na předjetí potřeboval celou.

Vyzkoušel jsem si i jízdu mimo silnic a zde nastal ten malý zázrak. Kdykoliv jsem viděl louži, cítil jsem nutkání do ní vjet plnou rychlostí. Bahno jakbysmet. Každý další flek na čelním skle mi dělal radost. Vyzkoušel jsem si redukci a zjistil jsem, že vyjedu opravdu všude. Zcela jiný svět, než na jaký jsem byl zvyklý. A nejlepší na tom bylo, že když jsem zaparkoval, byl jsem na špínu na autě hrdý!

Týden ale skončil a já musel Nivu vrátit. Tak jsem jí jakž takž umyl a při vysávání zaneřáděného interiéru jsem pochopil ono spojení tahat jako z chlupaté deky. Ona totiž podlaha Nivy je pokryta chlupatou dekou! Asi by to chtělo klasické stylové peršany.  Když jsem si ale vyzvedl svoje XKR, s radostí jsem zaplul do jemné kůže, pustli jsem si klímu a moje první myšlenka směřovala k tomu, že to auto je hrozně špinavé a potřebuje umýt…

Je tedy Lada Niva lékem na OCD? Pro mě jo. Ale bohužel jen v případě tohoto auta a dočasně. Asi jediné, co mi opravdu chybělo, byla kllimatizace. Kdybych bydlel na venkově, měl jeden – dva traktory, řešil bych dotace na zemědělství, sváděl boj s kůrovcem, nebo kdybych byl šílený fanoušek seríálu Černobyl, tak bych si život s Nivou dovedl představit. Jelikož ale žiju život městského člověka, budu se muset i nadále smířit se svou nemocí.