Kdo je Autíčkář?

Kdo je Autíčkář?

Poslední dobou přemýšlím, kdo vlastně komunitu autíčkářů tvoří.

Co nás ( pokud se do téhle komunity počítá i v lese pracující individuum s Fiatem Multipla jtd u domu) spojuje? Pro koho vlastně tyhle stránky vznikly a běží? A co bude dál?

Na jedné straně jsou mezi čtenáři fandové-teoretici, kteří by pro tu svoji značku byli ochotni skoro i umřít, ( nebo roky jezdit MHD, což může v dnešní době znamenat prakticky totéž, co pomalá smrt) jen aby si svůj sen splnili.

Na straně druhé tu máme sběratele-praktiky, kteří mají aut několik a vědí, v čem jsou i ponožky z fanshopu té jejich značky lepší, než ty od konkurence.

Pak tu jsou fandové jednoho konkrétního auta, které je v tu chvíli středobodem autoprůmyslu a prakticky nejlepším vynálezem lidstva od zažehnutí ohně.

Skrz prokliky z vyhledávačů se tu sem tam mihne i laik, jež je v diskuzích obvykle po zásluze potrestán, nepochopí-li nadsázku některé z místních diskuzních stálic.

Čím dál víc ale získávám pocit, že skoro nikdo z pravidelných návštěvníků se auty neživí. Nejspíš mi sice někdo dokáže, že se pletu, ale obecně bych odhadoval, že podíl profíků k těm z nás, pro koho jsou auta něco na stupnici hobby-posedlost-prokletí, je tak 1:9.

Tak co je to, co místní komunitu spojuje? Každý přece není nadšený řidič (a vzhledem k tomu, pro jaké mašiny tu někteří mají slabost, je skoro namístě se ptát, jestli pár jedinců postižených sebedestruktivními sklony řízení spíš nemají v nenávisti). Ani se všichni každou svoji volnou chvíli nevrtáme pod kapotou, nebo neutrácíme každou vydělanou korunu za úpravy.

Nespojuje nás ani přiměřená dávka stříbrné lepící pásky, ani to tu neběží jako na drátkách díky použití dostatečného množství WDčka.

Paradoxně, při zálibě něčem tak hmatatelném, jako jsou všechny možné vehikly je potřeba hledat pojidlo jinde.

Ač by se to mohlo z některých diskuzí zdát jako mýtus, pojí nás radost z radosti druhého. Orosená peněženka při nafocené ráně na stroji kamaráda. Jedním slovem respekt.

Když čtu blog o putování Toskánskem velkým britským GT, o nehodě 911 cestou na Ring, nebo pro mě za mně i o vozovém parku v Íránu, je to jako bych to prožíval sám. Je to o schopnosti předat emoce. Je skoro jedno jaké, (samozřejmě ideálně ty pozitivní, protože opačné spektrum teď jde čerpat všude)a je jedno jestli v komentáři pod článkem, nebo ve vlastním blogu. Zkrátka, emoce.

Ať chceme, nebo ne, jsme banda dinosaurů, povětšinou zpátečníků, kteří si v různém měřítku plní svoje sny. Sny o minus další vteřině na kolo, sny o velkém cestování, o polofunkční V8, o kombíku, co uveze dvě ledničky, bagr, lokomotivu a přitom žere do 5l, sny o autě pod kterým nebudu muset co víkend ležet. Nebo třeba sny o silnicích tak báječných, že i na nákup rohlíků člověk dorazí s jedním na obličeji. Je to radost a možná vášeň, ale spíš je to šílenství a zároveň spojnice lidí, co by se za normálních okolností nepotkali. A taky vášeň pro kterou v okolí většinou těžko hledáme pochopení, protože auto je jen větší kávovar. Když zastará, koupí se nový. A nový. A nový. A..pak většinou už nic.

Zdá se, že při současném vývoji automobilizmu se blížíme k bodu, kdy budeme muset svoji zálibu častěji a častěji obhajovat. Provoz našich obstarožních pekáčů spalujících kandované dinosaury, žabičky a mloky, bude třeba omezovat až vymýtit úplně. A z našich klenotů (a teď nemyslím Multiplu, ale třeba žlutý, značně obnošený, bezstřechý povoz s logy Pininfarina, co čeká na příští sezonu v garáži) budou statické dekorace.

Ta doba se mi ještě nedávno zdála naprosto nesmyslně daleko. Dneska se ale motorizmus poháněný fosilními palivy pomalu dostává přes horizont. Nejděsivější na tom je, že (snad až na některé US automobilky) poslední spalovací model na rozloučenou nejspíš nebude hromově burácet svojí V8 do západu slunce.

   Nejspíš se mu bude pod kapotou krčit a chvět tříválec udušený emisními normami a doplněný elektrárnou. Takový ekvivalent obézního dítěte v železných plicích s roubíkem v puse.

Neříkám že vždy je to špatně (myslím auta s tříválcem, ne obézní děti s roubíkem). Například současný, všeobecně adorovaný Yaris GR je třeba čestná výjimka a zároveň důkaz, že by to šlo i jinak.

Klíč k odvaze opustit hlavní proud a jít si po svém je totiž úplně stejný jako to, co spojuje komunitu Autíčkáře: Umění předat emoce. Pravda, dlouhá léta Toyota vyvolávala zhruba tolik emocí jako igelitka, šedivá barva, nebo radiátor v kouplně.

Dodnes vzpomínám na služební auta v jednom z mých bývalých zaměstnání. (Ba ne. Nevzpomínám. Normální člověk taky nevzpomíná na ponožky co nosil před lety..), čili spíš “matně si vybavuji”

Ta auta nejspíš vznikla podle zadání:

Vyrobit spolehlivý mechanizmus na čtyřech kolech sloužící k přesunu osob a materiálu.

Myslíte auto?

Auto v žádném případě! Spolehlivý mechanizmus na čtyřech kolech sloužící k přesunu osob a materiálu, o autech nechci ani slyšet!!

…A tak milé děti, tak vznikla Corolla.

Dnes v čele Toyoty sedí člověk, který se sice nechává vozit ultrafosilní Toyotou Century, jenže takovou, která z linky záhadně propadla až do garáží závodního oddělení GRMN. (poznámka pro údržbu: zkontrolovat korozní ochranu linky!!)

Exot, který pod pseudonymem závodil mimojiné i na 24h na Nürburgringu.

Blázen do aut. Dinosaurus. Jeden z nás. Autíčkář.

Ono totiž nezáleží na postavení, na preferované značce, ani na technických schopnostech.

Záleží na emocích, které umíme vydolovat z hromady kovu, plastových součástek, drátů a gumy.

Přesně pro takové jedince je psaný tenhle web.

Dokud tedy smíme jezdit po silnicích, měli bychom si to užívat za volantem něčeho, co máme rádi. Není čas na nudné káry.

Při všem co se dnes děje, je cestování ve vlastní kapsli jedna z mála vcelku bezpečných radostí. Měli bysme si ji proto na cestách i mimo ně dopřávat. Splňte si sny. Jindy to nepůjde. Manželku přesvědčte, že nový nábytek je naprd a dovolená v Dubaji riziko. Stojí to za to.

Jeďte se jen tak projet a třeba o tom napište.

Spolu tvoříme to, co dělá Autíčkáře tím, čím je. Tím, čím jsme my sami..