Jack Brabham – příběh o mechanikovi ze země klokanů

John Arthur "Jack" Brabham se narodil 2. dubna 1926 v Hurstville, v předměstí Sydney v Austrálii. Jack je jediným dítětem svých rodičů, otce Thomase a maminky May. Brabham v pozdějším věku vtipkuje o tom, proč byl jedináčkem: „Myslím, že když mě maminka poprvé viděla, řekla si, že jedno takové dítě už stačí."

Malý Jack má od útlého věku rád technické stavebnice, zajímá se o vše, co má křídla nebo kola. S nadšením si staví modely letadel. Později zkonstruuje svůj první závodní vůz, minikáru, se kterou rád sjíždí okolní kopce. Má dokonce i svou oblíbenou dráhu, zrádný a nebezpečný kopec na ulici Patrick Street. Jack si brousí své dovednosti, když se musí vyhýbat vozům, které vyjíždějí z bočních ulic. Na chvíli propadne cyklistice, rád se jezdí koupat do přírodního parku Royal National Park, cesta tam a zpět představuje ujetých 80 kilometrů, Jack poté zkouší na kole i závodit. V prvním soutěžním klání končí čtvrtý, ale není divu, že Jackova vášeň pro kolo brzy upadá v zapomnění, když zjistí, že nemá potenciál na vítězství a on nerad prohrává.

Jako školák nemá příliš rád dějepis, libuje si však v zeměpisu, Jack sní o tom, že jednou procestuje celý svět. Kdyby jen věděl, že jeho naivní dětské představy se mu vyplní.

Když je Jackovi dvanáct let, tatínek Tom se snaží učit ho řídit. Za volantem rodinného Chrysleru 77 podniká své první krůčky za volantem. Jack má problém vůbec vidět na cestu přes kapotu vozu, avšak i přesto se zdá, že má nadání pro řízení. I když vlastnictví řidičského průkazu je zatím v nedohlednu, Jack poté usedá za volant nákladního vozu a začíná rozvážet zboží zákazníkům rodinného velkoobchodu s potravinami.

Jackovy kroky poté míří ke studiu na Kogarah Technical College, kde nabírá znalosti z oblasti mechaniky a strojního inženýrství, ačkoliv vůbec neví, co by si měl se svým životem dál počít. V patnácti letech se školou končí a odchází pracovat jako mechanik v lokálním autoservisu. Nadále se však věnuje večernímu studiu strojírenství. O rok později, s tatínkovou finanční pomocí, si zakoupí z druhé ruky svůj první motocykl Velocette 350.

Jack motocykl opraví a pak ho se ziskem prodá, poté si pořídí další motocykl značky Velocette, opět na něm pracuje a s výdělkem prodává, zdá se, že Brabham v sobě objevil podnikatelského ducha. Austrálie se obává japonské invazní hrozby, Jack má tudíž k dispozici jen minimální prostředky potřebné k opravám, ale začíná si tak brousit své dovednosti, co by mechanik. V sedmnácti letech se Jack dočká řidičského oprávnění, verandu domu svých rodičů proměňuje na motocyklovou dílnu a začíná se věnovat i opravám rodinných nákladních vozů, přestavěných na dřevoplyn. "Schopnost improvizace, jak jsem zjistil, je základním kamenem dobrého mechanika."

Svět je ve válce a Jack chce být pilotem, krátce po svých osmnáctých narozeninách nastupuje do Královského australského letectva. Bohužel pro něj však nikoli jako pilot, ale jako letecký mechanik. Na základně ve Williamtownu se věnuje péči o těžké stíhací/víceúčelové stroje Bristol Beaufighter. Během cest mezi leteckými základnami a domovem piluje jízdu řízeným smykem, který se v budoucí Jackově závodní kariéře stane jeho jasným poznávacím znamením.

Jack Brabham

Vstup do světa rychlých kol

Krátce po druhé světové válce je Jack demobilizován, vrací se k opravám automobilů a motocyklů, tentokrát na pozemku za domem svého dědečka. Brzy poté se seznámí s Johnnym Schonbergem, Američanem, který si vzal za ženu dívku ze sousedství. Johnny závodí s midgetem na škvárové dráze. Závody těchto malých vozítek jsou v Austrálii velmi populární, nezřídka je sleduje i čtyřicet tisíc diváků. Jack do té doby neviděl žádný automobilový závod, zdá se, že ho to ani neláká. Se zájmem pak sleduje malé závodní vozy, které jsou poskládány z různých starých komponent, často nevhodných pro závodní stroje. V boxech si Jack prochází závodní vozy, všemožných důmyslných domácích konstrukcí.

„Byl jsem ohromený tímto druhem závodění, ale jak jsem si všímal aut, tak jsem si byl jistý, že bych dokázal postavit daleko lepší auto, než byly tyto vozy."

Schonberg závodí s midgetem s pohonem všech čtyř kol, ten je však brzy pravidly zakázán, a Jack dostane příležitost postavit midget s pohonem zadních kol. V Jackově dílně se tak během čtyř měsíců rodí nový vůz, pojmenovaný číslem 28. V kabině vozu jsou pouze dva pedály – spojka a plyn, brzda působící na zadní kola se ovládá ruční pákou. Během sezóny 1946-1947 Johnny vítězí za volantem "osmadvacítky " dvakrát ze tří závodů. Schonbergova kariéra se v roce 1948 chýlí ke konci. Po několika nehodách musí se závoděním skončit (čti: je donucen manželkou). Místo za volantem poté přebírá Jack a na bahnitých naplaveninách poblíž letiště v Sydney začíná trénovat. Brabham se učí rychle, a proto úspěchy na škvárových oválech na sebe nenechají dlouho čekat. Jack je v následujících letech stěží k poražení, během prvního roku vyhrává šampionát Nového Jižního Walesu, o rok později šampionát Austrálie a následná léta se nesou v podobném duchu. Závodění v midgetech je však velmi nebezpečnou kratochvílí, vážné a smrtelné nehody nejsou výjimkou.

Pak se k Jackovi dostane pozvání od klubu Light Car Club na závod do vrchu. Ačkoli nemá žádné zkušenosti se závoděním na zpevněném povrchu, tak se hned při svém debutu na asfaltu stává vítězem. Skoro.

„Byl jsem pozván na závod do vrchu v Hawkesbury poblíž Sydney, čistě jen předvést midget v závodech do vrchu. Myslím, že jsem traťový rekord překonal o pět nebo šest sekund. Vůbec jsem něco takového nečekal. Nakonec jsem byl diskvalifikován, protože můj vůz neměl přední brzdy.“

Jack Brabham s midgetem „28“, 1948-1949

Jack je, mírně řečeno, rozhořčen, protože absence předních brzd nepřináší žádnou výhodu, ba naopak. Nelení a v dílně si na midget namontuje přední brzdy. V roce 1951 se už účastní v šampionátu v závodech do vrchu. Závodníci berou sami sebe jako smetánku, na jezdce ze škvárových oválů nahlížejí s despektem, Jack však na jejich předsudky nebere sebemenší ohledy a při své premiéře se za volantem midgetu „osmadvacítky“ stává šampiónem Austrálie v závodech do vrchu. Úspěch podnítí Jackovu touhu k silničnímu závodění. Zakoupí si monopost Cooper Mark IV, poháněný motorem o objemu 500 ccm, ale brzy zjistí, že to „nějak není ono“ a zanedlouho přichází náhrada v podobě Cooperu Mark V s motorem JAP 1100 ccm. Oba zakoupené vozy jsou předzvěstí budoucí spolupráce s Cooper Car Company.

Jackovi však oba vozy pomalu přestávají stačit, rád by si pořídil něco silnějšího. Píše se rok 1953, australský závodník David Chambers si ve Velké Británii objednává zbrusu nový monopost Cooper T23 Bristol Mk II s dvoulitrovým šestiválcem. Nebohý David se však vozu nikdy nedočká, jelikož se rozhodne vzít si život a Cooper je teď nabízen k prodeji. Pro Jacka je příliš drahý, ale s finanční pomocí opět přispěchá otec Tom a společnost Redex, firma zabývající se prodejem palivových aditiv. Jak Jack posléze zjistí, formule nebyla tak úplně zbrusu nová, má už za sebou Velkou cenu Argentiny v roce 1953. Vůz se potýká s rozličnými závadami, včetně ohnuté klikové hřídele. Jack monopost opraví, předtím však napíše naštvaný dopis společnosti Cooper. Dopis zůstane bez odpovědi. S formulí se Jack úspěšně účastní závodů v Austrálii a na Novém Zélandu, kde si ho v lednu roku 1955 všimne Dean Delamont, závodní manažer klubu Royal Automotive Club se sídlem v Londýně. V daleko silnější konkurenci, představované vozy Maserati 250F a Ferrari 500, se Jackovi podaří dojet na čtvrté příčce. Na Delamonta udělá Jackův jízdní styl velký dojem, následně Brabhamovi navrhne, že by měl zkusit štěstí ve Velké Británii.

Jackovy začátky ve Formuli 1

Jack se poté v roce 1955 přesouvá do Velké Británie. Předtím však naslepo zakoupí monopost Formule 2, vůz Cooper-Alta. Britský závodník Peter Whitehead formuli před prodejem vychválil až do nebes, po příjezdu do Spojeného království Jack zjišťuje, že si koupil hromadu šrotu. Pomocnou ruku podává John Cooper. Během prvních závodů pak lahodí očím diváků Jackův dravý jízdní styl, silně ovlivněný léty strávenými v řízeném smyku na štěrkových oválech.

Brabham získává svou přezdívku „Black Jack“, někdo říká, že je to kvůli jeho černým vlasům a tiché povaze, jiní tvrdí, že je to pro jeho „nemilosrdnost“ za volantem závodního vozu. Původ přezdívky není zcela znám, je ale připisována Johnu Cooperovi. Britský tisk nazývá Brabhama „Chatty Jack“ (Upovídaný Jack), jednoduše kvůli tomu, že je úplným opakem.

Jack začíná prohlubovat své přátelství s Johnem Cooperem a jeho otcem Charlesem, je častým návštěvníkem jejich dílny, diskutují nad Jackovou ideou monopostu s motorem umístěným vzadu, který by byl vhodný pro závody ve Formuli 1. Brabham posléze u nich začíná pracovat jako mechanik. Není za práci placen, pozitiva vidí jinde – může pracovat na vlastním šasi monopostu, a také s vidinou možnosti závodit v budoucnu za stáj Cooper. 16. července 1955 se koná Velká cena Británie na okruhu Aintree, Jacka čeká jeho premiéra v kolotoči Formule 1. Jack sedí za volantem Cooperu T40, vůbec prvního monopostu s motorem vzadu, který byl vyvíjen speciálně pro závody Formule 1. Jack je ale ve voze, který si sám postavil, zoufale pomalý. Už jeho kvalifikační čas byl o drtivých 27 sekund pomalejší než čas Stirlinga Mosse s Mercedesem W196, který obsadil pole position. V závodě to také navíc není žádná velká sláva, Jack odpadá v třetině závodu pro poruchu motoru.

Jack Brabham při svém debutu ve Formuli 1, Aintree, 1955

Slabý úsvit naděje se pro Jacka, a monopost Cooper s motorem umístěným vzadu, objevuje v nemistrovském závodu Formule 1 na okruhu Snetterton v srpnu 1955. Hustě prší, kapky deště smazávají výkonový handicap a Jack bojuje o třetí místo se Stirlingem Mossem. V plné nahotě se projevují výhody motoru umístěného vzadu, je to jen první vlaštovka, ale ukazuje se, že monopost Formule 1 s motorem vzadu nemusí být jen slepou uličkou vývoje. Jack dokáže přenést výkon motoru na trať daleko lépe, než jezdci mající tradiční monoposty s motorem vpředu. Poté trať usychá a Jack se stává pro Stirlinga snadnou kořistí. Nebýt tohoto závodu, Jack by se nejspíše vrátil do Austrálie, ale blízkost úspěchu mu vrátila krev do žil.

Do světa mistrovství Formule 1 se Jack vrací až o rok později, tentokrát se starším Maserati 250F. Nákup vozu Jacka finančně vyčerpal, výsledkem je opět katastrofa na závodním poli. Naděje umírá poslední a Charles Cooper je mužem, který je spásou pro Jackovu kariéru ve Formuli 1, Brabham bude v roce 1957 závodníkem týmu Cooper.

V roce 1957 během Velké ceny Monaka se Jack snad poprvé dostává po povědomí širší motoristické veřejnosti. Téměř neznámý Australan, v malém a slabém Cooperu T43, který působí komicky oproti monopostům Ferrari a Maserati, kličkuje v ulicích Monte Carla v divokých smycích a postupem času se propracovává až na třetí místo. Diváci jsou ohromeni. Ale pak, tři kola před koncem závodu, vypovídá službu palivová pumpa. Jack se rozhodne, neodstaví vůz, bude tlačit monopost až do cíle. Bouřlivý ryk diváků poté vítá vyčerpaného Jacka na cílové rovince, i když je klasifikován až šestý. Snad je to jen předzvěst věcí budoucích, Jack netuší, že ho v následujících letech čeká déjà vu.

Brabham na vítězné vlně

V roce 1958 Jack poprvé boduje, získá 3 mistrovské body za čtvrté místo v Monaku, John Cooper váhá s jezdeckým obsazením svého týmu na příští rok. Rozhoduje se mezi Jackem a Royem Salvadorim. Jack si však svou sedačku v týmu udrží. V roce 1959 nastupuje tým Cooper s monopostem Cooper T43, který je evolucí předchozích typů. Jeho čtyřválec Coventry-Climax o objemu 2,5 litru dosahuje výkonu kolem 230 koní.

Je 10. května 1959, jede se Velká cena Monaka, první závod sezóny. Jack zde poprvé dosáhne na pódiové umístění, pohár pro vítěze mu předává kněžna Grace. Závod pro Brabhama nebyl jednoduchý, trápila ho zasekávající se převodovka a kvůli špatnému tepelnému odstínění chladiče byly pedály jeho vozu rozpálené do té míry, že se Jackovi škvařily podrážky jeho bot.

„Vyhrál jsem Velkou cenu Monaka, bylo to vůbec mé první vítězství ve Formuli 1, samozřejmě tak zůstalo v mé mysli po dlouhou dobu. Byl to opravdu senzační úspěch, meta, na kterou se snaží dosáhnout každý mladý závodník.“

Jack na míří za svou první výhrou, Cooper T51, Monako, 1959

Během následujícího závodu, který se jede v Holandsku na okruhu Zandvoort, Jacka opět trápí převodovka, musí se tudíž poklonit řidičskému umění Jo Bonniera, Brabham končí na stříbrné pozici. Ve Francii, kde panují tak vysoké teploty, že pneumatiky formulí trhají rozteklý asfalt, Jack dojíždí třetí.

Braham poté zaslouženě vítězí po dominantním výkonu ve Velké ceně Británie. Potom se však karta obrací k horšímu, na šíleném okruhu AVUS v Berlíně, který se svou cihlovou klopenou zatáčkou jen stěží odpovídá sebemenším bezpečnostním standardům, je Jack nucen odstoupit kvůli problémům se spojkou, následující odstoupení v Portugalsku se ale pro Jacka ponese v daleko divočejším duchu.

Během závodů v Portugalsku je zřejmé, že Stirling Moss má svůj den, Jack ví, že nemá příliš smysl bojovat o vítězství, drží si tak druhou pozici. Chystá se znovu o kolo předjet nezkušeného místního závodníka Cabrala, který jede svou první velkou cenu. Jack si během závodů povšiml, že Cabral je nevyzpytatelný, dává si proto při předjíždění velký pozor, nechce zbytečně riskovat. Před pravotočivou zatáčkou Jack předjíždí Cabrala na brzdy, Cabral mu však kříží dráhu.

„Jsem si jistý, že by pouhých pár centimetrů stačilo k tomu, aby nedošlo k sebemenšímu dotyku, ale jeho zadní kolo kolidovalo s mým předním, proletěl jsem balíky slámy po levé straně a formule mířila na betonový telegrafní sloup. Tak, to je můj konec. Schoulil jsem se v kokpitu a pak přišel strašný křupavý zvuk, když vůz narazil na sloup. Náraz formuli roztočil, vůz se ve vzduchu převrátil. Vypadl jsem z formule, čekal jsem, že mě zastaví nějaký keř nebo strom, ale náraz na zem byl tvrdý. Když jsem se přestal kutálet, ležel jsem na zádech. Rozhlédl jsem se a téměř jsem omdlel, ležel jsem přímo ve středu závodní dráhy.“

Jack leží uprostřed trati, jeho pohled zamrzne zděšením, vidí, že se na něho řítí jeho týmový kolega Masten Gregory. Jack sotva stačí uskočit ke kraji dráhy, cítí prudký závan vzduchu zvířený Mastenovým Cooperem.

Jack měl při nehodě obrovské štěstí, netrefil betonový sloup přímo na střed, zachránil ho i fakt, že neměl bezpečnostní pás a vypadl z formule. Koly vzhůru převrácený monopost poté směřoval po dráze dalších 200 metrů, než se zastavil. Jackovi se až na pár odřenin a modřin nic nestalo. V nemocnici poté snaživě přemlouvá lékaře, aby ho propustil. Portugalský doktor jde o krok dále a Jacka sám odváží do hotelu.

Po slibném třetím místě z italské Monzy je na řadě rozuzlení hádanky, kdo se stane mistrem světa. Na jezdce čeká poslední závod sezóny v USA. Teoretickou šanci mají tři jezdci – Jack Brabham, Stirling Moss a Tony Brooks. Permutace jsou v tomto případě složité, vzhledem k pravidlům o škrtání výsledků a počítáním bodů rovněž za nejrychlejší kolo, body jsou však před posledním závodem rozděleny takto: Brabham – 31, Moss – 25,5, Brooks – 23.

Dva týdny před mistrovským závodem v USA se na Bahamských ostrovech koná závodní podnik, jehož se Jack rovněž účastní. Jack je zde zasažen kamenem, který mu rozbije ochranné brýle a střepy mu poraní levé oko. Oční lékař vytáhne střepy, až na jeden, který zůstane Jackovi v oku do konce života.

Svět Formule 1 se přesouvá do USA na okruh Sebring, kde se má rozhodnout o titulu. Jackovi rivalové v boji o titul mají výhodu v tom, že okruh v Sebringu znají, Brabham je tady poprvé.

Jackovo zraněné oko je pořád podlité krví. Osud Jackovi moc nepřeje, tým Cooper přiváží do Sebringu opravený monopost, ten se kterým Jack havaroval v Portugalsku. Vypadá to, že kondice opraveného monopostu zdaleka není ideální, navíc Jack během tréninku lehce havaruje a formuli ještě více poškodí. Tým se rozhoduje, že si Brabham prohodí vůz s týmovým kolegou Brucem McLarenem. Nešťastnou shodou okolností je McLarenova formule tou, kterou rovněž v Portugalsku poškodil Masten Gregory nárazem o obrubník. Monopost se ukazuje být ještě v horším stavu než Jackův původní, ovládá se velmi obtížně. Po zevrubné prohlídce Jack zjistí, že vůz má pokroucený rám, což je na místě téměř neřešitelná situace. Jack se to snaží kompenzovat přenastavením zavěšení. Jako kdyby snad smůly nebylo málo, objevují se problémy s brzdami, pak musí tým měnit převodovku. Druhý monopost je také ve špatné kondici, celý tým pracuje na opravách do časného rána před závodem, ruku k dílu musí přiložit i Jack a Bruce.

Je 12. prosince 1959, poslední závod roku může začít. Jack předvádí perfektní start do závodu, ze zadních pneumatik se zakouří, Brabham se bleskurychle dostává na první místo. Stirling Moss se ale rychle dotahuje, brzy jede po Jackově boku a ještě před první zatáčkou přebírá vedení. Pak Stirling nasazuje ke svému obvyklému trháku a ujíždí. Jack takový vývoj situace předpokládal, ještě před závodem se dohodl se svým týmovým kolegou Brucem McLarenem, že pokud dojde k tomu, že se Stirling Moss dostane do vedení, tak ho nechají jet a budou šetřit své monoposty. Jack je bezpečně na druhém místě a kalkuluje, jaké tempo má zvolit, aby mu Stirling příliš neodjel. Moss však nasadil k vražednému trháku, jede daleko rychleji, než Jack očekával. Stirling vsadil vše na jednu kartu, zvítězit nebo padnout! Brabham doufá v druhou možnost. Zatímco Jack přemítá nad situací, jeho úvahy se rozhodne sabotovat motor, který začíná pokašlávat na tři válce. Jackovy naděje na mistrovský titul hned během prvního kola padají k nule. Když ale v šestém kole projíždí Jack kolem Stirlingova monopostu odstaveného na okraji dráhy, tak už motor zní zdravým, bouřlivým řevem. Jack se dostává na první pozici, následovaný svým týmovým kolegou McLarenem. Jack na McLarena zamává zdviženým palcem a oba jezdci mírně zvolňují tempo, aby šetřili techniku.

Jack míří do posledního kola závodu, zamává na Johna Coopera, nic už teď Jacka nemůže připravit o titul mistra světa, Brabham cítí příval euforie. Ale pak, méně než dva kilometry před koncem závodu, se motor opět zakucká, běží na dva válce, poté zmlkne úplně. Došlo palivo. Jack instinktivně řadí neutrál, Bruce McLaren do něj málem zezadu naráží, nečeká tak prudké zpomalení. Bruce míjí Jackův monopost, v jeho tváři se zračí výraz naprostého nepochopení, ale nemůže nic dělat, nemá jak Jackovi pomoct. Do cíle zbývá zhruba 450 metrů, monopost se zastavuje na trati.

Beton závodní dráhy je rozpálený horkým floridským sluncem, vzduch čpí vlhkostí. Jack vysedá ze svého monopostu, touží dovézt svůj Cooper do cíle. Jeho závodní kombinéza je na zádech propocená, Jack si sundává brýle a helmu, je rozhodnutý, stůj co stůj, vidět cíl závodu. Cílová rovinka je mírně do kopce, Cooper je sice lehký, ale těžkne pod náporem slunečních paprsků a cesty vzhůru, Jack s námahou tlačí svou formuli směrem k cíli. Už dávno předtím protnul vítěz závodu Bruce McLaren cílovou čáru, avšak oči všech se upírají na Brabhama.

Brabham tlačí svůj monopost, obává se, že některý z traťových maršálu nabídne pomocnou ruku, tím by byl Jack diskvalifikován. Jack to zvládl, dotáhl svůj vůz do cíle, padá k zemi nesmírným vyčerpáním. Jack skončil v závodě čtvrtý, Moss odpadl, Tonymu Brooksovi jeho třetí místo nestačilo. Jack je mistrem světa. Rovněž jeho Cooper T51 si připisuje prvenství, stává se prvním monopostem s motorem vzadu, který vyhrál titul. Dlouhá cesta se vyplatila.

„Mám jen pár jasných vzpomínek, sesunul jsem se na zem vedle formule, lapal po dechu, hltal jsem Coca-Colu, kterou mi podal John Cooper. Byl jsem obklopen lesem nohou. Diváci jásali, smáli se a gratulovali mi.“

Jack tlačí svůj Cooper T51 do cíle závodu, Sebring, 1959

V době po zisku mistrovského titulu, poté přichází nabídka od Ferrari. Jack chvíli přemítá, ale nakonec odmítne. Nechová k Ferrari příliš velké sympatie, ba naopak. Je mu navíc jasné, že by jako konstruktér skončil.

Jako kralující mistr světa zahajuje Jack následující sezónu v Argentině. Závod však pro Jacka nedopadá dobře, když je nucen odstoupit pro poruchu převodovky. Ačkoliv v závodě vítězí Bruce McLaren, ukazuje se, že nad vítěznými dny Cooperu T51 se začíná smrákat. Jack se společně s Brucem shodne, že výhra byla spíše dílem štěstěny. Monoposty BRM jsou rychlejší v zatáčkách, Lotusy lépe akcelerují a Ferrari se značně přibližuje. Na nástupci Cooperu T51 se však usilovně pracuje. Před časem si totiž Jack prosadí své návrhy, Charles Cooper je sice přesvědčen, že vítězná formule se nemění, ale nakonec Brabhama poslechne. Po návratu do Evropy probíhají dokončovací práce na novém monopostu – Cooperu "Lowline" T53. Ráno 6. května 1960 jsou práce u konce. Jack se rozhodne pro neoficiální testovací jízdu, dějištěm jsou ulice Londýna. Není divu, že testování neujde pozornosti policie.

"Všiml jsem si, že mě pronásleduje policejní vůz, rychle jsem se vracel do dílny, vjel dovnitř a křičel na Johna Coopera, ať okamžitě zavře garážová vrata. Vyběhli jsme o patro výše, právě včas, abychom pak viděli policistu, který skrz okno nahlížel do dílny a zkoumal, jestli je někdo uvnitř."

Cooper T53 se už během oficiálního testování jeví jako velmi rychlý. Monoposty Lotus ale nabírají na síle. Dějištěm dalšího závodu má být Velká cena Monaka. Jack přenastaví monopost na specifické podmínky klikatých ulic, sníží světlou výšku, motor je naladěn tak, aby měl větší točivý moment v nižších otáčkách, podvozek je více přetáčivě naladěn. Jack poté v závodě svádí ostrý souboj o prvenství se Stirlingem Mossem, který jede s Lotusem 18. Jackovi se daří probojovat na první místo, poté však chybuje a na namoklé trati havaruje a poškodí si vůz. Navíc je po incidentu roztlačován, výsledkem je diskvalifikace.

Dva závody, nula bodů na Jackově kontě, sezóna se nevyvíjí dobře. Blýskání na lepší časy se však rychle blíží.

Následuje Velká cena Holandska na okruhu Zandvoort, Jack je ve vedení, následován Stirlingem Mossem. Soupeřící dvojice ujíždí celému startovnímu poli, boj o prvenství je veden na ostří nože. Jack, těsně následován Mossem, řeže v sedmnáctém kole zatáčku vnitřkem mimo trať, Mossův Lotus 18 je zasypán sprškou kamení. Jeden z kamenů proráží pneumatiku Lotusu, pro Mosse závod končí a Jack si dojíždí pro první vítězství sezóny.

Další výhru si Brabham připisuje ve Velké ceně Belgie, ale vítězství neslaví, Jackova zasmušilá tvář je zahalena smutkem. Tragický závod stál životy dvou závodníku, Chrise Brostowa a Alana Staceyho. Stirling Moss, největší a Jackem velmi respektovaný rival, měl vážnou nehodu v tréninku, která ho vyřadila ze závodů na dva měsíce.

Následují vítězství ve Francii a Velké Británii. Se šňůrou čtyř prvenství v řadě má Jack šanci na získání mistrovského titulu už v dalším závodu v Portugalsku.

V Portugalsku se Jack setkává se svým oblíbencem z loňského roku, portugalským závodníkem Cabralem, který letos naštěstí žádnou katastrofu nezpůsobí. Portugalský městský okruh v Oportu je znám svým kvalitním povrchem, který je jako dělaný pro vozy Formule 1, asfalt střídají dlažební kostky, trať vede přes koleje tramvajové dráhy.

14. srpna 1960 stojí jezdci na startovním roštu, Jack se kvalifikuje jako třetí za Johnem Surteesem a Danem Gurneyem. Za zády má navrátilce Stirlinga Mosse. Jack krátce po startu chybuje, když bojuje se Stirlingem Mossem. Brabhamův monopost uklouzne na tramvajových kolejích a vyjíždí z trati, Jackovi se naštěstí podaří vyhnout všem překážkám a vrací se do závodu, propadá se však na osmou příčku. Jackovi se v průběhu závodu daří získávat ztracené pozice, v pulce klání je druhý za Johnem Surteesem. Po Johnově odstoupení se Brabham stává vítězem.

Je to pátá výhra v řadě, Jack obhajuje svůj mistrovský titul z loňského roku.

Jack Brabham vede jezdecké pole v Oportu, 1960

Brabham v Brabhamu

Po zisku druhého titulu mistra světa následuje výkonnostní propad, během roku 1961 dominují startovnímu poli monoposty Ferrari, Jack navíc většinu závodů nedokončí. Frustrovaný Brabham poté odchází ze stáje Cooper.

Jack a jeho přítel Ron Tauranac vlastní společnost Motor Racing Department (MRD), která se zpočátku zabývá především stavbou monopostů pro Formuli Junior. Ron s Jackem se znají od roku 1950. Jack v té době prodával na inzerát motocyklový motor a jedním ze zájemců byl právě Ron Tauranac, budoucí skvělý designér závodních vozů a klíčový muž týmu Brabham. Zkratka společnosti MRD by mohla zvláště ve Francii působit lehce kontroverzně v návaznosti na slovo „merde“, Jack navrhuje, že produkty budou prodávány pod značkou Brabham.

Po odchodu z týmu Cooper je Jack bez monopostu pro Formuli 1, pořídí si proto Lotus 24, který je zákaznickou a méně sofistikovanou verzí přelomového Lotusu 25. Hlavním rozdílem je použití klasického prostorového trubkového rámu, kdežto Lotus 25 je monokoková konstrukce. S tímto vozem neúspěšně nastupuje do prvního závodu Formule 1 v roce 1962, tentokrát už pod hlavičkou svého týmu Brabham Racing Organisation. S Lotusem se následně účastní dalších čtyř závodů, pro následující Velkou cenu Německa je už připraven nový monopost Brabham BT3, který je vůbec prvním vozem značky vyvinutým pro Formuli 1. Cesta k výraznějším úspěchům je ale daleká, během následujících let Jack s monoposty Brabham jen velmi sporadicky dosahuje na pódiová umístění. Přelom pro něj má přijít až v roce 1966.

Pro rok 1966 se chystá změna pravidel, objem motorů bude dvojnásobný. Ačkoliv byla změna regulí oznámena již v roce 1963, vypadá to, že hlavně britské týmy s vývojem zaspaly dobu. Výborně je tradičně na změnu připraveno Ferrari, jeho třílitrový vidlicový dvanáctiválec, který vychází z motoru sportovního prototypu Ferrari P275P2, dosahuje výkonu kolem 360 koňských sil. Jack Brabham rovněž nemešká, prozíravě se již několik let na změnu pravidel připravuje.

Jack dlouhodobě spolupracuje s australskou společností Repco, která se zabývá vývojem a úpravami motorů. Nyní vyvíjí na základě Jackových požadavků motor pro Formuli 1, který má být založen na masově vyráběném bloku. Jack po dlouhém hledání volí blok motoru cestovního vozu Oldsmobile F-85 Cutlass, modelu vyráběného v letech 1961-1963. Hliníkový blok vidlicového osmiválce o objemu 215 krychlových palců (3,5 litru) se tak stává základem pro závodní agregát. Na motoru pracuje Phil Irving, šedesátiletý motorář, který má obrovské zkušenosti s vývojem motorů anglických motocyklů Vincent a Velocette. Repco při vývoji použije další běžně dostupné komponenty, ojnice z Daimleru, součásti ventilového rozvodu z Alfy Romeo a podobně. Repco pro motor připravuje vlastní hlavu válců, která zachovává dvouventilový rozvod, písty atd.

Výsledkem se stává Repco RB 620 V8 – spolehlivý, lehký, velmi kompaktní a relativně levný motor. Například, blok motoru stojí 11 a ojnice 7 tehdejších britských liber. Motor dosahuje výkonu kolem 300 koňských sil. V porovnání s motorem Maserati V12, který používá tým Cooper, má motor sice deficit přibližně 60 koní, je však o zhruba 70 kilogramů lehčí. Další výhodou je nízká spotřeba paliva, která činí 40 litrů na 100 km, kdežto agregát Maserati spotřebovává zhruba 70 litrů na 100 km.

Motor Repco RB 620 V8

Před začátkem sezóny startuje Jack s novým monopostem Brabham BT19-Repco ve dvou nemistrovských závodech, ale ani jednou nevidí cíl. Navíc je znepokojen suverénními výkony nového Ferrari 312 F-66, řízeném Johnem Surteesem a Lorenzem Bandinim. Pak se karta obrací a Jack vítězí v nemistrovském závodu na okruhu Silverstone. O týden později je zahájeno mistrovství Formule 1 v Monaku.

Velká cena Monaka však bohužel představuje pro Jacka jedno velké trápení, kvalifikuje se až na jedenáctém místě, ze závodu pak odpadá už v sedmnáctém kole pro poruchu převodovky. Převodovka je zpočátku Achillovou patou monopostů Brabham. Následuje Velká cena Belgie, v níž je čtvrté místo z kvalifikace přetaveno ve čtvrtou příčku v závodě. Jack získává tři body, jsou to vůbec první body v mistrovství světa Formule 1, které si připisuje motor Repco. Získané body však nebyly úplně zadarmo, Jack později přiznal, že v závodě měl podruhé ve své závodní kariéře strach o holý život. Jack se držel na třetí pozici za Jochenem Rindtem a Johnem Surteesem. Na mokré trati, před klesající a extrémně rychlou pravotočivou zatáčkou Burnenville, ztratil kontrolu nad svým Brabhamem. Náročnou zatáčku Burnenville lemuje z pravé strany hospoda, z levé zděná stodola. Jack se ocitl v pasti, neovladatelný Brabham BT19 se blížil ke stodole, jakoby přitahován gigantickým magnetem, čtvrt kilometru byl Jack ve svém voze pouhým pasažérem. Jen náhodou získal zpět kontrolu nad svou formulí.

V kalendáři se píše datum 3. července 1966, koná se Velká cena Francie na okruhu Reims. Jack má pochybnosti o tom, zda bude mít úspěch, předpokládá, že dlouhé rovinky budou vyhovovat silnějším motorům Ferrari. Kvalifikace tomu napovídá, Lorenzo Bandini stojí na pole position, zajel okruh s průměrnou rychlostí 234 kilometrů za hodinu. Jack na čtvrté pozici na něj ztratil 2,4 sekundy.

Lorenzo do závodu vystřelí jako raketa, Jack se rychle propracovává na druhou příčku. Jede teď v sevření rudých monopostů, Bandini si před Jackem rychle buduje náskok, zezadu se na něj tlačí Mike Parkes ve druhém Ferrari. Lorenzo Bandini tlačí na pilu, Jack není schopen jeho tempo akceptovat, ani se o to nepokouší, má obavy, že by to technika jeho Brabhamu BT19-Repco nevydržela. Zároveň ale předpokládá, že se Bandiniho zběsilá rychlost nebude líbit ani monopostu Ferrari. Předpoklad se stává realitou a Lorenzo odstupuje sedmnáct kol před cílem. Jack přebírá vedení a už ho nepustí. Po dlouhých šesti letech zažívá slastný pocit vítězství. Jaký to skvělý den pro tým Brabham, podpořený třetím místem stájového kolegy Dennyho Hulmeho! Jack to dokázal, Brabham vítězí v Brabhamu. Sen se vyplnil. S širokým úsměvem na tváři přijímá gratulace od Johna Coopera, Colina Chapmana, k těm se přidává i Juan Manuel Fangio, Jackův největší idol.

Brabhamy dominují i v následné Velké ceně Británie. Jack a Denny Hulme nedávají ostatním týmu pražádnou šanci, týmová dvojice nadělí kolo celému zbytku startovního pole. Jack vítězí systémem start-cíl.

Brabham míří za výhrou, Velká cena Británie, 1966

Je 24. července 1966, chystá se start Velké ceny Holandska na okruhu Zandvoort. V tom se ale na startovním roštu objeví podivná postava. Diváci zůstávají v němém úžasu, kroutí nevěřícně hlavami, když spatří shrbenou postavičku oblečenou do závodní kombinézy. Nějaký stařík s dlouhým plnovousem, belhající se o holi, míří k Jackovu monopostu a chystá se do Brabhamu BT19, stojícím na pole position, usednout! Co se to asi děje? Závodníci však mají na tvářích široké úsměvy a ochotně pomáhají starému pánovi usednout za volant. Jack Brabham oslavil před nedávnem čtyřicítku. Jack čelí během sezóny kousavým poznámkám motoristických žurnalistů – je už příliš starý, nemá za volantem už co dělat, na šampionát může rovnou zapomenout.

„To, že jsem překročil čtyřicítku, neznamená, že budu okamžitě pomalejší o deset sekund na kolo. Naopak, se získanými zkušenostmi se cítím rychlejší než kdykoliv dřív.“

Jack si jako odpověď pro novináře připravil právě tuto scénku, s hůlkou a falešnými vousy, které mu zakoupila manželka Betty. Jack Brabham si závod užívá, zatáčkami okruhu vede svůj monopost ve svém typickém stylu s doširoka rozhozenou zádí, vítězí, a co víc, druhému Grahamu Hillovi nadělil kolo a třetímu Jimu Clarkovi dokonce dvě.

„Po tom všem jsem prostě musel vyhrát!“

Legenda praví, že Brabhamovi mechanici slavili třetí vítězství v řadě tak mohutně, že při odjezdu z okruhu musel usednout za volant týmového náklaďáku samotný Jack.

Děda Brabham míří na start, Zandvoort, 1966

Kromě nesporných jezdeckých kvalit Jack dostal do vínku nesmírný cit pro vůz a jeho naladění. Brabham dokáže naprosto precizně nastavit monopost pro každý okruh, lépe než kdokoliv jiný. Zdá se, že Jack v každém okamžiku přesně ví, co se s vozem děje, jaké úpravy potřebuje, aby byl schopen využít i sebemenší zbytky adheze pro přenos maximálního výkonu.

Jackie Stewart: „Jack Brabham byl mistrem tohoto umění. Kombinace chytrosti a obrovských zkušeností mu stačila na to, aby během jedné nebo dvou zatáček poznal jaké komponenty mu brání v tom, aby se monopost choval tak, jak on sám chtěl. Často jsem ho viděl, když vyjel na trať a po jednom kole se vrátil do boxů, aby provedl potřebná nastavení. Jeho genialita byla právě v této vzácné schopnosti – najít jádro problému a vyřešit ho.“

Závody se poté přesouvají do Německa. Jako už tolikrát předtím, Nürburgring vítá jezdce nehostinným počasím. Pohoří Eifel jakoby se nemohlo rozhodnout, jaké si vybrat počasí. Časti okruhu jsou rozmáčené deštěm, v jiných sekcích je sucho, v dalších se povrch mísí. Podmínky se neustále mění. Jack od začátku bojuje s Johnem Surteesem. Duel probíhá po většinu závodu. Poté se však u Johna objevují problémy se spojkou, Jack si tak připisuje čtvrté vítězství v řadě.

Brabham před Johnem Surteesem míří za vítězstvím, Nürbrugring, 1966

Šance na zisk třetího titulu jsou vysoké, do konce sezóny sice zbývají ještě tři závody, ale Jack má velký bodový náskok. Týmy se přesunují do italské Monzy, kde se může mistrovství rozhodnout. Podle očekávání na rychlé trati dominují v kvalifikaci silné monoposty Ferrari, které však nejsou přímým soupeřem v Jackově boji o titul. Musí si hlídat hlavně Johna Surteese s monopostem Cooper T81-Maserati. Johnovy šance jsou však spíše teoretické. Krátce po startu závodu se Jack prosmýkne do čela, radost mu však vydrží jen do sedmého kola, z motoru uniká olej a Brabham odstupuje, John Surtees však v průběhu závodu také odpadá. Je 4. září 1966, Jack se stává potřetí mistrem světa. Zvládl to s monopostem, který nese jeho jméno. Stáj Brabham navíc vítězí v Poháru konstruktérů.

Jackova labutí píseň

V roce 1967 si stáj Brabham podruhé za sebou připisuje vítězství v Poháru konstruktérů. Denny Hulme se stal mistrem světa, Jack skončil těsně druhý. O rok později zažívá stáj Brabham výsledkový propad, ačkoliv se jednotky Repco neustále vyvíjejí, chybí jim potřebná spolehlivost a výkonově nestačí na hvězdný Ford-Cosworth DFV. V roce 1969 přechází stáj Brabham právě na jednotky Ford, nad působením firmy Repco se ve Formuli 1 zavírá voda.

V roce 1970 vstupuje Jack Brabham do své poslední sezóny ve Formuli 1. Ukončení kariéry zvažoval už několikrát, nyní se zdá, že je smířený s odchodem ze světa rychlých kol. Jack je mnohými brán jako jezdec za zenitem, přesto se při své derniéře vypíná k několika skvělým výkonům.

Ročník 1970 začíná Velkou cenou Jihoafrické republiky. Jack se po kolizi probojovává startovním polem, postupuje do boje o vedoucí příčky, tlačí na vedoucího Jackieho Stewarta. Souboj je tvrdý, Jackie vyjíždí z trati a zasypává Brabhama deštěm kamení. Jeden z kamenů rozsekne Jackovi tvář v oblasti lícní kosti. Vypadá to, že Jackie Stewart vrací Jackovi to, čím byl léta pověstný. Jack totiž v průběhu kariéry při obraně své pozice občas vyjížděl zadním kolem mimo trať, aby zasypal monopost jezdce za sebou sprškou štěrku a trávy. Brabham však vítězí, jedná se o jeho poslední výhru.

Jackie Stewart se usmívá při pozdější vzpomínce na Jacka: „Divím se, že ještě teď nemám na těle nějaké oděrky od kamenů, které byly vyvrhovány Jackovým monopostem. On přesně věděl, kde může vyjet zadním kolem mimo trať, když jste se k němu hodně přiblížili, abyste ho předjeli.“

Brabham v závěsu za Stewartem si jede pro poslední vítězství kariéry, Kyalami, 1970

Ve Španělsku po většinu závodu opět dotírá na vedoucího Stewarta, ale selhání motoru Cosworth mu zabrání vidět šachovnicový prapor.

Během příštího závodu v Monaku se Jack drží až do poslední zatáčky na první pozici. Osud mu oslavu vítězství nedopřeje. Jack se brilantně se svým Brabhamem BT33 proplétá úzkými ulicemi knížectví, v posledních kolech je pod velkým tlakem Jochena Rindta, který po desetinách ukrajuje jeho náskok, ale do cíle zbývá jen posledních pár zatáček, Jack projíždí tunelem, prosmýkne se šikanou, poté zatáčkou Tabac. Před Jackem je už jen vracečka Gazomètre a cílová rovinka s vysněným šachovnicovým praporem.

V tom však Jack nepochopitelně chybuje, možná na něj dolehla únava z noční práce na monopostu, možná na chvíli ztratil koncentraci, tolik potřebnou k úspěchu v úzkých ulicích Monaka. Jack se dostává mimo ideální stopu, vší silou brzdí, ale monopost neodvratně míří se zablokovanými koly do svodidel. Jochen Rindt se kolem něj prosmýkne a Jack končí druhý.

Ani během derniéry ve Formuli 1 není Jack ušetřen smutných momentů. Během Velké ceny Holandska Jack projíždí rychlou pravotočivou zatáčkou, všimne si oblaku prachu, který se mění v ohnivou kouli. „Cítil jsem teplo, bylo to, jako by vycházelo z pece." Co je však horší, Jack spatří modrostříbrnou helmu patřící nebohému Couragemu, asi dvě stovky metrů od srážky, která se kutálí po trati. „Během následujícího kola už tady byl jen ohromný, sálající požár, věděl jsem, že to nemohl přežít.“ Kdo ví, co se honí Jackovi hlavou. Snad vzpomíná na ráno před závodem, kdy se Piers Courage usmívá, zabrán v družném rozhovoru s Jackovými rodiči. Pro Jacka je to možná bod zlomu, přicházejí za ním jeho rodiče a jeho žena Betty, tatínek Tom, který Jacka podporuje celou závodní kariéru, mu teď klade na srdce, ať už se závoděním skončí.

Své poslední pódiové umístění kariéry Jack Brabham vybojuje na okruhu Brands Hatch ve Velké Británii, končí zde druhý. V závodě vede, ale těsně před cílem mu dochází benzín. Jack je pořádně naštvaný, obviní tehdejšího šéfmechanika Rona Dennise. Ten svou vinu popírá. Až po dlouhých dvaatřiceti letech se v jednom z mechaniků hne svědomí, Nick Goozee přizná svou chybu.

25. října 1970 se Mexiku koná závod Formule 1. Jackův poslední. Po špatném startu se opět musí prodírat startovním polem, třináct kol před cílem je třetí, motor se zadírá. Je konec. Jack se vrací do boxů, s nikým nemluví, ponořen do vlastních myšlenek. Zvolna balí svou závodní helmu do vaku. Ví, že jeho pestrá kariéra v královské třídě formulí právě skončila.

O desítky let později, když se v kalendáři píše datum 19. května 2014, se Sir Jack Brabham probouzí ve své posteli. Možná přemýšlí nad včerejším dnem, kdy se po mnoho letech setkal se svým zrestaurovaným monopostem Brabham BT23. Možná mu proběhnou hlavou vzpomínky na dobu, kdy za jeho volantem před desítkami let závodil. Žena Margaret mu pak přináší čaj, Jackova duše už ale odešla, jeho životní svíčka dohořela.

Jack Brabham byl trojnásobným mistrem světa Formule 1, prvním a posledním závodníkem, který kdy zvítězil v monopostu nesoucím jeho jméno. Ve Formuli 1 dosáhl na 14 vítězství, 31 pódiových umístění. Zkoušel štěstí také v Indy 500, v Le Mans, kde v roce 1957 dojel třetí ve třídě. Závodil se sportovními prototypy a cestovními vozy. Velké úspěchy zaznamenal také v Tasmánské sérii. Tým Brabham od roku 1971 vlastnil Bernie Ecclestone, v roce 1981 a 1983 získal Nelson Piquet s monoposty Brabham mistrovské tituly. V roce 1992 pak stopa stáje Brabham ve Formuli 1 mizí.

Psát blog o Jacku Brabhamovi bylo pro mě docela těžké, byť byl nesporně zajímavým závodníkem a konstruktérem, tak byl opravdu nejspíš málomluvný. Nebylo úplně jednoduché najít nějaké větší citace, jeho komentáře byly častokrát velmi stručné: „Vyhrál jsem závod, dostal pohár, byl to skvělý pocit“, ale i přesto byl pro mě jeho životní příběh zajímavý.

Jack Brabham byl podle jeho soupeřů velmi tvrdým a agresivně se bránícím závodníkem, kterého bylo téměř nemožné předjet. Asi tomu tak bylo. Občas v některých situacích vyjížděl mimo trať, aby zasypal za ním jedoucího jezdce sprškou štěrku. Pro jeho soupeře to určitě nebylo příjemné, ale mimo závody byl Jack údajně velmi milým člověkem, jeho rivalové mu tyto manýry odpouštěli a po mnoha letech na to vzpomínali už jen s úsměvem. Ačkoliv byl Brabham velmi tichý, tak měl smysl pro humor a dokázal vtipkovat i na svůj účet. Dle vzpomínek jeho soupeřů byl Jack naprosto skvělým jezdcem a vynikajícím inženýrem. Zaujala mě tak i jeho schopnost přesně analyzovat auto, John Cooper o Brabhamovi tvrdil, že byl nejlepším testovacím jezdcem všech dob. Typický byl pro Brabhama i jeho styl řízení s rozevlátou zádí, často až ve stěží představitelných úhlech. Málokdy však jezdil na úplně naplno, snažil se zvítězit s co možná nejpomalejším tempem.

Myslím, že Jack Brabham musel být velmi chytrý, jak svou taktikou za volantem, tak jako nesmírně schopný mechanik a technik. A miloval řízení. Téměř do svých 80 let se objevoval na různých motoristických akcí a tvrdil, že za volantem se cítí mladší.

Hlavní zdroje:

Brabham: The Untold Story of Formula One

Jackie Stewart: Winning Is Not Enough

– záznamy závodů, rozhovory: Youtube

– webové stránky: