Jak to bylo pohádko aneb jedno auto prostě nestačí

Ale nejdříve se sám sebe na něco zeptám. Jo a taky si hned odpovím, samozřejmě. K čemu je vlastně dobré auto? No, k přepravě, samozřejmě. K čemu jinému. Když se nad tím ale zamyslíte, není to zas až tak jednoduché, jak to na první dobrou zní. Mám dojem, že se po autech chce příliš. 

Jen si to vezměte, co všechno musí auto dneska umět? Jezdit, pochopitelně. Samozřejmě že za co nejméně paliva a co nejpohodlněji. Taky nás u toho umí zahřát nebo ochladit, někdy umí vychladit i náš nápoj v držáčku. Umí nás zabavit hudbou když chceme a jindy zase perfektně odizolovat od světa a ponořit do ticha. Umí nás ochránit před deštěm a někdy zase stáhnout střechu a potěšit nebem nad hlavou. A nakonec nás umí ochránit když to nezvládnem a trefíme strom. 

Je toho hodně co od aut chceme a já jsem prostě došel k závěru, že toho občas je až příliš. Každoročně od auta chci aby mě dovezlo do Alp a zpátky, mě a dva až tři kamarády, k tomu přiměřený počet lyží a snowboardů. V létě zase rád jezdím na letní tripy k vodě, vozím v autě mokré a špinavé psi, jezdím v nelítnostném Pražském provozu, bojuju o místa v přeplněných garážích nákupních center a dřu kola o obrubníky v těsných uličkách Starého města. A pak, když se mi zachce, vstanu v neděli ve čtyři ráno, sednu do auta a vyrazím směrem Karlštejn, Karlické údolí nebo třeba do posázaví a jedu se projet. Na plný plyn. 

A najednou očekávám, že se z toho, doteď pohodlného, prostorného bezpečného, tichého, bezpečného a po všech stránkách normálně civnilního praktického auta, pravděpodobně tedy kombíku, MPVčka nebo tak nečeho, stane zmagořilá blbost dštící oheň a krev na všechny strany, malá, hbitá a agilní záležitost s tvrdým, pevným a milimetrově přesným podvozkem a motorem produkujícím sílu a randál jako Etna v nejlepší kondici. 

To přesně jsem po svém autě chtěl, aby mi nezlomilo záda pri přejezdu přes hrbol, a pak aby perfektně trefilo každý apex, abych nemusel hrát tetris když nakládám kufr, a pak aby se krásně naskládalo i do té nejmenší vlásenky. Abych mohl poslouchat sestry z rádia a povídat si se spolujezdci, a pak si užít brutální jekot když otáčkoměr líže červenou…

Samozřejmě už asi tušíte, kam tím vším mířím. Takové požadavky trošičku, vážně jenom malinko, nejdou jeden s druhým dohromady. Vlastně… vlastně se úplně vylučují. Ne, je mi líto, fakt to nejde sladit. Nepůjde to. 

Zkrátka a dobře pokud někdo chce auto pro běžný život a zároveň chce auto se kterým si hezky zajezdí, neměl by podle mě dělat zbytečné kompromisy. Bude se muset smířit s tím, že jeden plechový bastard tuhle šichtu nezvládne sám, a do party bude muset přibrat kámoše. 

No a to je ve zkratce příběh o tom, jak jsem přestal hledat jedno auto které zvládně všechno, a začal hledat dvě, která budou dělat každé to svoje. A, kupodivu, když jsem dosáhl tohoto hlubokého prozření mysli, byl výběr najednou krásně jednoduchý. 

Jako první jsem začal řešit daily auto, a tím vás nebudu dlouho zdržovat, není to nijak zvlášť zajímavé a navíc se to odemně dalo tak nějak čekat. S rozpočtem rozděleným na nákup dvou aut jsem začal hledat Mondeo. Ačkoli jsem původně chtěl hledat kus po faceliftu s benzínovou 1.6 EcoBoost, brzo jsem zjistil že na takový kus prostě nemám, pokud pak chci kupovat ještě výkendovku. 

No a tak to dopadlo jak to dopadlo a já si jednoho krásného dne jel k Mladé Boleslavi vstříc stříbrnému kombíku s dvoulitrovým benzínem Duratec, přijatelným nájezdem a v celkem pěkném stavu za hezkou cenu. Ačkoli jsem měl zpočátku trochu obavy z motoru, přeci jen sám Vavris mi o něm řekl že je, cituji, poněkud astmatický, ale fakt to není tak zlé. Chybějící šestka autu strašně vadí, na dálnici se člověk drží radši do stočtyřicítky, pak už to řve fakt moc a v nádrži se dělá vír, ale jinak je dynamika vcelku přijatelná a auto jezdí na poměry třídy hezky. Výbava, ač bezmála základní, obsahuje vše co potřebuji, auto je obrovské, spolehlivé a mám ho rád. Tolik k Mondeu a přejděme k zajímavější části příběhu.

Původní myšlenky na výkendovou hračku mířili k rychlým Fordům, samozřejmě. Bohužel po koupi Mondea už sem mohl na ST225 klidně zapomenout, bylo úplně off limit. Stejně tak vysněná Z4ka. Musel jsem se přemístit do o poznání nižších pater cenového spektra. Začal jsem tedy sledovat nabídky Focusů ST170 a Fiest ST150, jenomže ani tam sem nepochodil. ST170 jsem vyloučil z několika důvodů. Zaprvé cena. Můj rozpočet se v tu chvíli pohyboval někde kolem sto tisíc a to je hranice, kde sto sedmdesátky v pěkném stavu sotva začínají, navíc v České inzerci je jich jako šafránu a kusů, které jsou ve stavu, ve kterém byste je i chtěli je ještě méně. Navíc, ST170 není úplně výkendovka, není to klasický okreskový bijec. Je to auto celkem dost kompromisní, vcelku pohodlné, se spíše cestovní než sportovní pozicí za volantem a příliš dlouhou převodovkou. A nepsal jsem tu ten předlouhý úvod proto, abych pak koupil něco takového. 

Větší naděje padaly na Fiestu. 150 koníků v malé kabelce, ideálně v červené, se závodním pruhem a bílými koly (Miatisti jsou ještě teplejší, takže ticho!) mi Fiesta začínala připadat jako perfektní volba. Bohužel, i tady jsem narazil. Ceny ST150 nejsou o nic nižší než u Stčkových Focusů a výběr je možná ještě menší… 

Nakonec jsem se musel poohlédnout jinde. Začal jsem koukat na Rencka ClioSport, pokukoval jsem po splašených Pegeotech 106, tu mě zaujal inzerát na silnou Mazdu3… Nejšílenější scénáře pak zahrnovali cosi jako Ford Puma za 30 a za dalších 50 pak přestavba na okreskové zlo a ničitele světů a následně Kuřátko omotané o strom v naprosto šíleném peklostroji. Zkrátka, začínal sem být opět trochu v koncích… 

A pak se oběvilo. 

Na Frcu, malinké, šedé, z fotek relativně nenápadné MG ZR, v nejsilnější specifikaci. 

Motor K-Series VVC o oběmu 1.8 litru a výkonem takřka 160 koní v malé naprděné pixle z Anglie, šíleně ječící ten svůj nasraný repertoár skrz naleštěné koncovky výfuků Ragazzon, podvozek přikovaný k silnici přímo skrz ideální stopu mistrně projeté zatáčky a nekompromisní akcelerace na výjezdu, aby se celé divadlo mohlo v záři vycházejícího slunce opakovat znovu a znovu v nádherně sehraném duetu řidiče a stroje.

No… ehm… a nebo taky, jak to jen… vylítaná vrána s vůlema jak bejk a krám za pár šupů z dolních pater nabídky vhodný tak na díly nebo pro zmagořilého nadšence k renovaci.

Ve skutečnosti… Asi ani jedno z toho. Auto už mám asi tři týdny a pár projížděk ráno před prací už sem si dal, ale celkově mám najeto furt dost málo, takže jsem si sotva zvyknul. Teď momentálně je auto konečně v garáži u servisáka co má s těmihle auty skušenost, takže uvidíme až ho proleze, co všechno vyštrachá. Moje ZRko určitě není leštěnka ani není v prvotřídním stavu, brzdy nejsou úplně v pohodě, chod pedálu je dost zvláštní kdy se na prvních tak třetině chodu vůbec nic neděje, pak brzdí krásně. Motor jede hezky, ale zvuk se panu doktorovi ne úplně líbil, všude možně všechno bouchá, klepe, vrže… Skrátka těžký život je na autě docela znát. Nadruhou stranu, motor má zátah parádní, ve volantu je více či méně bez vůle, řazení jde taky docela hezky, spojka zabírá celkem solidně a na první dobrou auto nepůsobí zrezlé na prach. 

Vzhledem k nákupní ceně, která nakonec byla ještě celkem hluboko pod rozpočtem věřím, že by to mohla být i celkem slušná koupě a, ačkoli je na něm ještě dost práce, si s ním před koncem sezony ještě stihnu hezky zajezdit a když bude štěstí, snad se i ukázat na Trackday v Mýtě. Pak už ho bude čekat osud, který si každá správná výkendovka zaslouží, dlouhý a teplý zimní odpočinek pod plachtou v garáži. A na jaře, pokud všechno vyjde podle plánu, větší servis všech neduhů, na které se teď nedostane. 

A tím bych tento vyčerpávající blog uzavřel, nějaké jízdní dojmy teď psát nechci, ale za pár týdnu, až se auto vrátí v lepší kondici, a až se s ním pořádně sžiju, se určitě ještě v blogu objeví, protože už teď, z těch několika projížděk co jsem si zatím dopřál můžu říct, že špatně to fakt nejezdí.