A car is reborn. Díl první

Blog na autíčkáři jsem začal psát až poté, co jsem měl větší servis u XJ12 za sebou a s XKR jsem právě finišoval. Nedávno jsem si ale pořídil další kočičí šelmu a vzpomněl sem si na jeden z oblíbených seriálů mého mládí – A car is reborn. V tomto seriálu na Discovery channel si jistý veterinář dával dohromady červený E-Type, tak mi napadlo se více méně online podělit o příběh jednoho auta renovovaného anesteziologem.

A co je to tentokrát? Daimler Super V8. Na první pohled další z řady X308, kterých je pořád relativně dost. Na druhý pohled se už ale ukazuje, že vše je jinak. Například na autě nenajdete žádný emblém Jaguaru, naopak všude jsou stylizovaná déčka a nápisy Daimler. Prosim neplést si s koncernem Daimler Benz. Britský Daimler byl samostatná značka, než se stal majetkem Jaguaru. Daimlery od té doby představují jakousi luxusní verzi běžných modelů, kdysi i s jinou motorizací (Třeba Mk II s osmiválcem). Taková starší a původnější variace na Lexus a Toyotu. Typicky se dá Daimler rozeznat podle zvlněné masky chladiče a madla kufru. V interiéru je to zase kůže Connolly, spousta dřeva a neskutečné koberce. A co to Super V8? Od generace X308 se do výroby dostávají moderní celohliníkové osmiválce a to super znamená superchargered, takže přeplňování kompresorem. A ano, je to přesně ten stejný motor, který pohání moje XKR a i sedany XJR. Jinými slovy je Daimler Super V8 luxusní variantou XJR. Tam, kde má XJR lišty černé a masku v laku, hýří Daimler spoustou chromu. A rozdíly pokračují dále v nastavení podvozku. XJR je sportovní, pevné a jisté, Daimler je naproti tomu nastaven na maximální pohodlí. Popravdě jsem ještě nikdy nejel pohodlnějším autem. Daimler je stejně jako XJR vybaven elektronickými tlumiči CATS, které zde ale fungují trochu jinak. Auto se chová jako velký pohodlný parník. Na rozbitých silnicích, kde ve zbytku svého vozového parku trpím, se Daimler jen plavně nese a do interiéru přenáší pouze minimum rušivých vjemů. Cílem je posádku zcela izolovat a to se opravdu daří. A to při klasickém odpružení, žádné vzduchové polštáře. Auto se taky naklání, ale jinak, než byste čekali. Příčné náklony zůstávají minimální, auto se naklání spíše podélně, co jen umocňuje pocit plavby na jachtě. V8 si tiše přede, pokud ale přidáte, kompresor začne krásně ječet a auto začne zrychlovat. Není to ale nic, z čeho bych si sednul na zadek. To XKR se stejným motorem je neskutečné pružné a vystřelí dopředu, zde ale hraje roli docela slušná váha. A podobně je to znát na brzdění.

Můj Daimler je dále prodloužen a pouze čtyřmístní. Tohle auto se netočí kolem řidiče a to platí doslovné. U krátkého XJ je řidič více méně osou otáčení auta. Zde sedíte více vpředu, takže celkový dojem je podobný, jako z řízení autobusu. Tohle auto je především o zadních sedačkách. Jsou pohyblivé předozadně, spolu s pojezdem sedáku dopředu se sklápí opěradlo, takže vznikne pohodlné křeslo. Celek doplňují koberce z jehněčí vlny a dřevěné stolky. Tohle byl luxus v devadesátých letech a ne tisíc asistentů. A tak se mi to i líbí. Pokud XJR působí dojmem auta pro padouchy, tak Daimler Super V8 je auto pro arcipadoucha. Zahrálo si i v Bondovi, kde právě jako padoušský vůz sloužilo. X308 hojně sloužilo i Britské vládě a královna ho používala jako svoje osobní vozidlo. Měli to hezky rozdělené – vládní jsou Jaguary a královské jsou Daimlery. 

Daimler je prostě to nej z Jaguaru. Poprvé jsem ho naživo viděl na srazu, byl to nádherný modrý Double six – minulá generace s dvanáctiválcem a trochu hranatějším interiérem. V podstatě lépe vybavená verze mé XJ12. Ten interiér mě naživo nadchnul, je teda pravda, že byl v perfektním stavu. Ale jednu V12 již mám a s Daimlerem bych jí asi začal zanedbávat. Takže v mých snech zaujala místo generace s osmiválcem a nutně jsem jí potřeboval do své sbírky. Nicméně vše zůstáválo v rovině jednou, možná…

Jednoho dne jsem sháněl další díly na svoje XKR a pán na telefonu mi jen tak mezi řečí sdělil, že by měl nějaká auta na prodej. Jan tak z legrace jsem se zeptal, jestli by nebyl Daimler Super V8. Tak prý jo. A dlouhý? Jo. Barva? Vínová. Interiér tmavý nebo světlý? Světlý. Můžu se zítra stavit? A už se jelo do Prahy.

Prvotní dojem byl nic moc. Auto bylo lakováno, na některých místech ne zrovna zdařile. Nějakého psychotického Holanďana taky napadlo nalakovat masku chladiče a udělat z toho asi nejtrapnější pokus o napodobení  XJR, jaký jsem kdy viděl. Na předních blatnících a začátcích prahů koroze.

Kola z X300, která se mi teda nikdy nelíbila.

V interiéru mě přivítala špendlíková variace na hvězdné nebo jako v Rollsu, vytečené zrcátko a opět jsem vypustil několik nadávek na předchozího majitele – všechny kapsy dveří mají v sobě díry od cigaret. Co to bylo za hovado? Řidičova sedačka má popraskanou kůži a dřevo bylo taky místy popraskané. Zezadu se při jízdě ozývalo hučení, CD měnič chyběl a zadní světla byla opět z X300. Odradilo mě to? Odpověď asi znáte, neodradilo, stala se z toho výzva a potřeba zachránit další auto.

Pozitivum byly udělané rozvody, docela obsáhlá servisní historie, originální vlněné koberce – ty jsou prostě boží, prakticky nesehnatelné a často je už nemají ani mnohem dražší auta. A dalším pozitivem byla barva. Jedná se o Maroco red, která se dávala na XJ40, ve vzorníku na X308 není, takže individuální barva. No a co Vám budu povídat, prostě jsem se do ní zamiloval. Je vínová, ale jak vykoukne sluníčko, tak hází fialové odstíny.

Po zvážení plusů a mínusů jsem se rozhodl, že to auto chci. Cena se usmlouvala na 230 000, co celkem jde, protože hezké se prodávají o dost dráž.

Auto jsem dovezl domů, kde doteď více méně odpočívalo, chtěl jsem mít nejdříve hotová zbylá auta. V mezičase jsem na ebay sehnal přední masku (nová stála nesmyslné peníze, pokud se nepletu tak v součtu to bylo kolem 18 000) a taky originál 17ti palcová kola, která na to auto patří. 16tky jsem dal protiúčtem. Můj mechanik vyměnil zadní ložiska, ale bohužel hučení přetrvává. Takže nás čeká výměna diferenciálu. Nechal jsem spravit popraskané dřevo a rozhodl jsem se, že na tomhle autě se pokusím spravit co nejvíce věcí sám. Začal jsem tím, čeho jsem se bál nejvíc – stropnicí. Nová přijela z Anglie od firmy Myrtle. Původní jsem z auta vytáhl celkem snadno, horší bylo dostat dovnitř novou, nakonec se to přes zadní dveře povedlo a po hodině pasování, šroubování a nadávání se dílo zdařilo.

Dnes jsem poprvé v životě na autě vyměnil svíčky a pocítil jsem hrdost z dobře odvedené práce. Dalším krokem bude výměna všech náplní (kdoví, možná po výměně oleje přestane diferenciál tak hučet, otázka je, jestli v něm vůbec nějaký je). V plánu je opět dostat auto do perfektního stavu a vyladit ho tak, aby vypadalo jako v den, kdy vyjelo z továrny (možná i malinko lepší). Asi to bude docela dlouhý boj, takže postupně budu přidávat pokračování, podle toho, jak práce půjde.