VW Golf Variant 2.0 TDI: Naftový Golf v proměnách času

Jeremy Clarkson kdysi prohlásil, že Volkswagen Golf je jediné auto, které kdy budete potřebovat. A, upřímně řečeno, až na pár výjimek ve formě šesti a více členných rodin měl vlastně pravdu. Kdyby se z osobního automobilového světa přes noc vytratily všechny emoce, preference a zábavnost a zůstala jen utilitární potřeba přepravy, celý svět by byl pravděpodobně zaplavený Golfy v základní šedé. 

Snad i z tohoto důvodu jsem nikdy tento, spolužáky ve třetí generaci hojně adorovaný, vůz příliš nemusel. Golf byl vždycky důsledně průměrný. Ani malý, ani velký. Ani hezký, ani ošklivý. Ani rychlý, ani vyloženě pomalý (i když o tom by se v některých případech dalo přeci jen polemizovat). Vždycky mi ale přišlo, že za cenu Golfa pořídím mnohem zajímavější a zábavnější auta. A ze všeho nejvíce mě vždycky iritoval německy sterilní a nudný interiér. Co na tom, že jako jeden z prvních nabídl ve své třídě měkčené plasty, když to byla celé jednolitá černá nuda s velkoformátovými tlačítky a sice mnohdy celkem bohatou, ale dokonale sterilně působící výbavou.

!Současná generace měla být jiná. Prý revoluční. První vlaštovku testoval Jeník vloni souběžně s tím, když jsem se vozil fenomenálním Mercedesem CLA (ano, pořád ho považuji za nejlepší koupi do milionu) a tehdy mi vůz v přímém srovnání přišel podobně nudný, jako předchůdci. Jenže když se mi to celé rozložilo v hlavě, řekl jsem si, že bych možná mohl po letech přehodnotit svůj kritický postoj. A protože krátký benzín jsme už ale otestovali, půjčil jsem si tentokrát praktičtější kombi s podle některých již prakticky “mrtvým” dieselem. 

Pojďme tedy začít tím, co mě na Golfu vždy vadilo, totiž interiérem. Současná generace se pyšní zcela nově pojatým vnitřkem. Černé měkčené plasty tu sice stále najdeme, ale doplňují je i plasty bílé ve spodní části, díky čemuž nepůsobí vůz jako temná kobka. V kombinaci se světlými sedadly je to naopak poměrně útulné místo, kde se mi cestovalo docela příjemně. Členění přední části vozu pak nápadně připomíná “domácí” Octavii, najdeme tu dvojici velkých displejů, volič převodovky tu supluje malý přepínač na jinak snad až zbytečně velkém středovém panelu, výdechy klimatizace foukají kamsi dolu a efektivně ochlazují spíše kolena a lokty, než obličej posádky a mobil si nabijete pouze s redukcí na USB-C. To jsou všechno věci, o kterých už se napsalo mnoho a které zkrátka patří k nové cestě, jíž se ubírá koncern Volkswagen. 

Golf je ale specifický tím, že v interiéru prakicky zmizela klasická tlačítka. Dobře, ne tak docela. Knoflíkem se pořád ovládá ruční brzda, výstražné blinkry, okénka a v případě testované výbavy style tu mám i plebejštější volant s klasickými čudlíky. Ve vyšší výbavě nebo za příplatek bych ale dostal volant dotykový. Na toto beztlačítkové uspořádání slyším ze všech stran stížnosti a pošklebky. A to, narozdíl od mnoha jiných novinek, nejen od “hospodských pozorovatelů”, kteří daným vozem nikdy nejeli, ale i od lidí, kteří automobil vyzkoušeli. 

Inovacím se nebráním a dotykové displeje neodsuzuji. Myslím si, že v určitých situacích jde o nejlépe ovladatelný interface, a to i v automobilech. Chápu oblíbenost tlačítek a jejich haptické odezvy, ale zároveň chápu i automobilky, které hledají levné a přesto spolehlivé řešení, kterým dotykový panel do jisté míry je. V Golfu vlastně neproběhla žádná úplně zásadní změna. Těch pár fyzických tlačítek, které se tu změnily ve fyzická dotyková tlačítka, má dostatečně velkou plochu a jsou 3D reliéfem panelů odlišeny dostatečně na to, abyste je snadno poslepu nahmatali. 

Líbí se mi, že dotykové plošky jsou prosté spár a jdou snadno čistit. Není mnoho nechutnějších věcí, než dobře uzrálá špína ve spárách tlačítek starších aut. To se Golfu týká zase o trochu méně. Ona často skloňovaná “celodotykovost” interiéru totiž nakonec není žádná velká věc, ale prostě jen drobná změna, na kterou se dá zvyknout celkem rychle. Tak kde je ten problém, na který si mnoho lidí stěžuje, ptáte se?

Myslím si, že je to, nadneseně řečeno, hojnost. Golf nabízí nepřeberné možnosti nastavení vozu, zobrazení, barev a intenzity podsvícení, kvality zvuku…je toho zkrátka spousta. Palubní systém je sice výborně promyšlený a z hlediska designových trendů a strukturálního členění nemá mnoho chyb, ale vlivem široké škály nastavení je místy nepřehledný. A protože jsme si tak nějak odvykli číst manuály a seznamovat se s vozem před jízdou, vznikají nepříjemné situace, kdy za jízdy listujeme mnohapoložkovým seznamem možností a hledáme, kde se nastavuje intenzita podsvícení head-up displeje, aby nám v noci nevypaloval oči.

Jsem přesvědčen, že “problémem” Golfu není dotykové ovládání, které leckdo automaticky viní, protože je nové, ale široké možnosti a mnoho výbavy, která ještě před pěti lety náležela pouze těm nejluxusnějším vozům. V Golfu můžete mít prakticky cokoli, nač si vzpomenete. Adaptivní podvozek, chytrá světla, veškeré myslitelné asistenty, tříbarevné ambientní osvětlení s dynamickým výběrem z tísíců barevných kombinací, masážní sedačky…You name it, we have it. Chápu, že to pak, zvláště pro motoristy odchované vozem s jednodinovým rádiem a manuální klimou za příplatek, může působit zmateně. Ale rozhodně bych to nenazýval ergonomickou chybou.

Tolik tedy za mě k interiéru. A co ten zbytek? “Dlouhý” Golf narostl oproti obyčejnému hatchbacku o třicet pět centimetrů a jeho rozvor je shodný se současnou generací Octavie. To znamená opravdu spoustu místa, narozdíl od škodovky je tu ale více místa na zadních sedadlech na úkor zavazadelníku. To není špatné, protože kufr je i tak dostatečně velký a pokud chcete na zadních sedadlech vozit vzrostlé osoby, přijde jim těch pár centimetrů zvláště na delších trasách rozhodně vhod.

Naftový dvoulitr bez jakékoli hybridizace může v dnešní době působit už trochu jako zjevení, ale během testovacího týdne mi dokazoval, že na smetiště dějin ještě rozhodně nepatří. Padesátilitrová nádrž tu s klidem vystačí na dojezd přes tisíc kilometrů a to i s relativně těžší nohou. Opatrnější řidič se s klidem dostane na “papírovou” spotřebu 3,6 litrů na sto, což je hodnota nebezpečně okupující vody bájných vozů s 1,9TDI PD. 

Narozdíl od výše jmenovaného agrárního agregátu je ale Volkswagenovský dvoulitr příkladně kultivovaný a v kabině podle zvuku prakticky nelze poznat, jaké palivo vůz pohání. A to ani za studena, kde některé dnešní nafťáky ještě zvládnou pěkně zachrochtat. 

Jízda Golfem probíhá klidně, vůz se nese na vlně točivého momentu, motor brblá kdesi kolem dvou tisíc, DSG míchá rychlosti celkem nepozorovaně a necuká. K pohodě přispívá i adaptivní podvozek, který by ale za mě v “komfortu” klidně snesl ještě krapítek měkčí nastavení. Dost možná by ale stačilo ušetřit a neobouvat vůz na sic fešné, ale zbytečně velké osmnáctky. 

Verdikt

Golf je pořád Golfem. Neposadíte se z něj na zadek, není to auto z plakátu, pravděpodobně po něm nebudete bezmezně toužit. Funguje ale velmi dobře, nabízí veškerou myslitelnou výbavu a je evidentní, že se pomalu ale jistě tlačí do vyšších pater automobilové hierarchie. Už to dávno není plastová piksla s manuální klimou za příplatek, ale technicky velmi složité auto nabité technologiemi. Je to dobře nebo špatně? Na to si musí odpovědět každý sám. Průvodním jevem rostoucích rozměrů a přibývajícího luxusu je ale přirozeně cena vozu. Základní dlouhý Golf na naftu pořídíte jen lehce pod 800 tisíc. A auto, kterým jsem se týden vozil, vyšlo skoro na 1,1 milionu. Umím si představit, že pro leckoho je to za “naftovýho golfa” už trochu moc. Trochu se mi zdá, že roli “takového normálního hatchbacku” pomalu ale jistě přebírá menší Polo.

Technické údaje

Motor: vznětový přeplňovaný čtyřválec 1968 ccm
Výkon: 110 kw 
Točivý moment: 360 Nm 
Převodovka: automatická DSG
Maximální rychlost: 223 km/h 
Zrychlení 0–100 km/h: 8,9 s 
Provozní hmotnost: 1520 kg 
Průměrná spotřeba dle výrobce: 3,6 l/100 km kombinovaná 
Průměrná spotřeba v testu: 4,2 l/100 km kombinovaná 
Cena testovaného vozu: 1 086 900,- Kč