Silviiny deníky 3: První servisní ožužlání

Pokud vám uniklo čtení o radostně-strastiplné cestě do Polska, lemované miliardou obchodů s nábytkem, račte číst zde!

Prakticky hned po dovezení putovala Silvie do servisu, aby jí byla dopřána pořádná kontrola, spojená s opravou věcí, o kterých jsem již věděl a také těch, o kterých se teprve dozvím. Ačkoliv jsem to v předchozím díle explicitně neřekl, mnohým možná došlo, že jsem před koupí neviděl auto zespodu. Samozřejmě, že jsem se snažil pod něj podívat alespoň z pozice vleže, ale jak známo Silvie není Jeep, takže jsem viděl pěkné prdlačky.

Silvie tedy míří na zvedáku směrem vzhůru a já se společně s mechanikem vydávám na obhlídku. Pochopitelně panují drobné obavy – koneckonců mám-li se dozvědět nějaký větší průšvih, bude to právě zde…

Na první pohled ale všechno vypadá vcelku dobře. S vylomeným krytem pod motorem jsem počítal, trochu mastnoty tu a tam lze přičíst sebekonzervačním schopnostem dvacet let starého auta, všechny podvozkové komponenty jsou na pohled i pohmat v naprostém pořádku…a ta díra v podlaze tam dělá jako co?! Když už jsem se skoro radoval, že se první zvednutí obejde bez nepříjemných zjištění, odhaluji prorezlou díru v místě uchycení spolujezdcova sedadla. O to paradoxnější je, že všechna ostatní místa jsou s výjimkou minimální povrchové rzi naprosto zdravá. Jen tudy si během let příroda našla cestu skrz. No co, zavaří se, mohlo být i hůř.

Následovalo tedy několik dlouhých dní servisních úkonů. Vyměnily se kompletně zadní brzdy, ty přední se jen rozebraly, vyčistily a promazaly, neboť měděná vazelína je v Polsku asi nedostatkovou komoditou. Z auta byla vyhozena příliš široká kola Rota a na jejich místě se zabydlela druhá sada originálních disků, pocházející z Nissanu 350Z. Olej v motoru sice vypadal ještě zdravě, ale pro klid duše byl vyměněn za nový. Nedílnou součástí servisní masáže bylo i napravení škod po mém inauguračním ťukanci, které samo o sobě stálo velmi zbytečných 5 000 korun.

Náladu mi poté spravilo alespoň rozchození motorizované antény, která při zapnutí rádia vyjíždí ze zadního blatníku. Po Polákovi byla zatuhlá a jezdila jenom kousek, důkladné vyčištění a promazání však mělo za následek, že se uvolnila a teď jezdí jako divá.

Po kolečku servisním, následovalo i kolečko legislativní. To začalo, když byla Silvie vyhozená z emisí nikoliv kvůli tomu, jaké emise má, ale protože nikdo neví, jaké by mít měla. Jak již bylo řečeno v minulém díle článku, v Polsku k autu náleží prakticky jen jediný doklad, kterým je „Karta pojazdu“. Malá červená knížečka ovšem neobsahuje ani zdaleka veškeré údaje o vozidle, takže nezbývalo, než se obrátit na hodného pána, který umí tyto údaje dohledat. Tedy ne, že bych si je nezvládl najít sám, ale onen pán má na rozdíl ode mě certifikovanou klávesnici připojenou na certifikovaný internet, takže mi může údaje najít a říci si za ně 2 500 korun.

Zvláště vtipná byla situace, kdy jsem si byl papír osobně vyzvednout a položil dotaz, zda by se nedaly do údajů dopsat ještě nějaké další rozměry kol. Pán si přímo přede mnou otevřel e-shop s litými disky a v „konfigurátoru“ hledal daný typ auta. Když jej u konkrétního českého prodejce nenašel, bylo jasno – žádné jiné rozměry disků na 200SX neexistují. V tu chvíli jsem dostal slabý tik do oka…

Po této drobné anabázi už ale běželo vše relativně hladce. Technickou i emisemi prošla Silvie bez dalších poznámek, zvolený zmocněnec (přiznám se dobrovolně, že sám jsem se na úřad neodvážil) zaplatil 3 000 korun ekovýpalné a za pár dní mi slavnostně předal techničáky a pár bělostných pražských SPZ.

Tím se tedy ze zelené postarší Polky stala oficiálně zelená postarší Češka, ovšem už nyní je mi také jasné, že tady cesta s mým „project car“ teprve začíná. Jakým mi bylo překvapením, když jsem třeba po týdnu přišel a našel v garáži Silvii bez baterky. Teda, ona tam fyzicky samozřejmě byla, ale vzhledem k tomu, že jí něco vybilo „do mrtva“, tak fungovala pouze jako těžítko. Holt to vypadá, že sháním ještě kvalitního autoelektrikáře.